Archiv pro Článek dne 2019

Z Multimediaexpo.cz

Zde je archiv článků DNE pro rok 2019, které již byly zveřejněné na naší hlavní stránce (aby nedocházelo k častému opakování).

Všechny články se vkládají pomocí šablon.

Další staré články pro rok 2022 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2022
Další staré články pro rok 2021 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2021
Další staré články pro rok 2020 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2020
Další staré články pro rok 2018 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2018
Další staré články pro rok 2017 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2017
Další staré články pro rok 2016 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2016
Další staré články pro rok 2015 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2015
Další staré články pro rok 2014 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2014
Další staré články pro rok 2013 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2013
Další staré články pro rok 2012 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2012
Další staré články pro rok 2011 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2011
Další staré články pro rok 2010 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2010
Další staré články pro rok 2009 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2009
Další staré články pro rok 2008 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2008

Far Cry 2 je FPS hra vyvinutá montrealskou pobočkou společnosti Ubisoft Entertainment. Byla vydána 21. října 2008 v Severní Americe a 23. října 2008 v Evropě a Austrálii. V Česku hra vyšla 21. listopadu téhož roku. Vývojáři původní hry, Crytek, nebyli zapojeni do vývoje Far Cry 2. Crytek začal vytvářet Crysis a Ubisoftu zbyla licence na Far Cry a proto začal vytvářet pokračování.

Far Cry 2 opustí science fiction aspekty svého předchůdce ve prospěch více realistickému zážitku. Hra se odehrává v roce 2008 v malém, fiktivním státě. Vláda nedávno padla, a vznikly dvě frakce soupeřící o nadvládu. Na válku se Spojenou frontou pro osvobození a práci (UFLL) se chystá Aliance pro populární odpor (APR). Obě strany tvrdí že jim jde o dobro národa ale ukázaly jen bezohlednost, zabíjení a chamtivost. Obě strany si najaly mnohé zahraniční žoldáky, aby zvýšili své síly během konfliktu. Nedávné vyčerpání národních diamantových dolů uvrhlo stát do dalších problémů.

Když dostanete úkol zabít Leona Gakumbu v Goka Falls, bude vám jasné, že jdete do předposlední mise v severní oblasti. Jakmile Leona Gakumbu zabijete frakce APR zahájí mohutnou ofenzívu a zároveň se pokusí zavraždit všechny nepohodlné svědky. Primárně vás a všechny vaše přátele v baru. Poslední misí na severu je rychlá vražda Prospera Kouassiho a přesun do městečka Sefapane, kde dostanete první úkoly na jihu.

Cílem hráče je najít a zavraždit Šakala – obchodníka se zbraněmi, který prodává zbraně pro obě strany konfliktu. Hráč musí pro splnění tohoto cíle použít všechny prostředky. Přitom je poměrně paradoxní, že Šakal vás neustále sleduje a opakovaně víceméně pomáhá. Hned na začátku vás nezabije, když ležíte na hotelovém pokoji v záchvatu malárie a během exodu ze severní oblasti do jižní vás dokonce částečně vyléčí a dělá chvilku příjemnou společnost. Šakal dokáže být docela sympatickým chlápkem.

Příběh má otevřený konec. Hrdina může plnit úkoly pro jednu či více frakcí podle toho jak to uzná za vhodné, rychlostí a v pořadí jaké si hráč se určí, může si vybrat z celé řady vozidel, k dostání se na místo jeho zájmu. Hráč může hrát styly od bezhlavých útoků až po tichý stealth postup. Hra se odehrává v rozlehlé africké krajině, terén se pohybuje v rozmezí mezi savanou a džunglí. Velikost herní plochy je 50 km². Ve hře je značně dynamický systém počasí, se systémem „den-noc“ a různé povětrnostní podmínky, jako jsou bouře a silné větry. V denní době také ovlivňuje chování AI, pokud jde o jeho ostražitost a agresivitu. V noci je lehčí přepadnout vojáky, ale vojáci vás pronásledují mnohem agresivněji než ve dne. Jedna minuta v reálném čase je pět minut ve hře. Pravděpodobně nejkrásnějším místem celé hry je Dogon Village v jižní oblasti.

Hra má značně realistické vlastnosti. Snaží se o realistickou fyziku a má degradaci zbraní a dynamický systém počasí. Hra pracuje s jednotlivými typy materiálů. Třeba dřevěný plot nikomu, během střílení, nenabídne efektivní úkryt. Každý vážně zraněný nepřítel se umí odplížit, ukrýt a ještě se bránit pistolí. Navíc hráč může využívat kapesní navigační systém, který si postava dává do každého dopravního prostředku. Ve FarCry 2 je několik druhů volně žijících živočichů africké přírody, které mohou odvrátit pozornost nepřítele.

355. článek dne...(do 12. ledna 2019)

Mary Jane Blige (* 11. ledna 1971) je americká R&B zpěvačka, trojnásobná vítězka prestižní ceny Grammy Awards, textařka a producentka, která během své kariéry prodala více než 25 milionů desek.

Mary Jane se narodila v Bronxu. Její otec byl jazzový hudebník a matka ošetřovatelka. Díky otci se věnovala hudbě už od raného věku. Když byly Mary čtyři roky, její otec Thomas odešel od rodiny. Díky tomu byla její matka Cory nucena postarat se sama o Mary a její starší sestru Latonyu. Nejtěžší chvíle zažila Mary, když byla sexuálně zneužívána rodinným přítelem.

O pár let později se přestěhovali do Yonkers, jedné z nejnebezpečnějších ulic ve městě. Hudba se proto stala Maryiným útočištěm. Začala zpívat v církevním sboru a v sedmi letech vyhrála pěveckou soutěž, když zazpívala píseň Arethy Franklin – Respect. Když vešla do puberty začala experimentovat s lehkými drogami a posléze jí dokonce vyhodili ze školy.

V roce 1988, když bylo Mary sedmnáct, nahrál matčin přítel Maryin hlas na kazetu a poslal jej do vydavatelství. Na pár vystoupeních, které po městě absolvovala, zaujala několi r&b umělců, kteří jí nabídli spolupráci. Krátce na to podepsala Mary svůj první kontrakt s vydavatelskou společností Uptown Records, kde se stala v roce 1989 její nejmladší zpěvačkou.

Debutové album Mary J. Blige vyšlo 18. července 1992. Debutová píseň z alba se jmenovala You Remind Me a dostala se až na 29. místo americké hitparády. Další singl Real Love ale dopadl mnohem lépe, jelikož se probojoval až do TOP 10, konkrétně na 7. místo. Z alba vzešly ještě další úspěšné singly. V konečném součtu se album stalo velmi úspěšné, prodalo se jej více než tři milony kopií a Mary byla rázem zvolena královnou Hip hopu a soulu.

29. listopadu 1994 vydala Mary druhé své album, které dostalo název My Life. Album opět produkoval Sean Combs. Na tomto albu se ale také producentsky podílela sama Mary. Napsala si velkou část svých textů, které vycházely z jejího osobního života. Ačkoli kritici a fanoušci byli nadšeni, Mary sama přiznala, že tvorba tohoto alba byla pro ni velmi těžká.

Debutový singl z tohoto alba se jmenoval Be Happy a probojoval se na 29. místo americké hitparády. Další singly, které vydala, byly velmi pozoruhodné hlavně díky své otevřenosti, kde se zpěvačka přiznala, že bojovala s alkoholismem, depresemi i s drogami a zároveň v písních zpívá o svém hrubém vztahu s Haileym.

Alba se prodalo na tři milony kusů a obdržela za něj svou první cenu Grammy Awards.

22. dubna 1997 vydává Mary J. Blige své třetí album nazvané Share My World. Album produkoval už zcela jiný tým, neboť po konflikterch s Puff Daddym se rozhodla pro spolupráci s R. Kellym, Babyfacem a dalšími producenty. Největší producentský podíl na albu má však Rodney Jerkins, který produkoval většinu desky.

Share My World je mnohem optimističtější album než předešlá dvě alba. Debut mělo hned na prvním místě americké albové hitparády. Výborně si vedly i písně Love Is All We Need nebo Seven Days. Celkově se alba prodalo více než 5 milionů kopií a Mary za něj získala mnoho ocenění. Poprvé se také vydala na celosvětové turné.

356. článek dne...(do 14. ledna 2019)

Giancarlo Fisichella (* 14. ledna 1973) je bývalý italský pilot Formule 1, známý také pod přezdívkou Fisico nebo Fisi. Testuje pro tým Scuderia Ferrari a předtím kromě Ferrari jezdil za týmy Force India, Renault, Sauber, Jordan, Benetton a Minardi. Celkem vyhrál tři závody, první po chaotické Grand Prix Brazílie v roce 2003, kde se ještě po závodě nevědělo, kdo vyhrál. Fisichella byl uznán jako vítěz až následující týden a ocenění dostal na další velké ceně. Do týmu Renault přišel v roce 2005, kde v kokpitu vystřídal Jarna Trulliho a první závod v novém týmu vyhrál v Austrálii roku 2005. Vítězství v sezóně ale už zopakovat nedokázal a byl tak zastíněn mistrem světa a stájovým kolegou, Fernandem Alonsem. Fisichella také vlastnil od roku 2005 do roku 2009 svůj tým FMS International, který jezdil v sérii GP2.

Giancarlo je ženatý se svou manželkou Lunou a spolu mají dvě děti, Carlottu a Christophera.

Po třetím místě v Grand Prix Japonska 2006, věnoval Fisichella své umístění svému nejlepšímu příteli, Tonino Viscianimu, který ve čtvrtek před závodem zemřel na selhání srdce.

Jako většina jezdců F1, začal i Fisichella na motokárách. To bylo v roce 1984 v národním šampionátu minimotokár (60 ccm) a hned v úvodní sezóně byl k neporažení, zvítězil v 12 závodech. O rok později se stal mistrem Itálie ve třídě kadet, a titul dokázal obhájit i v letech 1986 a 1987. V roce 1988 se stal mistrem světa na motokárách. Ve vítězném tažení pokračoval i v roce 1989 a v evropském šampionátu skončil na druhém místě, na mistrovství světa byl až čtvrtý, ale zazářil v prestižním závodě motokár v Hongkongu. V následujících letech skončil pátý v italském mistrovství motokár, na mistrovství Evropy motokár byl druhý a zvítězil v mistrovství Formule Alfa. Roku 1992 přešel do závodního vozu RC Motorsport a startoval v italské Formuli 3 hned ve své první sezóně dokázal zvítězit v Imole a zajistil si tak 8. pozici v celkovém pořadí. V následující sezóně byl již druhý, když dokázal zajet pole position v Monaku a v samotném závodě dojel na druhém místě, navíc obsadil třetí místo na Mistrovství Evropy motokár. Rok 1994 mu přinesl vysněný titul mistra Itálie Formule 3 s 309 body a deseti vítězstvími. V témže roce dokázal zvítězit v Monaku a Macau, které byli výborně obsazenými závody. Navíc v Britském šampionátu formule 3 získával 10 bodů a skončil na 16 místě. V roce 1995 opustil formulové vozy a zkoušel štěstí v cestovních vozech, v seriálu DTM s vozem Alfa Romeo, ale získal pouze 30 bodů a to stačilo jen na 15. místo.

Koncem roku 1995 přišla fantastická nabídka od Minardi k testování vozu. Fisichella svými výkony přesvědčil vedení týmu a v roce 1996 ho Minardi angažovalo jako jezdce. Nejel však ale úplně celou sezónu, Minardi totiž potřebovalo jezdce, který by přinesl nějaké finance. V průběhu sezóny byl proto nahrazen Giovannim Lavaggim.

Pro rok 1997 ho angažoval Eddie Jordan, do svého týmu Jordan. Fisichellovým týmovým kolegou se stal mladší bratr Michaela Schumachera, Ralf, který byl šampiónem Formule Nippon. A při Grand Prix Kanady vystoupal Fisichella poprvé na stupně vítězů. Na okruhu Hockenheim měl Fisihella blízko k vítězství, ale střet s Gerhardem Bergerem znamenal konec snu o vítězství, na který si musel počkat ještě šest let. Svůj talent předvedl Fisichella i v deštivém závodě v Belgii, kde skončil druhý za Michaelem Schumacherem. Po tomto závodě, podepsal Fisichella smlouvu pro rok 1998 s týmem Benetton.

357. článek dne...(do 16. ledna 2019)

Boeing 787 Dreamliner je dvoumotorové proudové širokotrupé dopravní letadlo společnosti Boeing, využívající mnoha technických vylepšení proti starším modelům. Dreamliner by měl nahradit stávající modely Boeing 757 a Boeing 767, konkuruje typům Airbus A350, Airbus A330 a A330neo. Model 787 je v současnosti nabízen ve třech variantách, základní 787-8 s kapacitou 242 pasažérů, prodloužený 787-9 s kapacitou 290 pasažérů a 787-10 s kapacitou 310 pasažérů. Po uvedení do provozu měly některé Dreamlinery technické potíže s bateriemi typu Li-on, které se vznítily, a jiné poruchy, letečtí experti však tyto závady nepovažují za něco neobvyklého, neboť u nově zaváděných letadel se problémy objevují téměř pokaždé.

V únoru 2017 létalo ve světě 521 těchto letounů, přičemž dalších 1 207 bylo objednaných.

Studie nové rodiny letadel se zrodila v 2. polovině 90. let, kdy Boeing úspěšně uvedl do provozu model Boeing 777 a začal prodávat Boeing 737 Next Generation (verze 600, 700, 800, 900). Projekční týmy Boeingu pracovaly na nových variantách typu Boeing 747 a pokračovaly na vývoji většího B 747X jako konkurenta typu Airbus A380. Ale ani trh supervelkých nebo trh malých letadel nepředstavoval pro Boeing výzvu na výraznou inovaci. Místo toho se Boeing zaměřil na objevenou příležitost ve střední kategorii. Toto rozhodnutí bylo logické, vzhledem k tomu, že kategorii 180–300 místných proudových letadel Boeing pokrýval velmi úspěšnou dvojicí letadel Boeing 757 a Boeing 767. Tato spolehlivá dvoumotorová letadla uvedl Boeing na trh začátkem 80. let a pro Boeing byly mimořádně úspěšnými projekty. Postupem času byla tato dvojice v konkurenci s lepšími a modernějšími modely letadel. Boeing 757 byl kanibalizovaný nově vedeným prodlouženým modelem Boeing 737-800 a model 767 musel odrážet útoky ze strany populárního modelu Airbus A330. Boeing se pokusil sice zvrátit vývoj uvedením prodloužené varianty 767-400, ten si však objednali v počtu 37 kusů jen dva zákazníci.

V lednu 2001 Boeing vydal zprávu, že zkoumá nové směry ve vývoji nových modelů pod označením "Project 20XX". Objevily se domněnky, že Projekt 20XX směřuje ke stroji s křídly ve tvaru delta, který se bude podobat letadlu Concorde. 29. března 2001 Boeing odhalil pravdu, když představil letadlo velikosti Boeingu 767 s neobvyklou konfigurací s motory instalovanými v zadní části a s doletem přes 8 000 mil. To co vyvolalo pozornost však nebyla konfigurace, dolet nebo velikost. Hlavní zbraní tohoto modelu měla být rychlost. Cestovní rychlost letadla měla dosahovat 95–98% rychlosti zvuku (Mach až 0,98), což by umožnilo zkrátit dobu letu z Londýna do Singapuru o 3 hodiny. Koncept dostal označení "Sonic Cruiser".

První trhlina v konceptu Sonic Cruiser se objevila v červnu 2001 na aerosalónu v Paříži. Environmentální kruhy, frustrované odmítnutím Kjótského protokolu ze strany americké vlády, začaly vykreslovat nepříznivé ekologické vlivy vysokorychlostního konceptu Sonic Cruiser. Avšak rozhodujícím momentem pro projekt Sonic Cruiser byl útok teroristů 11. září 2001 a následné problémy leteckých společností. Studie proveditelnosti projektu Sonic Cruiser byla problematická. Průzkum mezi aeroliniemi ukázal, že nevěří možnosti získat dostatek cestujících platících mírně vyšší jízdné za rychlost a obávají se ekonomické návratnosti poměrně drahého stroje. To byl ideální čas na to, aby Boeing představil projekt Yellowstone, na kterém se velmi tiše pracovalo paralelně s projektem Sonic Cruiser.

358. článek dne...(do 18. ledna 2019)

Robert Sylvester Kelly (* 8. ledna 1967), více známý jako R. Kelly, je americký zpěvák, skladatel, hudební producent, multiinstrumentalista a režisér hudebních klipů. Svoji kariéru započal ve skupině Public Announcement v roce 1992. Následujícího roku se vydal na sólovou dráhu svým debutem 12 Play. Mezi jeho nejúspěšnější alba patří: debut 12 Play (1993) a následná alba R. Kelly (1995) a R. (1998). Jeho nejúspěšnějšími hity se staly písně Bump n' Grind, I Believe I Can Fly a duet I'm Your Angel se Céline Dion. Také je třinásobným držitelem prestižní ceny Grammy. V srpnu 1994 se oženil, s tehdy nezletilou zpěvačkou Aaliyah, sňatek byl anulován v únoru 1995. V roce 2002 byl obviněn z pedofilie, ale roku 2008 byl zproštěn viny ve všech bodech obžaloby.

Narodil se v Chicagu. Žil se svými třemi sourozenci a svobodnou matkou Joanne, která byla zpěvačkou a členkou Baptistů. V osmi letech začal zpívat v kostelním sboru. Navštěvoval střední školu Kenwood Academy, kterou však nedokončil. Roku 1989 se svým kamarádem Marcem McWillliamsem založil skupinu MGM. Později Kelly zazářil v televizní talentové soutěži Big Break, ve které zvítězil a získal 100 000 amerických dolarů.

Brzy poté vydal společně se skupinou MGM první singl nazvaný Why You Wanna Play Me. Roku 1991 získal smlouvu u Jive Records, kde sestavil novou skupinu Public Announcement, s níž vydal album Born into the 90's.

V roce 1993 opustil skupinu Public Announcement a vydal se na sólovou dráhu se svým debutem 12 Play. Album zaznamenalo obrovský úspěch, umístilo se na prvním místě žebříčku Billboard 200 a stalo se 6× platinovým. Zásluhu na tom měl i nosný singl "Bump n' Grind". Roku 1994 produkoval úspěšné album, tehdy patnáctileté, zpěvačky Aaliyah, s kterou se i nelegálně oženil. Ve stejném roce produkoval písně pro Janet Jackson ("Any Time, Any Place") a Michaela Jacksona ("You Are Not Alone"). Později svůj úspěch potvrdil veleúspěšnými alby R. Kelly (1995) a R. (1998). Roku 1996 byl časopisem Ebony Man prohlášen za nového krále R&B, určitě i díky jeho singlu I Believe I Can Fly, ze soundtracku k filmu Space Jam, za který získal tři ceny Grammy. O rok později nahrál píseň Gotham City k filmu Batman a Robin. Poté následovala píseň The World's Greatest k filmu Ali a deset písní pro soundtrack k filmu Life.

V letech 2000 až 2004 vydal multi-platinová alba TP-2.com (2000), Chocolate Factory (2003) a Happy People/U Saved Me (2004). Také spolupracoval s rapperem Jay-Z na společných albech Best of Both Worlds (2002) a Unfinished Business (2004). Následovala platinová alba TP-3: Reloaded (2005) a Double Up (2007). V roce 2008 nahrál album Twelve Play: 4th Quarter, na kterém si vyzkoušel měnič hlasu Autotune, album však po nevlídném přijetí singlů nikdy nevyšlo. Náhradním albem se tak stalo nepříliš úspěšné Untitled z roku 2009.

V roce 2010 vyhrál se svou písní "Sign of Victory", výběrové řízení na oficiální hymnu fotbalového mistrovství světa pořádaného v JAR. Tato píseň vévodí albu Listen Up! (FIFA World Cup 2010 Album). Doprovod v písni obstarali členové sboru Soweto Spiritual Singers. Píseň předvedl na úvodní ceremonii šampionátu. Od té doby pracoval na svém plánovaném desátém albu s názvem "Zodiac", ale později změnil koncept celého alba.

359. článek dne...(do 22. ledna 2019)

Fedora je linuxová distribuce založená na balíčkovacím systému RPM, vyvíjená komunitou vývojářů okolo Fedora Project, sponzorovaného společností Red Hat, od jejíž distribuce se projekt oddělil.

Cílem projektu je vytvořit kompletní operační systém pro všeobecné použití z open source softwaru. Fedora vznikla jako reakce na obchodní strategii Red Hatu, který se v roce 2003 rozhodl zaměřit na sféru komerčního nasazení a vyvíjet pouze komerční Red Hat Enterprise Linux.

Fedora je vyvíjena s důrazem na použití na domácích počítačích, avšak umožňuje i využívání na serverech. Vyvíjí ji komunita vývojářů za podpory společnosti Red Hat. Fedora je známá svou pokrokovostí a zpravidla přináší v každé verzi několik zásadních novinek. Nové verze Fedory vycházejí pravidelně každých šest až osm měsíců.

Další mezi uživateli oblíbenou vlastností Fedory je, že díky použití čerstvých verzí komponent dobře podporuje nový hardware, takže Fedoru lze zpravidla snadno a bez nutnosti složité ruční konfigurace zprovoznit i na moderních počítačích, na kterých je instalace konzervativnějších distribucí obtížná.

Projekt Fedora byl vytvořen koncem roku 2003, když byl ukončen projekt Red Hat Linux. Red Hat doporučil uživatelům původní ukončené distribuce, aby přešli na komerční Red Hat Enterprise Linux (RHEL), který pokračuje tam, kde byl vývoj ukončen, pouze s oficiální (placenou) podporou. Někteří vývojáři RHEL se účastní i vývoje Fedory. Zlí jazykové tvrdí, že uživatelé Fedory jsou beta testery pro vývoj RHEL.

Fedora se dodává na pěti CD nebo jednom DVD. Ovšem pouze první dvě CD jsou potřebná pro základní instalaci. Podporována je i instalace ze sítě přes HTTP, FTP nebo NFS. Fedora používá jako základní grafické prostředí GNOME, dobře podporováno je však i prostředí KDE, které je rovněž obsaženo na oficiálních CD a DVD. Lze však využít i další alternativní grafická prostředí. Jako základní bootovací zavaděč se používá GNU GRUB. Fedora je navržena pro snadnou instalaci a konfiguraci, obsahuje sadu jednoduchých nástrojů pro instalaci nových balíčků a konfiguraci systému. Jako souborový systém je standardně podporován ext4 a pro instalaci nových aplikací upřednostňuje používání RPM balíčků. RPM balíčky usnadňují správu jednotlivých balíčků v systému.

Dosud bylo vydáno patnáct stabilních verzí Fedory. Každá ze stabilních verzí prošla třemi testovacími verzemi, které byly vydány za účelem hledání nedostatků a chyb, na které následně mohou uživatelé – testeři upozornit. Z těchto verzí se poté po opravě chyb a nedostatků, které ohlásí uživatelé nebo na které přijdou sami vývojáři, stává ostrá verze.

Projekt Fedora rovněž distribuuje vlastní varianty Fedory, které se nazývají Fedora spiny. Ty jsou postaveny z určité softwarové sady a mají kombinaci softwaru pro splnění požadavků konkrétního druhu koncového uživatele. Fedora spiny jsou vyvíjeny několika zájmovými skupinami Fedory. Skupina EPEL (Extra Packages for Enterprise Linux) je dobrovolnou komunitou založenou na úsilí z projektu Fedora vytvořit vysoce kvalitní add-on balíčky, které doplňují Fedoru.

360. článek dne...(do 24. ledna 2019)

Rijksmuseum Amsterdam, zkráceně Rijksmuseum, je největší a nejvýznamnější muzeum Nizozemska. Nachází se na náměstí Museumplein v jižní části Amsterdamu a ve více než 200 sálech nabízí přehled nizozemského umění a historie. Sbírka mimo jiné obsahuje díla holandských mistrů 17. století jako Rembrandt, Jan Vermeer a Frans Hals.

Historická sbírka obsahuje malby, modely lodí, zbraně, vlajky, zlaté a stříbrné předměty, kostýmy, dokumenty, kuriozity a významné předměty různého charakteru, které se pojí s politickou a válečnou historií Nizozemska. Předměty pochází ze sbírek místodržitelů, admiralit, komor nizozemské Východoindické a Západoindické společnosti a ze soukromých sbírek. Důraz je kladen na sbírku 17. a 18. století.

Muzeum má několik mistrovských děl, která jsou prezentována ve velké síni slávy, jenž tvoří značnou část muzea. Na konci tohoto sálu se nachází nejznámější dílo celé sbírky, Noční hlídka holandského malíře Rembrandta.

Základ sbírky Rijksmusea tvoří sbírka umění, kterou nashromáždila dynastie místodržitele v průběhu staletí. Poté, co poslední místodržitel v roce 1795 uprchl ze země, byla zbývající umělecká sbírka zabavena Batávskou republikou. Její velká část byla Francouzi poslána do Paříže. 19. listopadu 1798 bylo z iniciativy tehdejšího ministra financí Alexandera Gogela rozhodnuto zbývající sbírku sestávající z italského umění, portrétů Oranžských a národních rarit, zařadit do národního muzea podle francouzského vzoru. Toto muzeum pod názvem Národní umělecká galerie se poprvé otevřelo roku 1800 v paláci Huis ten Bosch v Haagu. Jeho první ředitel, amsterdamský obchodník s uměním Cornelis Sebille Roos (1754–1820), byl zodpovědný za první nákupy uměleckých děl, včetně obrazu Ohrožená labuť Jana Asselijna. Když v roce 1806 na trůn usedl Ludvík Bonaparte jako král holandský, bylo muzeum přejmenováno na Královské muzeum.
V roce 1808 bylo na pokyn Ludvíka Bonaparta muzeum přestěhováno do Amsterdamu a společně se sbírkou města Amsterdamu, včetně Noční hlídky. Nový ředitel Cornelis Apostool byl pověřen sestavením katalogu objektů. Roku 1817 byla sbírka Říšského muzea, jak bylo po korunovaci Viléma I. Nizozemského nazýváno, přemístěna do budovy Trippenhuis ze 17. století. Po pádu Napoleona v roce 1815 byla z Paříže navrácena významná část uměleckých děl. Byla sem přemístěna také sbírka grafik z Haagu, zatímco kolekce historických předmětů byla přestěhována do Sbírky rarit, která byla zřízena v roce 1820 v Haagu. Pod vedením nového ředitele muzea Cornelia Apostoola (1808–1844) bylo uskutečněno minimum významných nákupů uměleckých děl.
V průběhu let byla sbírka muzea rozšiřována také díky odkazu významných osobností a veřejné sbírce. Značným přínosem pro muzeum bylo odkázání sbírky 224 obrazů amsterdamského bankéře Adriaana van der Hoopa, kterou v roce 1854 přenechal městu Amsterdam. Přestože nikdo ve význam 224 obrazů, které měly do města přilákat nové návštěvníky, nevěřil, museli majetní občané sbírku podpořit, jinak by obrazy zmizely v zahraničí. V roce 1885 byla dokončena stavba současné budovy muzea podle návrhu architekta P.J.H. Cuyperse. Tato budova mimo sbírky Rijksmusea nabízela místo i pro díla žijících mistrů a sbírky Nizozemského muzea dějin a umění v Haagu.

361. článek dne...(do 26. ledna 2019)

Hrad Zvíkov se nachází na ostrohu nad soutokem řeky Otavy a Vltavy, nedaleko vesnice Zvíkovské Podhradí v Jihočeském kraji. Od roku 1950 je významnou národně kulturní památkou.

Vstup do hradu vede přes kamenný most z 18. století Píseckou branou. Je to jižní vstup. Příkop byl uměle vytesán do skály v 15. století a byl postupně upravován. Nakonec byl postaven most kamenný. Byl původně opatřen padacím mostem. Na mostě stojí kaplička Sv. Jana Nepomuckého z 18. století.

Hned vedle Písecké brány se tyčí mohutná věž Hláska. Bylo to poslední útočiště obránců. Její výška je 32 metrů. Dole ve věži bylo vězení a hladomorna. Našly se zde lidské a medvědí kosti. Přístup do věže vedl po žebříku, vchod je v úrovni prvního patra. Uvnitř věže vedou kamenné schody, které se v případě nebezpečí daly uzavřít brankou. Je to válcová věž opatřená ostrým břitem, který je nasměrován na přístupovou cestu. Tento tvar byl zvolen proto, aby se od něj lépe odrážely metané střely a kamení. Na zdi obrácené k jihu je na erbu Švamberská labuť a rožmberská růže. Když se Jindřich ze Švamberku oženil s Eliškou z Rožmberku, nechal dodatečně tento erb přimalovat.

Druhým, původním vstupem do hradu je Železná brána na severní straně. Je vsazena do mohutných obranných zdí. Byla v minulosti zavíraná těžkým železným hřebenem. Roku 1470 byl udělán nový hřeben a roku 1710 byl odstraněn. Vedle ní bývala komora kata a také vrátného.

Vedle ní je Červená věž. Je z 13. století. Má čtverhranný půdorys.

Novou bránou se vchází do vlastního hradu. Proti Hlízové věži jsou komory pro fraucimor, budova bývalého pivovaru a hospodářská stavení. Hlízová věž a kaple sv. Václava ohrazují z jedné strany zeď s dvířky ze 16. století, kde byla založena zahrada s besídkou. Nejznámější dominantou hradu Zvíkov a zároveň nejznámější je zachovalá Hlízová věž. Její druhý název je Markomanka. Tato věž je nejstarší částí hradu. Tato věž byla prvním postaveným objektem na hradě a postupně k ní byla přistavovány věže, brány, opevnění a paláce. Věž Markomanka je ojedinělá, jedině Chebská věž je stavěna stejně a jsou si podobné. Výška věže je 20 metrů, její šířka 12 metrů a tlouštka zdí činí 3,5 metru. Je postavena z žulových kvádrů, na kterých jsou umístěny a dobře videlné kamenické značky. Díry uprostřed kamenných kvádrů sloužily k tahání při stavbě věže. Tyto byly považovány za tajemné germánské písmo.
Palácová kaple Sv. Václava je raně gotická. Její starší, druhý název je Zvíkovská kaple. Je na jižní straně paláce v prvním patře. Ze sakristie se vchází do vlastní kaple. Vchod do kaple byl vyzdoben andělskými hlavičkami, ale ti byly notně poškozeni pobyty vojsk. Kaple je čtverhranná, má vysokou klenbu. Palácová kaple Svatého Václava je považována za jednu z nejkrásnějších. A to díky freskám z 15. století. Některé malby jsou zřejmě i staršího data, malby byly postupně přemalovávány. Malby nesou církevní tematiku a náboženské motivy: Matka boží pomocná, Klanění tří králů, Svatý Sebastian a Svatá Apolena. K té poslední se váže zajímavá pověst. Je považována za patronku všech, kteří trpí bolestí zubů, bývá zpodobněna s kleštěmi v rukou. Dříve se k ní obraceli s prosbou o pomoc všichni trpící. Oltář v hradní kapli vyřezával Mirotický mistr a jmenuje se Oplakávání Krista.

362. článek dne...(do 30. ledna 2019)

Kerry Washington (* 31. ledna 1977) je výrazná americká herečka. Nejvíce se proslavila rolí v seriálu stanice ABC Skandál. Za roli získala nominace na cenu Emmy, Screen Actors Guild Award a Zlatý glóbus. Dále je známí díky rolím ve filmech Ray (2004), Poslední skotský král (2006), Fantastická čtyřka (2005), Fantastická čtyřka: Silver Surfer (2007) a Nespoutaný Django (2012). V dubnu 2014 ji časopis Time ve své výroční TIME 100 ji označil jako jednu z nejvlivnějších osob na světě. V roce 2016 si zahrála v televizním filmu stanice HBO Svědectví, za roli získala nominaci ca cenu Emmy.

Je dcerou Valerie, profesorky a Earla Washingtona, obchodníka. Otcova rodina má afro-americké kořeny. Rodina její matky pochází z Manhattanu, ale mají kořeny na Jamajce, v Anglii, ve Skotsku a v Karibiku. Je sestřenice bývalého ministra zahraničních věcí Colina Powella. Jako teenager vystupovala s divadelní skupinou TADA! Youth Theater, zatímco navštěvovala Spence School na Manhattanu, kde v roce 1994 maturovala. Poté studovala divadelní herectví na George Washington University. Také studovala v Michael Howard Studios v New Yorku.

Poprvé se objevila v ABC televizní filmu Magical Make-Over v roce 1994. O dva roky později byla obsazena do komediálního vzdělávacího seriálu Standart Deviants, zahrála si v krátkometrážním snímku 3D a ve filmu Our Song (2000). Zahrála si ve filmech jako Nežádej svůj poslední tanec (2001) a Lidská skvrna (2003). V roce 2002 si zahrála po boku Chise Rocka ve špionážním snímku Česká spojka. V roce 2004 si zahrála hlavní roli ve filmu Spika Lee Nesnáší mne. Po roce 2004 získala role ve filmech Pan a paní Smithovi (2005), Pidihajzlík (2006), Poslední skotský král (2006) a Moje žena a jiné katastrofy (2007). Vedlejší roli Cheliny Hall získala v televizním seriálu stanice ABC Kauzy z Bostonu, zahrála si také v několika dílech seriálu 100 Centre Street. V roce 2007 spolu-režírovala a zahrála si v hudebním videoklipu hip-hopového umělce Commona k písničce „I Want You“ a stala se tváří značky L'Oréal. Zahrála si také ve videoklipu Maxwella k písnčce „Bad Habits“.

V roce 2010 si zahrála na Broadwayi ve hře Davida Mameta Race. Zahrála si ve filmu Tylera Perryho For Colored Girls. V říjnu 2011 bylo potvrezno, že si zahraje ve filmu Quentina Tarantina Nespoutaný Django, který měl premiéru v roce 2012 a získal velký úspěch u kritiků. Od dubna 2012 hraje hlavní roli Olivie Pope v seriálu stanice ABC Skandál. Za roli získala cenu NAACP Image Award a nominace na cenu Emmy, Screen Actors Guild Award a Zlatý glóbus.

V roce 2013 jí magazín People umístil na druhé místo v žebříčku 100 nejkrásnějších žen a magazínem Glamour byla jmenovaná ženou roku. Stala se tváří značky Neutrogena. 2. listopadu 2013 moderovala show Saturday Night Live. V dubnu 2014 ji časopis Time ve své výroční TIME 100 ji označil jako jednu z nejvlivnějších osob na světě. Hlavní roli Anity Hill si zahrála ve filmu stanice HBO Svědectví. Za roli získala nominace na cenu Emmy a Critics' Choice Movie Awards.
V srpnu 2016 bylo potvrzeno, že bude produkovat nový seriál stanice ABC Patrol.

Je vdaná s hráčem NFL Nnamdi Asomugha, se kterým má dceru Isabelle Amarachi (narozenou 21. dubna 2014) a syna Caleba Kelechi Asomughu (narozený 5. října 2016) Je známa také tím, že se vždy snaží něco si nechat z každé úlohy v které hraje, třeba kus oblečení nebo část nábytku.

363. článek dne...(do 4. února 2019)

Puška, někdy také ručnice je dlouhá palná zbraň patřící mezi ruční zbraně. Na rozdíl od krátkých palných zbraní – pistole a revolveru – je při střelbě většinou ovládána oběma rukama.

V Evropě se první palné zbraně objevují ve 14. století spolu s rozšířením černého střelného prachu. Nejprve vznikaly první děla a posléze i první ruční palné zbraně. Tyto zbraně byly zpočátku velmi primitivní a konstrukčně se příliš nelišily od tehdejších děl. Jednalo se o železné nebo bronzové roury, buď spojené z jednotlivých pásů nebo vykované z jediného kusu. Jeden konec roury byl uzavřen a někdy zakončen tyčí přecházející vzadu do dřevěné násady. Někdy byly tyto hlavně připevňovány k primitivní pažbě z hrubě opracovaného dřevěného špalíku. Před výstřelem se nasypal střelný prach do vývrtu hlavně a poté dovnitř umístila železná nebo olověná koule jako projektil. Střelec uchopil zbraň a zamířil na cíl. Střelec nebo jeho pomocník potom zapálil střelný prach přiložením zapáleného doutnáku nebo rozžhaveného želízka. Tyto zbraně byly nazývány v západních zemích jako ruční bombardy nebo petronely.

V první čtvrtině 15. století se objevují první zdokonalení ručních palných zbraní. Hlavně se začínají prodlužovat, pažby jsou zahnutější a zápalné kanálky s pánvičkou na střelný prach jsou umisťovány na boční stěnu hlavně namísto horní plochy. Vznikají první primitivní mířidla.

V počátečním období převládaly mezi ručními palnými zbraněmi hradební pušky používané při obraně opevněných míst. Při střelbě byly opírány o pevnou podpěru pomocí dolního výstupku – háku, z čehož vznikl jejich název hákovnice. Nejen hradební pušky, ale i jiné typy byly natolik těžké, že při střelbě vyžadovaly použití podpěry nebo podstavce. Účinnost střelby byla značně nízká a manipulace velmi komplikovaná.

Koncem 15. století se poprvé objevil doutnákový zámek s pružinou. U tohoto typu zámku se vztyčený kohout s doutnákem sklápěl k zápalnému kanálku pomocí předem stlačené pružiny po stisknutí knoflíkové spouště. Do původního postavení se kohout vracel ručně. Mechanizmus byl časem ještě zdokonalen a krátce poté se široce rozšířil doutnákový zámek, u něhož bylo dosaženo relativně rychlého pohybu kohoutu nikoliv působením pružiny, ale díky zvolenému poměru různě dlouhých pák vzájemně na sebe působících při stisknutí spouště. Pružina sloužila u tohoto typu zámku pouze pro vracení součástek mechanizmu do původní polohy. Zbraně s tímto zámkem byly dvou typů – lehčí arkebuza a těžší mušketa.

Rané typy ručních palných zbraní mohly jen obtížně soupeřit s jinými druhy střelných zbraní tehdejší doby. Hmotností, přesností a rychlostí palby značně zaostávaly za luky i kušemi. Dokonce i průbojnost měly kule z arkebuz zpravidla nižší, než šipky vystřelené z kvalitních kuší. Teprve muškety, které se objevily počátkem 16. století, dokázaly průbojností svých střel značně překonat tehdejší kuše a luky. U mušket byla zvětšena hmotnost střel na 50-60 g (asi dvakrát více, než střely z arkebuzy), čehož bylo dosaženo zvětšením ráže zbraně. Rovněž jejich hlavně byly značně delší, než u arkebuz. Největším nedostatkem mušket bylo jejich zdlouhavé nabíjení. Příprava jednoho výstřelu proto trvala několik minut.

Použití palných zbraní způsobilo převrat ve vojenské taktice a zapříčinilo postupný konec nadvlády rytířské obrněné jízdy. Od počátku 16. století se mušketýři stali stálou součástí armád. Jejich úloha neustále vzrůstala a koncem 16. století již tvořili polovinu celé pěchoty...

364. článek dne...(do 8. února 2019)

Charles Augustus Lindbergh (* 4. února 1902, † 26. srpna 1974) známý také jako Lucky Lindy nebo Osamělý orel byl americký letec, známý především prvním sólovým přeletem Atlantského oceánu v roce 1927. Později se angažoval na straně izolacionistů, kteří odmítali vstup USA do druhé světové války.

V dubnu 1923 během návštěvy přátel v Lake Village v Arkansasu, uskutečnil svůj první noční let, při kterém přeletěl místní jezera Village a Chicot.

Lindbergh získal obrovskou celosvětovou popularitu jako první člověk, který sám nonstop letem překonal Atlantik. Se svým jednomotorovým strojem Spirit of St. Louis vzlétl z Rooseveltova letiště na Long Islandu 20. května 1927 a za 33,5 hodin přistál v Paříži (jeho vnuk Erik Lindbergh zopakoval tento let o 75 let později v roce 2002 v čase 17 hodin a 17 minut). Francouzský prezident Lindberghovi udělil Řád čestné legie. Při zpáteční cestě do Spojených států jej doprovázela celá flotila válečných lodí a letadel až do Washingtonu, kde převzal od prezidenta Calvina Collidge vyznamenání Distinguished Flying Cross. Lindbergh svým letem také vyhrál Orteigovu cenu – 25 000 dolarů – vypsanou v roce 1919. Dne 13. června 1927 se v New Yorku na 5. Avenue konala bombastická přehlídka na Lindberghovu počest. Význam jeho letu pro veřejnost byl tak velký, že Lindberghův názor sloužil jako všeobecně uznávaný ve vývoji letectví až do jeho smrti. Lindbergh také vystupoval v mnoha národních i mezinárodních organizacích a komisích, včetně NACA (přechůdce sočasné NASA). Poměrně často je Lindberghův let chybně uváděn jako první přelet Atlantiku letounem težším než vzduch; toto prvenství však patří J. Alcockovi a A. W. Brownovi, kteří Atlantik překonali již 14. a 15. června 1919.

21. března 1929 byl za svůj přelet Atlantiku vyznamenán nejvyšším armádním vyznamenáním USA – Medal of Honor. Do té doby nevídaná publicita okolo něj a jeho letu odstartovala překotný rozvoj leteckého průmyslu a přesvědčila také skeptiky o tom, že leteckou dopravu je třeba začít brát vážně. Lindberghův let je považován za počáteční impuls k letům na polárních linkách, k zdokonalování techniky létání ve velkých výškách a zvyšování doletu letadel díky snižování spotřeby paliva. Tyto inovace byly základem moderní letecké dopravy.

Po svém letu napsal Lindbergh dopis řediteli firmy Longines, v němž detailně popisoval svůj návrh vylepšení hodinek pro piloty tak, aby umožňovaly lepší a snadnější navigaci. Hodinky podle jeho návrhu byly sestrojeny a vyrábí se až do současnosti.

Lindbergh se 27. května 1929 oženil s Anne Morrowovou, americkou pilotkou a dcerou diplomata Dwighta Morrowa v jeho domě v Engelwoodu. Měli spolu šest dětí.
Prvorozený syn Charles III. se ve věku pouhých dvaceti měsíců 1. března 1932 stal obětí únosu. Po desetitýdenním neúspěšném vyjednávání s únosci a celonárodním horečném hledání uneseného chlapce bylo 12. května nalezeno dětské tělíčko v Hopewellu v New Jersey (jen několika mil od místa únosu). Později bylo tělo identifikováno Lindberghem jako tělo jejich syna Charlese. O více než tři roky později se zvedla mediální bouře v případu Bruno Hauptmanna, obviněného z únosu a vraždy jejich syna. Proces se konal v Flemingtonu v New Jersey. Unaveni neustálou pozorností médií a veřejnosti a stále zdrceni ztrátou svého syna se Lindberghovi rozhodli odstěhovat v roce 1936 do Evropy.

365. článek dne...(do 12. února 2019)

Černočerná tma, v anglickém originále Pitch Black, je australsko-americký sci-fi horror, natočený v roce 2000 v režii Davida Twohyho. Hlavní roli vraha Riddicka hraje Vin Diesel.

Film je prvním filmem ze série filmů a počítačových her o Riddickovi (The Chronicles of Riddick).
V daleké budoucnosti, civilní transportní loď Hunter-Gretzner letí za pomoci autopilota v blízkosti pouštní planety, zatímco je posádka uložena ve spánku v kryokomorách. Cestující se skládají z různých národností, čímž je muslimský kněz "Imam" a jeho synové, kteří cestují do Nové Mekky, chlapec jménem Jack, cestující Shazza a Zeke, a obchodník-policista jménem William J. Johns, který převáží notoricky známého zločince odsouzeného za několik vražd, který uprchl z věznice na Furyi, jménem Richard B. Riddick, který je připoutaný v řetězech a není v kryostázi. Riddick má uměle modifikované oči, díky kterým vidí ve tmě, ale zároveň je citlivý na silné světlo. Proto za dne nosí tmavé brýle. Kvůli modifikaci se mu na světle oči lesknou podobně jako kočce.

Při průletu kolem komety, ocasní oblak úlomků protrhne trup lodi a zabíjí kapitána, který je doposud v kryostázi. Ze stáze se probere co-pilotka Carolyn Fry a navigátor Greg Owens. Fryová se pokusí s lodí nouzově přistát na blízké pouštní planetě. Kvůli odlehčení lodi Fryová uvolňuje nepotřebné části lodi. Nakonec má ze zoufalství v plánu odhodit i část lodi s pasažéry, ale Owens zablokuje uvolnění a nenechá tuto část lodi odpojit. Nakonec přistanou, ale Owens zemře a z původních 40 pasažérů zbude jen 11 živých. Fryová převezme roli kapitána a zatají fakt, že se celou posádku pokoušela zabít kvůli svému vlastnímu přežití.

Skupina přeživších sbírá zásoby a prozkoumává okolí. Riddick využil pádu lodi a uprchl, kvůli čemuž Johns varuje všechny, že je Riddick může zabít. Skupina si brzy všimne, že planetu obklopují tři slunce, které způsobují neustálý den. Skupina začne hledat vodu, přičemž opět zajme Riddicka. Při průzkumech je jeden z přeživších v malé noře zabit. Všichni si myslí, že to způsobil Riddick ještě před zajmutím, ale Fryová to chce vyvrátit. Proto promluví s Riddickem v zajetí, který jí řekne, že to nebyl on, ale něco, co je dole v noře. Zároveň se Riddicka zeptá Jack, jak získal noční vidění. Riddick mu odpoví: „Musíš zabít pár lidí. Pak tě pošlou do vězení, kde ti řeknou, že už nikdy neuvidíš světlo. Seženeš doktora a dáš mu aspoň 20 mentolek, aby ti na tvoje vlastní přání vyleštil bulvy." Později Fryová sestoupí na dno nory, aby si ověřila Riddickovo prohlášení, a objeví velkou jeskyni plnou masožravých, na světlo silně citlivých tvorů. Jen tak tak se stihne zachránit. Následně osvobodí Riddicka, aby jim pomohl.

Skupina uskuteční svůj plán a dosáhne trosek lodi, ze kterých získá energetické články, ale zatmění přijde dřív, než očekávali. Všechny tři slunce jsou zastíněny a pouštní planetou se rozhostí totální tma. Z nor začnou vylétávat obrovské roje masožravých tvorů, kteří stihnou zabít několik dalších přeživší. Kvůli tomu jsou ostatní nuceni zůstat ve vraku lodi.

366. článek dne...(do 20. února 2019)

Sydney je hlavním městem Nového jižního Walesu a zároveň nejrozlehlejší a nejobydlenější město v Austrálii.

Sydney se nachází na severovýchodním pobřeží Tasmanova moře. S jeho populací, která přesahuje 4,5 milionů obyvatel v jeho metropolitní oblasti se stala nejrozšířenější obcí v Oceánii.

Sydney je zařazeno mezi světová města. Takové ocenění říká, že Sydney je světové centrum umění, módy, kultury, zábavy, vzdělávání a turismu. Sydney také hostilo některé hlavní mezinárodní sportovní udalosti, jako například 1938 British Empire Games, Letní olympijské hry 2000, finálový zápas Rugby World Cup 2003, Světové dny mládeže 2008 a další slavné akce.

Už v polovině dvacátých let dvacátého století mělo město více než milion obyvatel. V roce 1931 byla kvůli Velké hospodářské krizi asi jedna třetina pracujících nezaměstnaná, což bylo o rok později překonáno opětným stoupnutím hodnoty vlny a znovu vzkvétajícím stavebním průmyslem. V roce 1932 byl kvůli špatné dostupnosti krajiny severně od Portu Jackson vystavěn Sydney Harbour Bridge, čímž bylo značně zvýšeno osídlení v okolní oblasti.

Už od konců zlaté horečky panovala v Austrálii rivalita mezi městy Sydney a Melbourne. Melbourne, hlavní město Victorie, tehdy bylo největší a nejbohatší město Austrálie, začátkem 20. století však Sydney porazilo Melbourne, a stalo se tak největším městem Austrálie.

V druhé světové válce utrpělo město jen nepatrné škody, které byly zapříčiněné třemi malými japonskými ponorkami, ze kterých byly dvě uloveny v přístavu. Mohla být ulovena i třetí, ta ale nestihla doplout ke své mateřské lodi, a ještě dnes bývá označována za ztracenou. Po ukončení války přišlo do Sydney mnoho emigrantů. Od druhé poloviny 20. století emigruje do Sydney mnoho přistěhovalců z asijských zemí, a z města se tak stává multikulturní metropole.

Ve Vietnamské válce bylo Sydney důležité místo pro zotavení amerických vojáků. V 70. a 80. letech vznikly v Sydney díky rozvoji hospodářství v Central Business District nové moderní mrakodrapy, čímž Sydney porazilo Melbourne, které bylo do té doby národním městem bankovnictví. Tyto mrakodrapy jsou zde ale poněkud nevhodně vystavěny mezi starými viktoriánskými budovami. V lednu 1994 zničily obrovské požáry 200 domů v předměstí Sydney.

V roce 2000 hostilo Sydney letní olympijské hry.

Od 26. prosince 2001 zničily požáry v buších rozlehlé oblasti Královských národních parků, a v Modrých horách za pouhých 23 dní, kdy se stalo obětí plamenů okolo 170 domů a více než 650 000 hektarů lesů a polí. I přes nasazení více než 10 000 hasičů z celé země byly plameny uhašeny teprve obrovskými dešti dosahujícími až 40 mm srážek.

V prosinci roku 2005 došlo v Cronulle, jednom z předměstí Sydney, k výtržnictvím mezi bílými Australany a libanonskými Australany. U Cronulla Riots bylo zraněno 30 lidí, mezi nimi i šest policistů a 2 sanitáři. Na konci září 2009 bylo Sydney napadeno nejsilnější písečnou bouří za posledních 70 let.

Město leží na východním pobřeží Austrálie u Tichého oceánu průměrně tři metry nad mořem. Území města (Urbanized Area) má plochu 1687 km², na které se mimo jiné nachází více než 70 přístavů a pláží.

367. článek dne...(do 28. února 2019)

M3 Stuart byl americký lehký tank, používaný během 2. světové války americkou, britskou a dalšími spojeneckými armádami.

Nýtovaná korba tanku M3 vycházela z předchozího typu M2A4, byla však o několik centimetrů delší a užší. Její pancéřování bylo zesíleno až na 44 mm, což však znamenalo zvýšení hmotnosti oproti předchozímu typu. Nýtovaná oválná věž byla později nahrazena věží svařovanou. Věž byla vybavena novým systémem zpětného nárazu, jehož konstrukce již nezasahovala před čelní kryt věže, což bylo pro typ M2A4 velmi specifické. Osazena byla kanónem M5 ráže 37 mm a s ním spřaženým kulometem M1919A4. Zbývající výzbroj tanku pak zahrnovala stejný typ kulometu. Jeden byl na zadní straně věže na protiletadlové lafetě, další byl v kulovité lafetě v přední části korby. Změnou v konstrukci prošel i podvozek. Díky úpravám v odpružení kol se stroj v terénu dobře pohyboval. Na mnoha vozidlech, především v Africe, pak bylo zavěšení kol chráněno pancéřovými kryty. Tank byl poháněn benzinovým motorem Continental W-670-9A o výkonu 250 koňských sil. Na silnici pak stroj dosahoval maximální rychlosti 58 km/h s dojezdem kolem 120 km. Mohl být vybaven i dvojicí 95 litrových přídavných nádrží, čímž se dojezd zvyšoval.

Tank M3 se začal sériově vyrábět teprve v březnu 1941 a k prvnímu bojovému nasazení došlo v listopadu téhož roku v britské armádě, kam byl dodáván v rámci programu „Lend-Lease“. Vozidlo použito v bojích o přístavní město Tobruk. Britští vojáci však nebyli z tohoto tanku moc nadšeni. Kritizován byl především příliš slabý 37 mm kanón. Na druhou stranu posádky chválily rychlost a spolehlivost. Od léta roku 1942, kdy dostávala britská armáda nové americké střední tanky, byly Stuarty postupně stahovány z předních bojových linií a začaly se používat především k průzkumu.

První bojové nasazení v armádě USA proběhlo v bojích o Filipíny, začátkem roku 1942. Japonci pak ukořistěné tanky používaly pod svým označením. Koncem roku 1942 se americká armáda vylodila v severní Africe, kde lehké tanky M3 tvořily velkou část jejich obrněných sil. Po drtivé porážce v Kasserinském průsmyku, kdy M3 čelily německým tankům PzKpfw IV a těžkým Tigerům, rozpustila americká armáda své obrněné prapory lehkých tanků a dále je používala pouze k průzkumným účelům.

Dalším odběratelem tanků M3 byl v rámci programu Lend-Lease Sovětský svaz. Ani představitelé Rudé armády nebyli z tohoto stroje nijak nadšeni kvůli slabé výzbroji a pancéřování. U sovětských tankistů nebyl Stuart oblíben kvůli benzínovému pohonu, který byl více náchylný ke vznícení. V letech 1942–1943 bylo do SSSR dodáno 1 665 tanků M3A1, které tam sloužily do roku 1944.

V bojích v Itálii a v západní Evropě potkal tanky M3 stejný osud, jako jinde. Byla jim přisouzena vedlejší role zejména při průzkumu, protože byl na jakýkoliv střední německý tank příliš slabý. Kromě USA, Velké Británie a SSSR měla během války ve své výzbroji Stuarty také Francie, Čína, země Commonwealthu, používaly je partyzánské jednotky v Jugoslávii. Po druhé světové válce bylo množství tanků M3 Stuart prodáno do různých zemí. V některých jihoamerických státech byly Stuarty série M3 ve službě ještě v 80. a 90. letech. Celkem bylo od roku 1941 vyrobeno 13 859 kusů stroje M3 a všech jeho variant, což z této série dělá nejpočetnější lehký tank druhé světové války.

368. článek dne...(do 18. března 2019)

Mikaela Pauline Shiffrin (* 13. března 1995) je americká alpská lyžařka, specializující se především na točivé disciplíny – obří slalom a slalom. Na olympiádě v Soči v roce 2014 se stala nejmladší olympijskou vítězkou v historii slalomových závodů, když triumfovala ve věku 18 let a 345 dní. Druhé zlato přidala v obřím slalomu na Zimních olympijských hrách 2018 v Pchjongčchangu.

Na Světovém šampionátu 2013 ve Schladmingu vybojovala jako sedmnáctiletá titul mistryně světa ve slalomu. O dva roky později na Mistrovství světa 2015 v Beaver Creeku a Vailu získala druhé slalomové zlato a v 19 letech se stala nejmladší obhájkyni světového prvenství. Ve Svatém Mořici 2017 zkompletovala zlatý hattrick, když opět zvítězila ve slalomu a stříbrnou medaili přidala z obřího slalomu. Z juniorského světového šampionátu 2011 v Crans Montaně, kde byla oslabená po gastroenteritidě, získala bronzovou medaili ve slalomu.

V sezónách 2016–2017 a 2017–2018 vyhrála celkové hodnocení ženského Světového poháru. Řadí se tak mězi pět amerických lyžařů, kterým se tento výkon podařil. K velkým křišťálovým glóbům přidala pět malých za sezónní triumfy ve slalomu z let 2013, 2014, 2015 a 2017 a 2018.

V prosinci 2018 se stala prvním alpským lyžařem v historii, který zkompletoval výhry ze všech šesti disciplín Světového poháru FIS. V témže měsíci – ve 23 letech a 9 měsících – pokořila jako nejmladší lyžař bez rozdílu pohlaví hranici padesáti vítězných závodů. Triumfem z prosincového slalomu v Semmeringu 2018 se také stala prvním lyžařem, jenž vyhrál patnáct závodů během jednoho kalendářního roku a 36 výhrou ve slalomu na čele ženských statistik vystřídala Marlies Schildovou.

Do poloviny ledna 2019 ve světovém poháru zvítězila v padesáti dvou závodech, z toho ve třiceti sedmi slalomových, sedmi z obřího slalomu, čtyř z paralelního slalomu, dvou ze superobřího slalomu a po jednom triumfu přidala ve sjezdu a superkombinaci.

Ve Světovém poháru debutovala v patnácti letech, což byla dle regulí Mezinárodní lyžařské federace minimální věková hranice pro start závodníka. Stalo se tak 11. března 2011 v soutěži obřího slalomu, konané ve Špindlerově Mlýně. V dubnu téhož roku, krátce po šestnáctých narozeninách, zvítězila na mistrovství Spojených států ve slalomu, konaném v coloradském Winter Parku, a stala se tak nejmladším americkým lyžařem v historii, který vyhrál národní šampionát.

V ročníku Světového poháru 2011/2012 si 29. prosince 2011 dojela z linzkého slalomu pro premiérové umístění na pódiu, když skončila na třetím místě. V prvním kole startovala až jako čtyřicátá. V polovině trati ztratila chránič holenní kosti na levé noze a v průběžném pořadí jí patřila dvanáctá pozice. Ve druhém kole pak zajela nejrychlejší čas, čímž se posunula na konečnou bronzovou příčku.

Ve své první úplné sezóně Světového poháru vyhrála malý křišťálový glóbus ve slalomu, když opanovala celkovou klasifikaci této disciplíny se ziskem 688 bodů. V sedmnácti letech poprvé vyhrála závod Světového poháru, když v prosinci 2012 triumfovala v nočním slalomu, který se odehrával ve švédském Åre. Stala se tak druhým nejmladším americkým alpským lyžařem, jenž dokázal zvítězit v události Světového poháru. Druhý triumf následoval po čtrnácti dnech, když byla nejrychlejší opět v nočním slalomu, tentokrát v chorvatské metropoli Záhřebu.

Do posledního slalomu sezóny ve švýcarském Lenzerheide, konaného 16. března 2013, vstupovala jako druhá žena slalomové soutěže se ztrátou sedmi bodů na vítězku celkové klasifikace poháru Slovinku Tinu Mazeovou. První kolo ovládla Slovinka a před Shiffrinovou na čtvrté pozici měla náskok 1,17 sekundy. Ve druhém kole však Američanka, tři dny po svých osmnáctých narozeninách, podala nejlepší výkon ze všech závodnic a vyhrála druhou polovinu i celý závod.

369. článek dne...(do 4. dubna 2019)

T-34 byl sovětský střední tank vyvinutý na přelomu 30. a 40. let 20. století. V době svého vzniku byl nejlepším středním tankem na světě. V čase zahájení operace Barbarossa neexistoval německý tank, který by se mu mohl úspěšně postavit v boji – dalece všechny překonával výzbrojí i pancéřováním, většina ho dokonce nebyla schopna vůbec ohrozit. Časté generalizující tvrzení, že se jednalo o nejlepší střední tank druhé světové války, je sice sporné, avšak o tvrzení, že to byl nejlepší střední tank let 1940/1941 a tank, který pomohl SSSR vyhrát Velkou vlasteneckou válku, nelze zpochybňovat.

První dva tanky typu T-34/76 byly vyrobeny v lednu roku 1940. Jejich první zkoušky byly velice úspěšné, nicméně postupem času se začaly projevovat určité nedostatky v nadprůměrně rychlém opotřebování některých dílů, což vedlo k dalšímu zastavení produkce v březnu 1940, kdy Kulik nařídil zrušení výroby a vyvinutí jiného, nového tanku. Jeho rozhodnutí bylo nakonec zvráceno, nicměné i tak došlo k další ztrátě času. Navzdory tomu obdržela Rudá armáda do zahájení operace Barbarossa asi 1225 tanků T-34, což byla impozantní síla. Drtivá většina z nich byla přednostně přidělena západním okruhům, kde posléze čelily vpádu Osy. Nečinily tak příliš úspěšně, nutno však podotknout, že to nebylo zrovna jejich vinou. Faktem je, že během prvních 2-3 týdnů operace Barbarossa byly ruské tankové formace ze západních okruhů prakticky zcela vyhlazeny. Totéž potkalo i moderní stroje typu KV a T-34, navzdory jejich obrovské technické převaze nad stroji nepřítele.

Zároveň však nabíhala výroba v továrnách a země přecházela na totální válečné hospodaření. Výsledkem byla ohromující produkce mimo jiné i tankové techniky: do konce roku 1941 bylo vyrobeno přes 1500 tanků T-34 a produkce stále stoupala navzdory územním a hospodářským ztrátám. Částečně to bylo i tím, že se velení Rudé armády rozhodlo pro unifikaci výzbroje. V roce 1942 bylo vyrobeno asi 12 520 strojů, v roce 1943 asi 15 700 T-34/76 a téměř 300 strojů typu T-34/85, v roce 1944 asi 3000 T-34/76 a 11 800 strojů T-34/85 a v roce 1945 12 500 strojů T-34/85 (z toho asi 7 330 do konce války). Celkem SSSR vyrobil v letech 1940-1945 přes 50 000 těchto tanků, celková produkce všech typů T-34 včetně poválečné činí přes 60 000 kusů. Výroba byla zastavena v roce 1946, v 50. letech však byly ještě nějaké stroje vyrobeny ve zbrojovkách sovětských satelitů, konkrétně Polska a Československa. Jednalo se asi o 4 500 strojů.

Jak již bylo řečeno, v době svého prvního nasazení představovaly tanky T-34 zcela novou kvalitativní třídu v rámci tankových konstrukcí. Německé tanky typů Pz-I, Pz-II, Pz-35(t), Pz 38(t) a Pz-III s 37 mm kanónem jej vůbec nemohly ohrozit, neboť nedokázaly prostřelit jeho pancíř ani z těsné blízkosti. Poněkud lépe si vedly nové tanky typu Pz-III s 50 mm kanónem a stíhač tanků Panzerjäger I, které mohly prostřelit některé slabší části zadního pancíře. Nejlépe na tom byly tanky typu Pz-IV, vyzbrojené krátkým 75 mm kanónem a útočná děla Stug IIIa-d, které dokázaly nablízko prostřelit zadní i boční pancíř a při velkém štěstí snad také čelní. Nejdříve se ale musely tak blízko dostat, což nebylo zas až tak jednoduché, protože 76 mm kanón T-34 bez problémů probíjel čelní pancíř všech těchto strojů i na velkou vzdálenost. Německé tanky však vedly ve vedlejších parametrech, v technice a její kvalitě. Všechny měly vysílačky, jejich vnitřní bojový prostor nebyl tak stísněný, měly kvalitnější zaměřovací techniku a lépe řešený výhled ven. Také byly spolehlivější. Na druhou stranu ale tyto rozdíly v sekundárním vybavení nehrály v případě střetnutí příliš velkou roli. V roce 1941 tank T-34 prostě neměl soupeře.

Situace se začala měnit v roce 1942, kdy se na frontě začaly objevovat improvizované stíhače tanků typu Marder (kuna) a první tanky typu Pz-IV s dlouhým 75 mm kanónem. Tak získal T-34 soupeře, se kterým už musel počítat, byť je stále překonával, alespoň v některých typech boje. Dalším nebezpečným soupeřem se stala útočná děla Stug III, která od série F obdržela dlouhý 75 milimetrový kanón. Tanky Pz-III dostaly dlouhý 50 mm kanón, takže získaly alespoň nějakou, byť nepříliš velkou šanci. Tanky T-34 však stále představovaly určitou vyšší kvalitu, zejména protože se postupně zvyšoval počet tanků s vysílačkou.

370. článek dne...(do 9. dubna 2019)

Pavlína Pořízková, známá také jako Paulina Porizkova, (* 9. dubna 1965) je známou česko-americkou herečkou a supermodelkou. Je držitelkou švédského a amerického občanství.

Kdy byla ještě batole, její otec a matka spolu opustili Československo, kvůli brutální sovětské invazi v roce 1968 a přestěhovali se do Lundu v jižním Švédsku. Paulinu a její mladšího bratra Jáchymovi nechali pod péčí jejich babičky, věříce, že děti by mohly vzít později.

Po nezdařeném záchranném pokusu, ve kterém její matka byla zadržena českou policií, mezinárodní politický tlak vedený známým politikem Olofem Palmem zapříčinil, že česká vláda po sedmi letech povolila rodině Paulíny se znovu sejít. Setkání však skončilo brzy, když manžel odešel a dvojice přistoupila k rozvodu. Otec a dcera se tehdy navzájem odcizili.
Paulína nenáviděla období ve Švédsku, jelikož ji sužovaly její vrstevníci kvůli jejímu postavení uprchlíka.

Fotograf, který byl přítelem Pořízkové, udělal její fotky a poslal je do modelingové agentury Elite v roce 1980. Její výška 180 cm byla ideálních k tomu, aby se stala modelkou. Ředitel agentury Elite, John Casablanca, si všiml atraktivity a potenciálu Pořízkové a nabídl jí lístek do Paříže. Byla to mimořádně lákavá nabídka pro teenagera, který dychtil po tom, aby se dostal ze Švédska a postavil se na vlastní nohy.

V Paříži se rychle stala top modelkou na začátku 80. let a její sláva se rozšířila do Spojených států, když pózovala v edici plavek pro magazín "Sports Illustrated". Objevila se na titulní stránce časopisu Sports Illustrated Swimsuit, v čísle z roku 1984 a znovu v roce 1985. Třetí období v roli "dívky titulků časopisu Sports Illustrated" bylo pravděpodobně přerušeno, když se objevila na titulce magazínu Life. Pořízková se objevila na první stránce magazínu Playboy ze srpna 1987, což zřejmě byla příprava na její nový kalendář s plavkami. O pár let dříve se objevila nahá v časopise GQ, kvůli čemu se cítila znepokojená.

Oba její kalendáře jsou z let 1988 a 1999, od fotografa Marco Glaviano, z nichž se prodalo statisíce kopií. Tímto se nastavil standard, který vydláždil cestu i pro jiné modelky jako Cindy Crawford pro jejich vlastní obrázkové kalendáře.

Pořízková byla dvakrát vybrána a zařazena časopisem People mezi padesát nejkrásnějších lidí na světě, v roce 1990 a 1992. Magazín Harper's Bazaar ji nominoval jednou z jeho deseti nejkrásnějších žen v roce 1992. Časopis American Photo ve svém prvním vydání ji prohlásil za modelku 80. let.

Objevovala se na titulních stránách velkého počtu časopisů po celém světě, zejména v období mezi 80. a 90-tými lety – včetně Vogue, ELLE, Harper's Bazaar, Self, a Glamour. Také je ztvárněna v reklamě na dietní nápoj Sprite.

V roce 1988 Pořízková vyhrála nejvyšší placený modelingový kontrakt s kosmetickou společností Estee Lauder, který jí přinášel 6 milionů dolarů ročně, čímž nahradila modelku Willow Bay. Strategie Estee Lauder koncem 80-tých let spočívala v oddálení se od pracující ženy a cílem byla mladá, dokonalá žena z vyšší třídy.

Paulína se objevila v knize modelek, autorem které je Marco Glaviano a ve Fashion Photography od Patrick DeMarchelier. Z pozdějších je to zmiňované pózování v plavkách pro LIFE magazín pár let dozadu. Také ji najdeme v knize od Herb Ritts s názvem Women.

Po porodu svého prvního dítěte, Pořízková věnovala méně a méně času modelingu a přešla k herectví v nezávislých filmech. Brzy dostala nový kontrakt jako vedoucí modelka pro Escadu. Na začátku roku 2001 byla hostitelkou televizní show na E! network's Style Channel.

V roce 2005 se dostala do katalogu známé Victoria's Secret.

371. článek dne...(do 29. dubna 2019)

Giorgia Todrani, známější jako Giorgia, (* 26. dubna 1971) je italskou zpěvačkou známou svým oduševnělým hlasem, který je doplněn širokým pěveckým rozsahem, silným, pronikavým vysokým rejstříkem a velkým hudebním darem. V Itálii je velmi slavnou, téměř národní ikonou. Vydala 10 studiových alb a všechny tam měly komerční úspěch. Zpívala duety s takovými umělci jako Mina, Ronan Keating, Ray Charles, Andrea Bocelli, Herbie Hancock a Elton John. Časopis Billboard ji označil nejpopulárnějším italským zpěvákem.

Giorgia se narodila v Římě. Byla muzikálně ovlivněna jazzem a soulem, který zpívala ve svých začátcích v několika římských jazzových klubech. Od mládí její hudební růst provázeli souloví a jazzoví klasikové jako Aretha Franklin, Ella Fitzgerald a další. Počátkem roku 1990 vydala své první live album nazvané One more go round.

Její pěvecké premiérové vystoupení se odehrálo na prknech divadla Ariston (1994) v rámci hudebního festivalu San Remo kde zpívala píseň E poi v kategorii Nuove Proposte (Noví umělci). Skončila na sedmém místě ve finále žebříčku mladých umělců, ale její projev zapůsobil na publikum a Giorgia se brzy stala jedním z nejpopulárnějších italských zpěváků. E poi je dodnes jednou z jejích nejslavnějších písní. Jejího prvního alba Giorgia se prodalo více než 160 000 kusů. O několik měsíců později ji požádal Luciano Pavarotti aby s ním zpívala duet v jeho každoročním pořadu Pavarotti & přátelé v italské Modeně, kde ohromila publikum svým podáním písně skupiny Queen Who wants to Live forever. V roce 1994 získala evropské ocenění Nejlepší italský mladý umělec.

V roce 1995 se znovu zúčastnila San Rema s písní Come saprei. Tentokrát tuto soutěž vyhrála a navíc získala i cenu kritiků což se předtím podařilo jen Domenicu Modugnovi. Jejího druhého alba Come Thelma & Louise se prodalo více než 300 000 kusů. V témže roce spolu s Andreou Bocellim nazpívala píseň Vivo per lei.

V roce 1996 přijela do San Rema potřetí s písní Strano il mio destino, která ji zajistila třetí místo. Strano il mio destino - Live & studio 95/96 je titulem jejího třetího alba, které obsahuje pět live písní, její soutěžní píseň ze San Rema a další studiové nahrávky. Alba se prodalo 270 000 kusů.

V létě 1997 vydala svou verzi staré italské písně Ornelly Vanoni Un'ora sola ti vorrei ve stylu R&B, která předznamenala pozdější změnu jejího pěveckého projevu. Její třetí studiové album již bylo ve znamení nového image, její hudba ubrala na baladičnosti, stala se více rytmickou se zaměřením spíše na zvuk a interpretaci než na zpěv.

Po vydání písně z jiné filmové hudby nazvané Il cielo in una stanca (moderní zpracování staré italské písně zpívané Ginem Paolim) přišlo na svět její 4. studiové album Girasole - velmi melodické a popově naladěné, které jí přineslo ještě větší úspěch, ke kterému přispěl její singlový hit Girasole, který byl v roce 1999 v Itálii jedním z nejprodávanějších.

V roce 2000 se jí splnil jeden z jejích největších snů – Ray Charles ji pozval na jeden ze svých koncertů a požádal ji aby na něm zazpívala píseň Georgia on My Mind. Giorgia se mu svěřila, že jí otec pojmenoval na počest této písně.

V roce 2001 se znovu zúčastnila San Rema a skončila druhá s písní Di Sole e d'Azzurro napsanou Zuccherem a která byla také zařazena do jejího 5. alba Senza Ali na kterém se písní Il mare sconosciuto podílel jako zvláštní host i jazzová ikona Herbie Hancock. V minulosti již Giorgia s Hancockem učinkovala během jeho evropského turné, na londýnském koncertu zpívala také s Youssou N'Dour (2000).

V roce 2003 vydala své 6. studiové album Ladra di Vento ve kterém byl také její největší hit Gocce di Memoria. Tato píseň vyhrála na italském singlovém žebříčku FIMI (Federace italského hudebního průmyslu) a stala se nejprodávanějším singlem roku 2003 se 130 000 prodanými nosiči. Přinesla Giorgii mnoho ocenění včetně tří italských hudebních ocenění. Tento hit se umístil v Top 40 evropského singlového žebříčku.

372. článek dne...(do 16. května 2019)

Janet Damita Jo Jackson (* 16. května 1966) je americká zpěvačka, skladatelka, producentka, tanečnice a herečka.

Ačkoli vystupovala v televizi od svých devíti let nikdy neaspirovala na post zpěvačky. Nicméně souhlasila s tím pomoci rodině při vystoupeních. Její první píseň byla duet s bratrem Randym a vyšla v roce 1978. Dále ji vyšly další „rodinné“ nahrávky se sestrou LeToyou a bratrem Michaelem. V roce 1981 se se svými dvěma staršími sestrami LeToyou a Rebbie rozhodly pro nahrávaní vlastní společné desky, ale neshody mezi oběma staršími sestrami vedly k zániku tohoto plánu.

Její otec Joseph nechtěl Janet dovolit nahrávaní vlastní sólové desky, protože nebyla tak hlasově talentovaná jako bratr Michael nebo sestra Rebbie. Nicméně když jí bylo šestnáct (1982) vydala svou debutovou desku nazvanou jednoduše Janet. Album bylo úspěšné a v TOP 50 prodejnosti desek americké hitparády strávila čtyřicetpět týdnů. Z alba vydala tři singly nazvané Young Love, Say You Do a Come Give Your Love to Me. Celkem se alba prodalo více než 250 000 kusů.

V roce 1984 pak vydala své druhé album nazvané Dream Street. Album je hodně odlišné od prvního, je děláno hodně ve stylu funky. Albu se v žebříčcích moc nevedlo svůj „vrchol“ mělo na čísle devadesát. Kritici začali spekulovat zda je Janet Jackson schopna stát se úspěšnou zpěvačkou.

Album Control vydala v roce 1986 a stalo se ihned obrovským hitem. Velmi úspěšnou písni se stala When I Think Of You, kde ji ve videoklipu pomohla s choreografií Paula Abdul. Koncem roku 1986 se album Control dostalo do vedení prodejnosti desek. Do konce roku se jej stihlo prodat více než 5 milionů kopií. Album bylo oceněno nominací na cenu Grammy. V témže roce se rozhodla Janet pro svou nezávislost a odešla od svého managera, otce Josepha Jacksona.

V roce 1989 začala Janet nahrávat své čtvrté album nazvané Rhythm Nation 1814 vyšlo v září téže roku a hned v týdnu vydání se umístilo na čísle jedna v prodejnosti desek v USA. Alba se prodalo více než 6 milionů kopií. V roce 1990 dostala za album Rhythm Nation 1814 svou první Grammy cenu.

Ve snaze změnit pohled lidi na sebe se rozhodla Janet natočit sexy video k písni Love Will Never Do (Without You), kterým dala najevo veřejnosti že už není neviňátko ani plachá holčička. V roce 1991 se tajně vdala za dlouholetého přítele Reného Elizonda Juniora. Jejich manželství bylo tajemstvím téměř deset let.

Před vydáním alba Rhythm Nation 1814 se rozhodla opustit svou nahrávací společnost A&M Records a odešla k Virginia Records, tento transfer byla velká mediální událost, jelikož její smlouva byla podepsána na 40 milionů dolarů. Album vydané u nové společnosti se rozhodla nazvat jednoduše janet. Tím také chtěla dát najevo, aby jí neustále média nespojovala s kariérou Jacksonovy rodiny.

V červenci 1993 měla svůj debut Janet i před televizní kamerou, kde pro jeden film natočila svou nejúspěšnější baladu Again. Za ní také obdržela nominaci na Zlatý Glóbus jako nejlepší píseň, která zazněla ve filmu. janet. opět debutovalo v prodejnosti desek na čísle jedna a to samé bylo i v další sedmnácti zemích mimo USA a stalo se nejprodávanější deskou roku 1994.

373. článek dne...(do 28. května 2019)

Zemětřesení je náhlý pohyb zemské kůry, vyvolaný uvolněním napětí – např. z neustálých pohybů zemských desek – podél zlomů. Větší zemětřesení se proto obvykle vyskytují v těch oblastech světa, kterými významné zlomy procházejí (západní pobřeží Ameriky, východní Asie a ostrovy mezi ní a Austrálií, Kavkaz, Turecko a Írán, Středomoří atd.) Studiu zemětřesení se věnuje geofyzika konkrétně její součást seismologie.

Místo vzniku zemětřesení se nazývá ohnisko neboli hypocentrum, jeho kolmý průmět na zemském povrchu se nazývá epicentrum.

Zemětřesení způsobuje pohyb litosférických desek.Slabá zemětřesení, která člověk buď vůbec nepocítí, nebo která se projeví na nestabilních předmětech v domácnosti (skleničky na policích, lustr, hodiny na stole), jsou velmi častá i v seismicky klidnějších oblastech – např. seismické roje v západních Čechách mohou vést až k lehkému popraskání zdí, na Ostravsku dochází často k slabým otřesům v souvislosti s důlní činností. Silnější zemětřesení jsou pak vázána většinou na aktivní tektonické oblasti a jejich výskyt je méně častý, avšak celosvětově nejde o výjimečný úkaz. Jednou za několik let však dojde k silnému zemětřesení v nejchudších státech světa, které může připravit o život stovky či tisíce lidí a způsobí mnohamiliardové škody na majetku. Podmořská zemětřesení pak mohou vyvolat také velmi ničivé vlny tsunami.

Zemětřesení tektonického původu se vyskytují v místech s poruchami zemské kůry (nazývané také jako zlomy anebo dislokace), kde dochází k pohybu jednotlivých horninových bloků. Velká většina takovýchto zlomů je umístěna při okrajích tektonických desek, kde dochází k jejich vzájemné interakci. Více jak 75 % tektonických zemětřesení se odehrává v pásmu ohraničující Pacifik v oblasti nazývané Ohnivý kruh. Dalších 15 až 20 % v zóně, která se táhne od Azor přes Severní Afriku, Středozemní moře, Apeninský poloostrov, Alpy, Dinárské hory, Turecko, Írán až po Himaláje. Ostatní tektonická zemětřesení připadají na oblast středooceánských hřbetů a v minimálním množství ještě na vnitrodesková zemětřesení.

Masivní výskyt zemětřesení v konvergentních, divergentních a transformních okrajích tektonických desek je jedním z faktorů podporující teorii deskové tektoniky. Jednotlivé typy okrajů a jejich interakce produkují charakteristický typ zemětřesení (např. zemětřesení transformních okrajů mají ohniskovou hloubku přibližně 100 km, v případě konvergentních okrajů je charakteristický výskyt ve větších hloubkách lemující poklesávající desku – benioffova zóna).

Většina zemětřesení se vyskytuje na aktivních zlomech. Zlom představuje oslabenou zónu mezi dvěma bloky hornin, které jsou tvořeny horninami vzniklé vysokotlakou metamorfózou (mylonity, tektonity až pseudotachylity). Hloubka zlomu je často jen několik metrů, v porovnání s jeho délkou, které může být až stovky kilometrů. Zlomy se vyskytují na okrajích litosférických desek, ale také uvnitř těchto desek. Některé vystupují na povrch Země, ale většina jich je umístěna pod jejím povrchem.

Jednotlivé horninové bloky se pohybují podél zlomu různými rychlostmi (od několika mm až po cm za rok, směr pohybu je protisměrný, případně rovnoběžný s rozdílnými rychlostmi jednotlivých bloků). Jak dojde k jejich zaklínění začne se kinetická energii pohybu akumulovat v podobě potenciální energie. Časem tak dochází k deformaci zaklíněných částí a jejich okolí.

374. článek dne...(do 7. června 2019)

Kazachstán je stát, který se rozkládá ve střední Asii a malou částí svého území západně od řeky Ural zasahuje též do Evropy. Na severozápadě a severu hraničí s Ruskem, na východě s Čínskou lidovou republikou, z jižní strany jsou jeho sousedy Kyrgyzstán, Uzbekistán a Turkmenistán, na jihozápadě pak přiléhá ke Kaspickému moři.

Patří mezi nejrozlehlejší země světa (plocha 2 717 300 km² – 34krát více než ČR) a je územně největším vnitrozemským státem, ale většina území je jen velmi řídce osídlena (15 milionů obyvatel představuje hustotu necelých 6 ob./km²). Astana se v roce 1997 stala hlavním městem namísto Almaty.

Kazachstán je největší vnitrozemskou zemí světa. Třebaže většinu území Kazachstánu zaujímají nízko položené plošiny a pahorkatiny, reliéf je i tak velmi rozmanitý; vcelku lze říct, že povrch Kazachstánu se zvedá směrem k východu. Na západě se v Kaspické proláklině (28 m pod hladinou světového oceánu) prostírá největší vnitrozemské jezero světa – Kaspické moře. Poblíž kaspického pobřeží leží v Karagijské proláklině nejnižší bod Kazachstánu (-132 m). Severní břehy Kaspického moře při dolním toku řeky Ural obklopuje Kaspická nížina, ohraničená na jihu plošinami Mangystau a Ustjurt, na východě Mugodžarskými vrchy. Dále k východu se prostírá rozlehlá nížina Turanská s bezodtokým Aralským jezerem, do kterého ústí řeka Syrdarja. Zde, při uzbeckých hranicích, se nachází poušť Kyzylkum („Rudé písky“). Nevýraznou Turgajskou plošinu na severozápadě země odděluje sníženina zvaná Turgajská brána od rozlehlé Kazašské plošiny, zaujímající střední část Kazachstánu. Z Kazašské plošiny vystupuje několik hornatin – Ulytau na západě, Kokčetau na severu a Karakaly s nejvyšším bodem Aksoran (1 565 m) na jihovýchodě. Severně od Kazašské plošiny se až za hranice Kazachstánu táhnou úrodné nížiny Išimské a Kulundské stepi, náležející k Západosibiřské rovině. Tyto oblasti směrem k severu odvodňují řeky Išim a Irtyš. Od Kazašské plošiny směrem k jihu se táhne pustina Betpak Dala („Hladová step“).

Její západní část zaujímá velké protáhlé jezero Balchaš, celosvětový unikát, neboť je z poloviny plné sladké a z druhé poloviny slané vody; na východě se nacházejí dvě menší jezera Sasykkol a Alakol. Tato oblast závlahového zemědělství na jihovýchodě Kazachstánu je tradičně zvána Sedmiříčí (Džesysu). Východní a jihovýchodní hranice země představují skutečné velehory. Na samém severovýchodě dělí Kazachstán od Sibiře zalesněný Altaj (nejvyšší hora Belucha 4 506 m). Jižně od Altaje vytváří řeka Irtyš v kotlině jezero Zajsan, zvětšené ještě Buchtarminskou přehradní nádrží. Dále k jihu se zvedá pás pohoří Tarbagataj s nejvyšší horou Tastau (2 992 m). I následující horstva se táhnou přibližně stejným směrem jako Tarbagataj, tedy od západu k východu. Nejprve je to Džungarský Alatau s nejvyšší horou Besbakan (4 463 m), poté následuje široké údolí, jímž z Číny přitéká řeka Ili, a na jihovýchodě ohraničuje Kazachstán pohoří Ťan-šan. Nejvyšší hora Kazachstánu Chan Tengri („Vládce duchů“) dosahuje výše 7 010 m.

V Kazachstánu je přibližně 48 000 jezer o celkové ploše 45 000 km². 94 % má rozlohu menší než 1 km². Jsou to většinou záplavová a deltová jezera. Je zde více než 4 000 rybníků, přehrad a vodních nádrží. Většina jezer je bezodtokých. Úroveň jejich hladiny prudce kolísá podle sezóny i v průběhu let a obrysy i rozměry se periodicky mění. V suchých letech mnohá z nich vysychají nebo se proměňují na slaniska. Nejvíce jezer je v severní části Kazachstánu, kde je mnoho uzavřených sníženin. Ve stepní zóně, v horách a v údolích velkých řek převládají sladkovodní jezera. V mnohých jezerech se dobývají různé soli.

Říční síť země je velmi nepravidelná a hlavní toky se táhnou spíše okrajovými částmi země. Velkou část centrálního Kazachstánu zaujímají polopouště. Naproti tomu lesostepní oblasti na severovýchodě jsou posety stovkami drobných jezer a protkány říčkami. Pro vodní toky, které stékají z velehor na jihovýchodě země je charakteristický maximální průtok v době letního tání horských ledovců, zatímco mnohé stepní řeky v této době vysychají.

375. článek dne...(do 17. června 2019)

Válka o Falklandy byl válečný konflikt mezi Argentinou a Velkou Británií v roce 1982 o souostroví Falklandy/Malvíny, Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy. Předcházely jí staletí dlouhé spory o nadvládu nad těmito územími. Předehrou války se stalo vylodění 50 příslušníků argentinského námořnictva na britský ostrov Jižní Georgia, kteří zde vztyčili vlajku Argentiny. Argentinské námořní síly invazi na Falklandy zahájily operací Azul večer 1. dubna.

Válka nebyla ani jednou ze stran oficiálně vyhlášena. V Argentině byla považována za znovuobsazení vlastního území a ve Velké Británii za narušení nezávislosti britského území. Skončila porážkou Argentiny 14. června a de facto vedla k pádu vojenské diktatury v Argentině. Již tehdy se mluvilo o zásobách ropy a zemního plynu.

Kódové označení argentinského útoku znělo operace Rosario. 2. dubna 1982 se argentinským speciálním jednotkám podařilo bez většího odporu dobýt hlavní město Falkland Port Stanley a odzbrojit místní posádku. Místní posádka tvořená britskou námořní pěchotou pod vedením majora Mikea Normana kladla pouze formální odpor. Argentinské jednotky přitom měly za úkol obsadit hlavní město, aniž by způsobily britské jednotce ztráty na životech.

Spojené království v čele s premiérkou Margaret Thatcherovou následně odpovědělo vojensky i diplomaticky. Jednání Argentiny podporovala většina jihoamerických zemí s výjimkou Chile, které mělo také územní spory v oblasti průlivu Beagle. Toto byl jeden z významných faktorů, který ovlivnil průběh vojenských operací, protože Argentinci z důvodu nejistoty ponechali všechny své elitní jednotky na hranicích s Chile. Ruku v ruce s diplomatickými kroky Britové rychle sestavili improvizovanou námořní jednotku, jejímž cílem mělo být znovuobsazení Falkland. Kódové označení znělo operace Corporate. Velitelem britských sil byl jmenován admirál Sir John Fieldhouse. Do oblasti byly v důsledku zhoršující se situace vyslány britské ponorky HMS Splendid a HMS Spartan už 29. března. Na podporu hlídkové lodi HMS Endurance byla vyslána také zásobovací loď Fort Austin.

6. dubna byl na zasedání britské vlády sestaven válečný kabinet, který měl každý den dohlížet na vedení bojových operaci. Už 4. dubna byla do oblasti vyslána britská atomová ponorka HMS Conqueror. 7. dubna ji následovaly letadlové lodě HMS Invincible a HMS Hermes. Následně byly do oblasti vyslány dopravní lodě SS Canberra, vezoucí na palubě 3. brigádu Commandos, a RMS Queen Elizabeth 2 s 5. pěchotní brigádou. Celá britská flotila zahrnovala 127 lodí (47 vojenských lodí, 22 podpůrných plavidel a 62 obchodních dopravních lodí). Největší slabostí britských sil byl nedostatek letecké podpory. Britové měli k dispozici pouze 42 bojových letounů (28 typu Sea Harrier a 14 typu Harrier GR.3). Naproti tomu Argentinci disponovali asi 122 bojeschopnými vojenskými letadly, z nichž 50 byly stíhačky a zbytek byl použit pro přímou podporu pozemních vojsk.

Britské jednotky o síle asi 4 000 mužů se na Falklandech vylodily 21. června v oblasti zátoky San Carlos na ostrově East Falkland. Šlo o britskou obojživelnou bojovou skupinu. Tvořily ji jednotky Commandos britské armády a námořní pěchoty a také výsadkové jednotky armády. Na britské jednotky vícekrát zaútočily nízko letící argentinské letouny. Britové postupovali do nitra ostrova a 27. až 28. dubna obsadili letiště Goose Green.

376. článek dne...(do 25. června 2019)

Zámek v Litomyšli jeden z největších renesančních zámků v České republice.

Počátky zámeckého areálu sahají až do středověku, avšak současné podoby nabyl až v průběhu 16. století. Na místě původního hradu nechal nejvyšší kancléř Království českého, Vratislav z Pernštejna (1530–1582), postavit své reprezentativní sídlo. Kompletní rozsáhlou přestavbu navrhl Giovanni Battista Aostalli (1510–1575) v letech 1568–1581. Bohatou sgrafitovou výzdobu, jak psaničkovou (asi 8000 psaníček na plášti zámku) tak figurální (náměty starozákonní, antické, bitevní scény na severní stěně II. nádvoří) provedl Šimon Vlach. Pernštejnové vybudovali na zámku i kapli, zasvěcenou sv. Monice. Po Pernštejnech získali zámek Trauttmansdorfové, kteří zde sídlili do roku 1753. Po nich se na zámku usadil rod Valdštejnů-Vartemberků. Ti nechali upravit interiéry v klasicistním stylu svým dvorním malířem Dominikem Dvořákem. Sgrafitová výzdoba zámku byla zamalována, obnovena byla až ve 20. století. Zámek se v roce 1855 dostal do aukce, ve které ho koupili Thurn - Taxisové. Ti na zámku již nesídlili. Přesto zůstal zámek v jejich držení až do konce druhé světové války, kdy byl na základě Benešových dekretů rodu zabaven. Stal se svozovým depozitářem pro mobiliáře zámků, které neměly být otevřeny veřejnosti, později zde vzniklo muzeum české hudby.

Zámecké divadlo nechal postavit v letech 1796–1797 Jiří Josef hrabě Valdštejn-Vartemberk. Hlediště vymaloval opět Dominik Dvořák, bohatý soubor kulis dodal vídeňský dvorní divadelní malíř Josef Platzer (1751–1806). Členové hraběcí rodiny a její přátelé hráli v divadle pro sebe i pro publikum z města především tehdy populární konverzační komedie; bohatý divadelní život trval až do začátku čtyřicátých let 19. století. Divadlo, zachované včetně jednoduché jevištní mašinérie k výměně dekorací, je jedním z mála takto dochovaných historických divadel v Evropě.

Stavbu započal Giovanni Battista Aostalli de Sala a pokračoval v ní Ulrico Aostalli de Sala. Zúčastnili se významní umělci a řemeslníci té doby. Půdorys zámku, téměř pravidelný čtverec, je výjimečný. Zámek je dvoupatrový, zčásti podsklepený. Pánská a reprezentační část se nacházela v západním křídle, ženská část pak byla umístěna do východního křídla. Druhé nádvoří ze tří stran ve všech patrech obklopují arkády, obytné místnosti leží za arkádami v bočních křídlech, v jihovýchodním rohu prvního patra je bohatě zdobený portál vedoucí do zámecké kaple. Severní průčelí 2. nádvoří nemá arkády, ale plnou stěnu členěnou sdruženými okny a v patrech bohatě vyzdobenou sgrafity. Nahoře ji do roku 1635 zakončovala sgrafitem zdobená lunetová římsa.

V interiéru se nacházela čtyři schodiště. To hlavní, s velmi nízkými schody, složilo panstvu, druhé, mnohem užší, prochází východním křídlem v blízkosti kaple. Další dvě vřetenovitá schodiště byla obslužná. Uvnitř nárožní věže se dochovalo třetí. Čtvrté, zrušené, vedlo z tzv. strážnice při 3. nádvoří do obytného podkroví. Celý obvod zámku lemují štíty, které patří k nejdokonalejší ukázce vyspělé české renesance. Stavba je o to cennější, že se jí nijak významně nedotkly úpravy provedené Trauttmannsdorfy, kteří panství v roce 1646 získali. Kromě jiného nechali vyzdobit tzv. Bitevní sál obrazy velkých bitev Evžena Savojského, jejichž autorem byl vídeňský dvorní malíř Martin Muckenbrunner. Hlavní stavební změny proběhly až na konci 18. a na počátku 19. století, kdy zámek vlastnili Valdštejnové-Vartemberkové. Po dvou velkých požárech byla nově upravena nejvyšší patra. Za Valdštejnů-Vertemberků zámek v létě ožíval, panstvo chtělo žít během letních pobytů stejně kulturně jako v zimě ve Vídni. Na konci 18. století nechal Jiří Josef Valdštejn upravit většinu sálů do dnešní podoby: stěny většiny reprezentačních pokojů pokryl Dominik Dvořák bohatými klasicistními malbami; velkorysé úpravy zakončilo zřízení zámeckého divadla v přízemí. Ze stejné doby pochází i dispozice zámecké zahrady a zřízení anglického parku se zahradními stavbami, rybníčkem a vodopádem.
Nákladné úpravy a veselý život vedly k zadlužení panství, které roku 1855 koupil bavorský kníže Maxmilián Karel Thurn-Taxis, ale ani on, ani jeho potomci na zámku nepobývali, přestože jim patřil až do roku 1945.

377. článek dne...(do 4. července 2019)

Lisa Olivia Munn (* 3. července 1980) je americká herečka a modelka, která svou profesionální dráhu začala jako televizní novinářka. Na filmovém plátně debutovala v roce 2004 vedlejší rolí v nízkorozpočtovém hororu Scarecrow Gone Wild.

O dva roky později si zahrála postavu Mily Acunové v dramatickém seriálu Pláž Makaha. Mezi lety 2012–2014 ztvárnila úlohu Sloan Sabbithové v televizní sérii Newsroom. V roce 2016 byla obsazena do superhrdinského sequelu X-Men: Apokalypsa, v němž vytvořila úlohu mutantky Psylocke.

Pánské časopisy Maxim a FHM ji v žebříčcích opakovaně zařadily mezi nejpřitažlivější ženy.

Narodila se v Oklahoma City do rodiny Winstona Barretta Munna s anglicko-německo-skotskými kořeny a Kimberly Schmidové, jež měla čínský původ a vyrostla ve Vietnamu. Matka se do americké Oklahomy přistěhovala jako vietnamská uprchlice v roce 1975. Druhý sňatek uzavřela s příslušníkem letectva Spojených států, když byly dceři dva roky. Ačkoli se rodina vícekrát stěhovala, dětství dívka prožila převážně na základně vzdušných sil Yokota Air Base v blízkosti Tokia, kde sloužil její nevlastní otec. V tomto období se objevila v řadě místních divadelních produkcí a později začala modelingovou kariéru v japonském módním průmyslu.

Po druhém matčině rozvodu se společně vrátily do Oklahomy. Po dokončení střední školy Putnam City North High School vystudovala Oklahomskou univerzitu. Za hlavní obor si zvolila žurnalistiku a vedlejšími se staly japonština s herectvím.

Po vysokoškolských studiích se stala členkou redakce oklahomské stanice KJRH–TV, sídlící v Tulse, přidružené k mediální společnosti NBC. V roce 2004 působila v redakci Fox Sports Networks na pozici televizní reportérky poskytující informace a rozhovory během zápasů univerzitního fotbalu a ženského basketbalu. Tuto zkušenost komentovala slovy: „Snažila jsem se být někým, kým nejsem a živé přenosy mi doopravdy nedělaly dobře.“ Po ukončení pracovního poměru odcestovala do Los Angeles, aby se pokusila prosadit jako herečka ve filmovém průmyslu.

V roce 2004 debutovala malou rolí v nízkorozpočtovém hororu Scarecrow Gone Wild, produkovaném přímo na videotrh. Objevila se také ve videoklipu kapely Zebrahead nazvaném „Hello Tomorrow“, jako objekt lásky frontmana Justina Mauriella.

Na sklonku roku 2005 vstoupila do dramatického seriálu Pláž Makaha, vysílaného na kanálu The N network, kde více než dvě sezóny hrála mladou surfařku Mily Acunovou. Původně se zúčastnila hereckých zkoušek i na hlavní postavu Kai Kealohy, ale producenti upřednostnili „místní dívku“. Zábavná zkušenost ze surfingu ji přivedla k pravidelnému sportování. V roce 2005 účinkovala v komedii The Road to Canyon Lake. Do roku 2006 byla v titulcích uváděna pod jménem Lisa Munn, následně začala v osobním i profesionálním životě používat jméno Olivia Munn.

Jako zpravodajka debutovala 3. června 2010 v satirické talk show The Daily Show, produkované kabelovou stanicí Comedy Central. Její obsazení doprovázela kritika Irin Carmonové v feministickém blogu Jezebel. Novinářka zpochybnila kredit Munnové a po obsazení obvinila produkci pořadu ze sexismu, když Carmonová herečku označila za sexuální symbol. V pořadu zůstala dalších šestnáct dílů až do své závěrečné epizody vysílané 2. září 2011. V roce 2012 pak ztvárnila titulní postavu v dalším komediálním snímku Jak vyloupit spermabanku, vedlejší roli ve filmu Freeloaders. V rámci seriálové produkce si zahrála Sloan Sabbithovou v dramatické sérii HBO Newsroom a striptérku Angie ve třech dílech druhé řady sitcomu Nová holka.

378. článek dne...(do 9. srpna 2019)

Kometa Hale-Bopp s bílým prachovým a modrým plynovým ohonem (1997)

Kometa, zastarale vlasatice, je malý astronomický objekt podobný planetce složený především z ledu a prachu a obíhající většinou po velice výstředné (excentrické) eliptické trajektorii kolem Slunce. Komety jsou známé pro své nápadné ohony. Většina komet se po většinu času zdržuje za oběžnou dráhou Pluta, odkud občas nějaká přilétne do vnitřních částí sluneční soustavy. Velmi často jsou popisované jako „špinavé sněhové koule“ a z velké části je tvoří zmrzlý oxid uhličitý, metan a voda smíchaná s prachem a různými nerostnými látkami.

V závislosti na gravitační interakci komety s planetami se dráha komet může změnit na hyperbolickou (a definitivně opustit sluneční soustavu) nebo na méně výstřednou. Například Jupiter je známý tím, že mění dráhy komet a zachycuje je na krátkých oběžných dráhách. Proto existují i komety, které se ke Slunci vrací pravidelně a často. Mezi ně patří například Halleyova, Hale-Bopp nebo Kohoutkova kometa. Často v tomto smyslu znamená jednou za několik let až staletí.

Předpokládá se, že kometární jádra vznikají ve vzdáleném oblaku známém jako Oortův oblak ve vzdálenosti kolem 50 000 astronomických jednotek od Slunce. V této vzdálenosti je gravitační působení Slunce již velmi slabé a proto na komety významně působí i jiná vesmírná tělesa – především okolní hvězdy. Pokud se některá z nich přiblíží ke Slunci, pak vymrští množství komet z jejich vzdálených oběžných drah. Některé z nich se potom dostane na extrémně protáhlou eliptickou oběžnou dráhu, která má perihel (nejbližší bod oběžné dráhy) dostatečně blízko u Slunce.

Když se kometa přiblíží k vnitřní části sluneční soustavy, zahřívání jejího jádra Sluncem způsobí, že se jeho vnější ledové vrstvy začnou vypařovat. Takto uvolněné proudy prachu a plynu vytvoří extrémně řídkou atmosféru okolo komety, nazývanou koma, a síla, kterou na komu působí sluneční vítr, způsobí vytvoření ohromného ohonu mířícího směrem od Slunce. Prach a plyn vytvářejí samostatné ohony, které míří do mírně odlišných směrů, přičemž prach zůstává vzadu za oběžnou dráhou komety (často takto vzniká zakřivený ohon) a ohon z ionizovaného plynu vždy míří přímo od Slunce, protože plyn je silněji ovlivňován slunečním větrem než prach a sleduje čáry magnetického pole a ne trajektorii oběžné dráhy. Ačkoli pevné těleso komety, takzvané jádro, má průměr menší než 50 km, koma může být větší než Slunce a ohony mohou dosáhnout délky přes 150 milionů km.

Komu i ohon osvětluje Slunce, proto mohou být pozorovatelné ze Země, když kometa prolétá vnitřní částí sluneční soustavy, prach odráží sluneční světlo přímo a plyny září v důsledku ionizace. Většina komet je bez pomoci dalekohledu příliš slabě viditelná, ale několik jich je dostatečně jasných na to, aby byly viditelné pouhým okem. Před vynálezem dalekohledu se komety zdánlivě z ničeho nic zjevovaly na obloze a postupně mizely z dohledu. Byly považovány za zlé znamení smrti králů a šlechticů, případně blížících se katastrof. Ze starověkých pramenů, například čínských kostí pro předpovídání budoucnosti, je známé, že jejich výskyty byly pozorované lidmi po celá tisíciletí.

Překvapením je, že kometární jádra patří mezi nejčernější známé objekty, o kterých víme, že existují ve sluneční soustavě. Sonda Giotto (sonda) zjistila, že jádro Halleyovy komety odráží přibližně 4 % světla, které na něj dopadá. Sonda Deep Space 1 podobně zjistila, že povrch komety Borrelly odráží jen mezi 2,4 % a 3,0 % dopadajícího světla. Pro porovnání, asfalt odráží 7 % dopadajícího světla. Všeobecně se zastává názor, že touto tmavou povrchovou látkou jsou složité organické sloučeniny. Teplo ze Slunce vypuzuje prchavé složky, přičemž zanechává těžké organické sloučeniny s dlouhým řetězcem, které jsou obvykle velmi tmavé, podobně jako například dehet nebo ropa. Velmi tmavý povrch komet jim dovoluje absorbovat teplo potřebné na jejich odplyňování.

V roce 1996 se překvapivě zjistilo, že komety vyzařují i rentgenové záření. Záření je pravděpodobně generované interakcí komet se slunečním větrem: když vysokoenergetické ionty vletí do atmosféry komety, srážejí se s kometárními atomy a molekulami.

379. článek dne...(do 1. říjen 2019)

Poutní kostel Svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře u města Žďár nad Sázavou patří mezi nejvýznamnější stavby barokního stavitele Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Tento vrcholný Santiniho výtvor byl roku 1994 zařazen na seznamu světových kulturních a přírodních památek UNESCO.

Centrální stavba kostela i ambitů je jednotně projektovanou a budovanou stavbou. Tvarosloví stavby je velmi minimalistické a nesmírně účinné. Spojuje barokní a gotické prvky, čímž jasně odkazuje k době, v níž žil, působil a byl umučen Jan Nepomucký. Jeho konstrukce kostela vychází z geometrie kruhu, přičemž mnohonásobně opakuje číslo pět jako odkaz na pět hvězd Jana Nepomuckého, které se podle legendy objevily nad tělem mrtvého světce. Dobře tak ukazuje způsob, kterým Santini obvykle konstruuje své stavby prakticky pouze za použití kružítka, přičemž buduje celou stavbu pomocí úseků kružnic, jejichž poloměrem jsou zpravidla násobky základního modulu stavby. Používá přitom určitých číslic, které mají ikonografický význam. V jeho stavbách se proto často objevují čísla tři, pět, sedm, dvanáct atp. Na zelené hoře je to vedle čísla pět ještě číslo tři, které je poukazem na Boží trojici a potom ve formě hvězd číslo šest, které je zase odkazem mariánským, mj. protože Nepomuk byl chápán i jako obzvláštní ctitel Panny Marie. Po obvodu kostela se tak střídá pět hrotitých kaplí s trojúhelníkovým půdorysem a pět kaplí oválných. Celý kostel přitom svou konstrukcí připomene řez chórem gotické katedrály a jeho opěrným systémem. Centralita kostela pak buduje vertikálu, jako určitý symbolický poukaz. Tato vertikála totiž nutně táhne pohled návštěvníků vzhůru k nebi.

Ve vnitřním prostoru kostela jsou oválné obvodové kaple spojeny s ústředním válcovým prostorem užšími lomenými oblouky. Ústřední prostor je zaklenut kopulí s lunetami, která je nesena deseti pilíři. V prvním patře jsou tribuny odpovídající přízemním kaplím a ve druhém patře je vedena kolem paty klenby desetidílná galerie. Štuková dekorace se omezuje na motivy protínajících se a přesekávaných žeber připomínajících gotické síťové klenby. Tak jako na jiných stavbách, použil i zde Santini k budování prostoru světla. Vychází přitom z barokní interpretace světla, jako symbolu Boží přítomnosti. Hovoříme proto o „sakrálním světle“. Světelné poměry interiéru kostela působí zvláštní paradox. Zatímco centrální prostor kostela je osvětlen pouze zprostředkovaně, jsou boční „ochozové“ části kostela hojně zality světlem. Toto světlo proniká do centrálního prostoru kostela lomenými oblouky umístěnými v místech, kde by správně měly být umístěny nosné pilíře. Tento paradox, ještě podtržený štukovou výzdobou která vytváří paradoxní vztah mezi stěnou a klenbou na této stěně spočívající má na návštěvníky působit dojmem, že stěna je pouhou skořápkou a stavba je vlastně budována a nesena světlem. Celý chrám pak je vlastně chápán také jako jakýsi relikviář, v němž je uložena relikvie jazyka svatého Jana Nepomuckého.

Hlavní oltář na východní straně je umístěn do vysoké arkády. Vrchol oltáře sahá až k zábradlí galerie druhého patra. Řezby pěti andělů na hlavním oltáři (které svým počtem opět poukazují k Janu nepomuckému) a čtyři evangelisté jsou prací chrudimského sochaře Jana Pavla Čechpauera z let 1725–1727. Tři z andělů na hlavním oltáři nesou kouli (nebeskou klenbu) ozdobenou (opět) pěti hvězdami. Na kouli stojí postava sv. Jana Nepomuckého. Tato plastika je dílem Řehoře Thenyho. Jeho prací jsou i reliéfy na nosítkách pro poutní stříbrnou sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1729 od pražského zlatníka J. Diesbacha, která se žel po roce 1784 ztratila. Volba sochařů, kteří mají blízko k dílně Matyáše Bernarda Brauna zde nebyla náhodná, neboť Santini mnohokrát spolupracoval na svých realizacích právě s Braunem, jehož sochařský jazyk mu zjevně velmi vyhovoval.
Kolem kostela byl pak vybudován na půdoryse složeném z deseti úseků kružnic prstenec ambitů, který je pročleněn pěti pětiúhelnými kaplemi a pěti branami. Střechy kaplí původně vrcholily pěti pylony, které opět poukazovaly na význam světla a symbolizovaly věčnost. Tyto ambity s kaplemi sloužily pro poutnické modlitby i pro ochranu poutníků před nepřízní počasí.

380. článek dne...(do 11. října 2019)

Karel Gott (* 14. července 1939, Plzeň, † 1. října 2019) byl slavný český šlágrový zpěvák, herec a malíř.

V anketách Zlatý slavík a Český slavík získal celkem 42 ocenění.

V letech 1965–2019 prodal 50 milionů nosičů desek, což z něj učinilo nejúspěšnějšího českého interpreta. Během kariéry vydal 293 sólových alb v zahraničí i na domácí scéně. Kromě Slavíků obdržel více než 120 televizních ocenění, 8 zlatých desek, 1 diamantovou desku, opakovaně se umisťoval na prvních příčkách hitparád a prodeje desek. Celkově nazpíval 978 písní. Spolupracoval s mnoha významnými umělci.

Současně je i jedním z nejvýznamnějších neanglicky zpívajících interpretů populární hudby také ve světovém měřítku a vlastně jediným českým zpěvákem, který se výrazně prosadil i v zahraničí.

Neuvěřitelná byla a je jeho popularita, která zasáhla prakticky všechny generace a trvá bez větších výkyvů nebo přestávek už více než 40 let. Na poli toho hudebního žánru jen těžko najdeme podobná srovnání – v tomto směru je opravdovým fenoménem.

V mládí se toužil stát malířem a po ukončení školní docházky se v Praze neúspěšně pokoušel o studium výtvarného umění. Když nebyl přijat, odešel do učení (ČKD) v oboru elektromontér. Během učňovských let se věnoval své druhé velké lásce – hudbě a zpěvu. V 50. letech příležitostně vystupoval zároveň jako zpěvák–amatér a účastnil se různých pěveckých soutěží. Poprvé na sebe upozornil už v roce 1957, tedy v době, kdy v Československu stále ještě doznívala éra swingu a rock and roll bylo možné slyšet snad jen v klubech. U poroty sice zcela propadl, avšak dostalo se mu mimořádné nabídky na angažmá v pražských tanečních kavárnách, kde tehdy hrály k tanci ty nejlepší české orchestry. Vedle svého zaměstnání v ČKD tak stačil ještě poloprofesionálně vystupovat jako zpěvák.

V roce 1962 dostal Karel Gott nabídku na angažmá do toho nejslavnějšího, tehdy ještě nového divadla Semafor Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. A právě tento fakt znamenal zásadní zlom v jeho kariéře. Už v tomto roce díky duetu s Vlastou Průchovou „Až nám bude dvakrát tolik“ zvítězil v rozhlasové hitparádě. V roce 1963 se jeho píseň „Oči sněhem zaváté“, z autorské dílny Semaforu, stává doslova dynamitem, když je vyhlášena absolutně největším hitem roku. S mnohými dalšími hity se Karel Gott poprvé ocitá na samotném vrcholu a je vyhlášen Zlatým slavíkem 1963, což pro něho znamená doslova raketový start.

V roce 1965, po odchodu ze Semaforu zakládá se svými novými spolupracovníky textařem a skladatelem: bratry Štaidlovými vlastní divadelní scénu Apollo a stává se její hlavní hvězdou až do roku 1967, když je divadélko rozpuštěno a Karel Gott odchází na 7-měsíční angažmá do Spojených států (Las Vegas). Končí tak éra začátku 60. let a také začátků Karla Gotta, doba prošpikovaná celou plejádou hitů, nastává čas odejít „na zkušenou“.

V 70. a 80. letech pokračuje hvězdná dráha Karla Gotta lemovaná desítkami těch nejvýznamnějších ocenění, zlatých, stříbrných, diamantových a platinových desek, které sbírá doslova jako „na páse“, včetně Zlatých slavíků. Vystupuje ve vrcholné formě doma, stejně jako jinde v Evropě, v zámoří i Asii, cestuje od jednoho konce světa ke druhému, svůj repertoár rozšiřuje prakticky na všechny žánry, od popu, před lidovky až po klasickou hudbu. Vydává jeden hit za druhým, jedno album stíhá druhé, stejně jako TV show, ale dokonce se objevuje i v několika celovečerních filmech.

381. článek dne...(do 29. října 2019)

Julia Fiona Roberts (* 28. října 1967) je americká herečka a bývalá modelka.

Již ve svých 23 letech se stala americkou superstar a přes noc nejžádanější herečkou Hollywoodu. Po několika úspěšných filmech si drží dodnes post nejlépe placené herečky Hollywoodu.

Dětství prožila se svou matkou Betty-Lou, která působila jako herečka, zatímco její otec Walter pracoval jako prodejce vysavačů, spisovatel a herec. Julia má dva starší sourozence: bratra Erica a sestru Lisu.

Julia nezažila příliš šťastné dětství. Ve čtyřech letech se jí rozvedli rodiče kvůli finančním potížím. Betty-Lou zůstala ve Smyrně s dvěma dcerami, kdežto Walter se společně se šestnáctiletým Ericem odstěhoval do Atlanty, kde po 6 letech zemřel na rakovinu. Později se ovšem rozhodla vzít svůj vzhled do vlastních rukou. Využila svých velkých úst, ze kterých si vytvořila „obchodní značku“, sundala brýle, místo nichž začala používat kontaktní čočky, které ještě více zvýrazňovaly její kaštanové oči, a v neposlední řadě využila své vyšší postavy. Jako malá holka si dlouho přála stát se veterinářkou a nikdy netušila, že by mohla být herečkou. Po dokončení školy ve Smyrně se Julia rozhodla, že odejde za svými sourozenci do New Yorku, kde poté společně navštěvovali hereckou školu. Zanedlouho podepsala smlouvu s modelingovou agenturou. Díky svému bratrovi dostala svou první roli ve filmu Blood Red, který ovšem nebyl moc úspěšný, ale díky němu se Julia dostala do Hollywoodu. Svůj první velký herecký debut ve větší filmové roli si odbyla v nízkorozpočtovém snímku Mystic Pizza z roku 1988. Zde si zahrála dívku portugalské národnosti.

V roce 1989 úspěšně vystupovala ve snímku Ocelové magnólie, za nějž získala svůj první Zlatý glóbus a svoji první nominaci na Oscara. Hrála zde mladou dívku, která je vážně nemocná diabetička. Velmi známá romantická komedie Pretty Woman z roku 1990 natočená režisérem Garrym Marshallem. V hlavní roli hrála postavu prostitutky Vivian Wardové. Richard Gere představoval podnikatele a magnáta Edwarda Lewise. Kultovní snímek, který ji definitivně zařadil mezi americké herecké superhvězdy.

Po premiéře tohoto filmu o ní psaly noviny každý den. Najednou nemohla opustit svůj dům aniž by ji na každém kroku nedoprovázela ochranka před hordou reportérů a fotografů. Tato doba byla pro ni trpkou zkouškou a začala velmi hubnout. Film vypráví o prostitutce Vivian, která v Hollywoodu náhodně potkává bohatého a pohledného podnikatele. Brzy mezi nimi vzniká vztah, který pak přerůstá v lásku.

Podobný romantický film s týmž hlavním představitelem (Richard Gere) i režisérem (Garry Marshall) natočila o devět let později s názvem Nevěsta na útěku, zde si zahrála se svojí sestrou Lisou.

Významný film Erin Brockovich měl premiéru v kinech v roce 2000. Jeho scénář byl napsán podle skutečné události. Zde si zahrála sekretářku Erin Brockovich, která objevila velký ekologický skandál. Po premiéře se o ní začalo mluvit jako o hlavní favoritce na držitelku Oscara. Dne 25. března 2001 se nejcennější ceny ve filmovém průmyslu dočkala.

382. článek dne...(do 5. listopadu 2019)

Zámek v Bystřici pod Hostýnem je ojedinělou ukázkou stavebních slohů. Poprvé se písemně připomíná v roce 1447. V polovině 16. století byl na místě gotické tvrze postaven renesanční zámek, ve 2. polovině 18. století přibyla k renesanční stavbě klasicistní křídla.

V polovině 15. století se sídlo panství přesunulo z původního hradu Obřany do středu městečka. Na místě dnešního zámku byla tehdy postavena gotická vodní tvrz. V polovině 16. století nechal zřejmě Přemek Prusinovský z Víckova na jejím místě postavit renesanční zámek. Konečnou podobu zámku dali v roce 1616 jeho tehdejší majitelé Bohunka Prusinovská z Víckova a Václav Bítovský z Bítova, o čemž vypovídají kamenné erby nad vstupní branou.

Po Bílé hoře byl zámek Bítovskému zkonfiskován a získali jej Lobkovicové. Od nich koupil zámek v roce 1650 významný rakouský šlechtic Jan hrabě z Rottalu, nejvyšší zemský soudce a moravský hejtman.

V letech 1765–1768 nechala poslední členka tohoto rodu Marie Amalie opravit zámek do podoby, v jaké se v podstatě uchoval dodnes: renesanční předzámčí se dvěma křídly vnitřního zámku bylo ponecháno jako hospodářská stavba. K tomu byla dle návrhu významného moravského architekta Františka Antonína Grimma doplněna dvě křídla klasicistní.

Koncem 18. století byl zámek místem bohatého kulturního života. Nový majitel zámku, syn poslední Rottalovny, hrabě František Antonín della Rovere di Monte l´Abbate vybudoval v zámku divadlo a držel si zde i kapelu. Rovněž na konci 18. stol. byla v přízemí východního křídla založena prosperující manufaktura na výrobu keramiky (tzv. Majolikakamer). V roce 1805, v době panování Jana Nepomuka Wengerského, získal tzv. Sváteční sál romantickou výmalbu s motivy egyptské krajiny.

Posledními šlechtickými majiteli zámku byli od roku 1827 Loudonové, potomci slavného rakouského generála (socha Ernsta Gideona Laudona stojí v zámeckém parku). Loudonové zámek modernizovali, vybudovali klozetovou věž, novogotickou kapli i vytápění podlahy. První z Loudonů, Olivier, nechal při zámku vysadit hodnotný park a postavit v něm skleník, v němž pěstoval vzácné exotické rostliny.

V roce 1897 za Ernsta Oliviera Loudona navštívil zámek rakouský císař František Josef I. Císařovu návštěvu připomíná pamětní nápis na fasádě východního křídla. Autorem nápisu i slunečních hodin na jižním křídle je jihočeský malíř Hanuš Schwaiger.

Ve 30. letech 20. století se Loudonové dostali do finančních potíží a byli nuceni zámek prodat. V roce 1935 ho zaplnily sklady vojenské zdravotnické základny. Armádě patřil zámek až do roku 1990. Dnes je v majetku Vojenské správy už jen zámecký park. Vlastní zámek se postupně opravuje a je přístupný veřejnosti. Konají se zde koncerty, výstavy a svatební obřady.

V prvním poschodí vznikla roku 2011 také malá expozice ohýbaného sedacího nábytku, pro niž se od roku 2015 připravují nové moderní prostory ve zrekonstruovaném východním křídle.

383. článek dne...(do 11. listopadu 2019)

Stridsvagn 103 byl v 60. a 70. letech minulého století hlavním bojovým tankem švédské armády. Je známý především svou nekonvenční bezvěžou konstrukcí. Absence standardní věže proto vždy vyžadovala pohybovat celým tankem při míření jeho hlavní zbraní – 105 mm dělem. Výhodou ale byla velmi nízká silueta tanku, vhodná především k obraně. Strv 103 tvořily hlavní část švédských obrněných jednotek, ale dnes již patří do historie.

Švédská armáda si byla kvalitou celé konstrukce naprosto jistá. Proto již v roce 1960 objednala v předstihu 10 předsériových tanků, ačkoliv finální prototyp Strv 103 byl hotov až o rok později. Kompletní vývoj celého revolučního tanku stál 45 miliónů švédských korun.

Strv 103 byl první (a jediný) sériově vyráběný hlavní bojový tank, jehož kanón nebyl uložen v plně otočné pohyblivé věži. Místo věže bylo použito kasematové uspořádání – kanón byl pevně uložen přímo do korby vozidla. Tato převratná koncepce přinesla řadu velkých výhod a dvě výrazné nevýhody.

Tank vynikal mimořádně nízkou siluetou, která znesnadňovala jeho objevení a zasažení nepřítelem (zejména pokud tank stál na odvrácené straně kopce). Kvůli nepřítomnosti velké silně pancéřované věže byl také výrazně lehčí a se svou hmotností kolem 42 tun patřil k nejlehčím moderním tankům. Díky tomu může normálně plavat, zatímco všechny ostatní tanky ztrácejí čas hledáním vhodného mostu či brodu.

Strv 103 byl prvním tankem na světě s plně automatickým nabíjením kanónu, což umožnilo redukci posádky na 3 muže. Jeho hlavní zbraní je 105 mm kanón L74 s drážkovým vývrtem hlavně, jehož nabíjení zajišťuje výkonný automat se zásobníkem na 50 různých nábojů.

Strv 103 byl prvním tankem na světě s plně hydropneumatickým odpružením podvozku řízeným servomotory. To umožňovalo snadno nastavovat náměr pevně uloženého kanónu, který se mohl podélně naklánět v rozsahu od -12 do +12 stupnů. Odměr kanónu se prováděl natočením celého tanku do požadovaného směru.

Strv 103 byl také prvním tankem na světě, který byl poháněn plynovou spalovací turbínou. Celý pohonný systém však byl kombinovaný. Tank byl poháněn plynovou turbínou Boeing 553 a vznětovým vícepalivovým osmiválcovým motorem Rolls Royce K60. Přitom obě pohonné jednotky mohly pracovat jednotlivě nebo zároveň podle aktuální situace. Na silnici a v lehkém terénu stačil vznětový motor. V boji nebo obtížném terénu se zapínala turbína, která okamžitě výrazně zvýšila výkon a hbitost celého stroje.

V roce 1986 začala rozsáhlá modernizace na nový standard verze C. Do jejich výzbroje přibyly nové britské podkaliberní střely APDS. Systém řízení palby byl výrazně doplněn balistickým počítačem, laserovým dálkoměrem a pasivními noktovizory švédské výroby. Každý tank Strv 103 také dostal nový vznětový motor Detroit Diesel 6V-53T (výkon 213 kW), nové převodové ústrojí a větší palivové nádrže. Výraznou novinkou bylo také nové přidavné pancéřování zvýšující ochranu proti kumulativním nábojům.

Nástupcem vynikajícího tanku Strv 103 se měl stát nový tank Strv 2000, jehož základem měla být pestrá série experimentálních bojových vozidel. Nakonec byla zvolena relativně konvenční konstrukce s malou otočnou věží. Prototyp měl masivní výzbroj: 140 mm kanón a 40 mm rychlopalný kanón proti slabě panceřovaným cílům. Měl být nejlépe panceřovaným tankem na světě. Nakonec však byl celý projekt v roce 1991 zrušen pro neúnosnou finanční náročnost.

384. článek dne...(do 18. listopadu 2019)

Výhled z nebezpečné hrany skály na Prahu (2019)

Branické skály jsou přírodní památka v Praze-Braníku, která byla vyhlášena 29. dubna 1968 a v ústředním seznamu AOPK ČR je evidovaná pod číslem 28. Branické skály tvoří západní stráň vrchu Dobeška s bývalým lomem na pravém břehu řeky Vltavy v Braníku, poblíž zastávky MHD Přístaviště. Jsou ohraničeny na východě ulicí Na Dobešce, na západě ulicí Modřanskou, na severu ulicí Vysoká cesta a na jihu Starou cestou, která je odděluje od Školního vrchu. Chráněné území zaujímá rozlohu 9,1 hektaru v nadmořské výšce mezi 190 až 264 metrů n. m. a zahrnuje Školní vrch a samotné Branické skály s lesoparkem Dobeška. Chráněné území je ve správě Magistrátu hlavního města Prahy.

Dle vyhlášky, publikované ve Sbírce nařízení, vyhlášek a instrukci Národního výboru hlavního města Prahy, vydané dne 29. června 1968, zahrnuje nově vyhlášený chráněný přírodní výtvor Branické skály bývalý lom a sousední vrch zvaný "školní" se zachovanými zbytky skalní stepi a nalezištěm zkamenělin. Navíc, jak je zdůrazněno ve vyhlášce, celý útvar je význačný krajinářsky.

Podle pověsti býval u Branické skály hrad a je zde ukryt poklad.

Nejméně od poloviny 18. století až do roku 1928. se zde těžil vápenec. U paty lomů vznikaly vápenky, v nichž se pálilo známé pražské staroměstské vápno. Šlo o hydraulické vápno, které se používalo při vodních stavbách, například pro pražská nábřeží, a vůbec pro výstavbu města v 19. století a na počátku 20. století.

Za druhé světové války zde vybudovala německá armáda několik štol pro umístění podzemní továrny, chráněné proti bombardování. Tento komplex tvoří sedm různě dlouhých chodeb. Společnost Nautilus usiluje o jejich zpřístupnění veřejnosti a umístění expozice o historii objektu.

Les Dobeška na původně holé Branické skále byl založen roku 1917. Autorem 2 metry vysoké dřevěné vyhlídkové tribuny je architekt a herec David Vávra.

Branické skály patří k nejvýchodnějším výchozům siluru a devonu oblasti Barrandienu a poskytují informace o vývoji pražské pánve ve vyšším siluru a spodním devonu. Jsou zde k vidění unikátní skalní výchozy s odkrytými geologickými profily. Skály skrývají opuštěný vápencový lom, který je jedním z důvodů jejich vyhlášení přírodní památkou.

Na západním úbočí méně nápadného Školního vrchu vystupují poblíž vrcholu polohy vápenců a jejich styk s nadložními břidlicemi tak dává možnost vidět plnohodnotnou ukázku hranice mezi silurskými stupni ludlow a přídol. Tato ukázka značící se mezinárodním stratotypem byla schválena v roce 1984 na Mezinárodním geologickém kongresu v Moskvě. V již zmíněném vápenci se nachází bohaté naleziště zkamenělin hlavonožců a trilobitů. Spekuluje se o tom, zda první nález z našeho území z roku 1770 byl právě z této přírodní památky.

Dalším důvodem ochrany tohoto území je přítomnost xerotermní (teplomilné) skalní vegetace. Původní vegetace zde totiž byla narušena lomovou činností a po jejím ukončení zde byla vysazena v roce 1917 borovice černá (Pinus nigra) působící dnes na vrcholcích Branické skály velmi nepřirozeně. Kromě ní je tu hojný výskyt dřínu obecného (Cornus mas), pěchavy vápnomilné (Sesleria albicans) a modřence tenkokvětého (Muscari tenuiflorum). Za zmínku stojí ještě výskyt teplomilné muchomůrky Vittadiniho (Amanita vittadinii) nad skalami.

Na Branické skále se zachovaly zbytky teplomilné stepní fauny. Jako zástupce obratlovců se zde vyskytuje ještěrka obecná (Lacerta agilis) nacházející se na výslunných místech nebo pravidelně zde hnízdící poštolka obecná (Falco tinnunculus). Na Školním vrchu se pak vyskytuje pěnkava obecná (Fringilla coelebs). Ve štolách příležitostně přezimovávají netopýři (Microchiroptera).

385. článek dne...(do 22. listopadu 2019)

Scarlett Johansson (* 22. listopadu 1984) je slavná americká herečka a zpěvačka.

Narodila se New Yorku do rodiny Karstena Johanssona a Melanie Sloan. Má starší sestru Vanessu, která se také věnuje herectví, staršího bratra Adriana, dvojče Huntera a staršího nevlastního bratra Christiana z otcova prvního manželství. Má dánské, židovské, polské a ruské předky. V roce 2002 odmaturovala na Professional Children's School na Manhattanu.

Debutovala ve filmu Všude dobře, doma nejlíp (1994). O dva roky později byla nominována na Independent Spirit Award v kategorii Nejlepší herečky v hlavní roli za svůj výkon ve snímku Manny & Lo. Kladný ohlas kritiky získala také za snímky Zaříkávač koní (1998), Přízračný svět (2001), Dívka s perlou (2003) a Ztraceno v překladu (2003). Za oba poslední byla nominována na Zlatý glóbus, za Ztraceno v překladu získala cenu BAFTA.

Role ve snímcích Píseň lásky samotářky (2004) a Match Point – Hra osudu (2005) jí vynesly nominace na další dva Zlaté glóby. V následujících letech se představila například ve filmech Ostrov (2005), Černá Dahlia (2006), Dokonalý trik (2006), Králova přízeň (2008), Vicky Cristina Barcelona (2008) a Až tak moc tě nežere (2009). Za výkon v broadwayské inscenaci Pohled z mostu získala v roce 2010 cenu Tony. Roku 2014 obdržela čestného Césara.

V superhrdinských filmech série Marvel Cinematic Universe ztvárňuje od roku 2010 postavu Black Widow / Nataši Romanovové – Iron Man 2 (2010), Avengers (2012), Captain America: Návrat prvního Avengera (2014), Avengers: Age of Ultron (2015) a Captain America: Občanská válka (2016).

Vydala také dvě hudební alba: Anywhere I Lay My Head (2008) a Break Up (2009).

S herectvím začala v průběhu svého dětství, když ji její matka, producentka, začala brát na konkurzy. V roce 2003 přestala hrát teenagerovské role a objevila se po boku Billa Murrayho ve filmu Ztraceno v překladu. Za svůj výkon získala cenu BAFTA a nominaci na Zlatý glóbus. V 18 letech si zahrála Griet ve filmu Dívka s perlou, za což byla nominována na Zlatý glóbus v kategorii Nejlepší herečka v dramatickém filmu a na cenu BAFTA v kategorii Nejlepší herečka v hlavní roli. V roce 2004 propůjčila svůj hlas postavě v animovaném snímku Spongebob v kalhotách: Film a za výkon v roli ve filmu Píseň lásky samotářky získala svoji třetí nominaci na Zlatý glóbus.

V červenci 2005 si zahrála po boku Ewana McGregora ve sci-fi filmu Ostrov a po boku Jonathana Rhys Meyerse ve filmu Match Point – Hra osudu. Za roli ve Hře osudu získala další nominaci na Zlatý glóbus. V roce 2007 se představila s Laurou Linney ve filmu Holka na hlídání.

V roce 2008 se objevila ve snímku Králova přízeň, který získal smíšené reakce kritiky, a také ve filmu Vicky Cristina Barcelona, který byl natočen ve Španělsku a kde hráli i Javier Bardem a Penélope Cruz. V roli Anny se následujícího roku objevila ve hvězdně obsazeném filmu Až tak moc tě nežere, postavu Kelly si další rok zahrála v úspěšném snímku Koupili jsme ZOO. V roce 2010 se filmu Iron Man 2 poprvé představila v roli Nataši Romanovové, kterou si zopakovala roku 2012 ve snímku Avengers. Na začátku roku 2012 byla obsazena do životopisného filmu Hitchcock.

Dne 2. května 2012 získala hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy. V roce 2012 si také zahrála v režisérském debutu Josepha Gordon-Levitta Don Jon, který měl premiéru na filmovém festivalu Sundance. V dalších letech se znovu představila jako Nataša Romanovová, ve snímcích Captain America: Návrat prvního Avengera (2014), Avengers: Age of Ultron (2015) a Captain America: Občanská válka (2016).

386. článek dne...(do 25. listopadu 2019)

Panzerkampfwagen VIII Maus (Sd.Kfz 205) byl německý těžký tank, který nebyl nikdy uveden do provozu. Maus je doposud také nejtěžší tank druhé světové války, který byl zkonstruován. Návrhy tohoto tanku byly předány Adolfu Hitlerovi Ferdinandem Porsche v červnu roku 1942 a vzápětí schváleny. Práce na výrobě byly velice usilovné a rychlé, první prototyp, vyroben v roce 1943, byl původně označen názvem Mammut (Mamut). Později však byl přejmenován na Mäuschen (Myška) a poté na konečné Maus (Myš).

Tank byl 10,1 metru dlouhý, 3,67 široký a 3,66 vysoký a vážil cca 180 tun (pro srovnání nejpoužívanější ruský tank T-34 vážil 30,9 tun). Maus byl vyzbrojen 128mm dělem s koaxiálním 75mm kanónem a měla ho obsluhovat posádka 5-6 mužů. Pancíř tanku se pohyboval v rozsahu mezi 60–240 mm. Ke konci války bylo ve výrobě osm tanků, z toho dva byly hotové. Plán počítal s výrobou první série o počtu 150–200 vozidel.

Z důvodů velké hmotnosti a objemu bylo prakticky nemožné, aby Maus přejížděl po mostech (Maus byl vybaven šnorchlem, aby se mohl dostat přes řeku) nebo byl převážen vlakem, avšak s touto váhou pro Mause nebylo takřka nic překážkou. Ani za použití nejsilnějších dostupných motorů nebyl tank schopen dosáhnout plánované rychlosti 20 km/h a mohl se pohybovat jen rychlostí 13 km/h.

Maus byl podobně jako většina tanků konstruovaných firmou Porsche vybaven elektrickou převodovkou. Porsche si na tomto zakládal a se stejným systémem se již dříve účastnil i soutěže na těžký tank Tiger, ve které ale zvítězila firma Henschel & Sohn a Porscheho přebytečné podvozky byly použity pro stíhače tanků Ferdinand. Maus byl původně navrhován s benzínovým motorem, avšak při výrobě byl předělán na dieselový.

Pro jeho náročnou mobilitu a pomalou rychlost se Maus dal těžko použít v ofenzivních operacích (to však ke konci války nebylo hlavním cílem německých tankových divizí). Naopak Maus byl výborným strojem pro obranu a jeho hmotnost mu dodávala stabilitu při střelbě. Výhoda kulometu mu dávala silnou obranu proti pěchotě což u mnohých německých tanků chybělo nebo bylo nedostatečné.

Původní plán počítal s dokončením prvního prototypu v létě 1943 a poté dodávat další v rychlosti 5ks za měsíc. Tato výroba byla svěřena továrnám Krupp, zodpovědné za konstrukci podvozku, těla a věže a továrně Alkett, zodpovědné za montáž. V květnu 1943, dřevěná maketa byla předvedena Hitlerovi, který poté schválil k výrobě prvních 150 kusů. Vývoj Mause pokračovala, ale v říjnu 1943 Hitler zrušil objednávku 150 kusů. Toto nařízení bylo následováno v listopadu úplným zastavením vývoje. První prototypy však měli být dokončeny na hitlerův rozkaz.

První prototyp, bez věže, Alkett dokončil v prosinci 1943. Věž zastoupila nefunkční kopie stejné váhy.

Kromě problémů s rychlostí Maus nebyl schopný přejíždět po mostech. Z toho důvodu byl Maus předělán na obojživelný tank. V případě toků do hloubky 3 metrů byl Maus schopen překročit bez problémů, ale v hlubších vodách musel být Maus napojen na druhý aby mohl přejet na dně toku. Toto bylo zajištěno dlouhým elektrickým kabelem a šnorchlem, které umožňovaly přejet v hloubkách až do 13 metrů. Když první Maus překročil mohl napájet druhý z opačného břehu. V březnu 1944 druhý prototyp byl dokončen. Tento model byl v mnohém odlišný od prvního. V polovině roku 1944 byla druhá verze vybavená elektrárenskou jednotkou a první funkční Maus věž, vybavená všemi schválenými zbraněmi byla, namontována do stroje. Původně se měla i první verze doplnit funkční věží to se však nikdy nestalo.

Krupp začal v červnu 1944 s produkcí dalších 4 strojů avšak výroba byla zastavena a základy rozmontovány a zničeny aby výroba nepadla do rukou nepřátel. Z důvodů téměř nemožné přepravy vlakem byl pro Mause vytvořen speciální přepravní vagón.

387. článek dne...(do 4. prosince 2019)

Zákupy jsou městečkem v okrese Česká Lípa, založeným ve 14. století.

Poprvé jsou písemně Zákupy zmiňovány roku 1315 v souvislosti s rytířem Fridmanem ze Zákup, příslušníkem českého vladyckého rodu Pancířů ze Smojna. Jméno Zákupy souvisí se zákupným, tedy dědičným právem. Zdislav Berka z Dubé a Lipé v letech 1541–1552 postavil zámek, dosáhl povýšení Zákup na město, získal městský znak a zahájil stavbu kostela. V roce 1553 značná část obyvatelstva včetně Zdislava Berky zemřela na mor a panství se ujal příbuzný z rodu Berků, jeho bratranec Zbyněk Berka. Ten v Praze zastával úřad velkopřevora a byl často u královského dvora, přesto v Zákupech dokončil stavbu kostela a nechal zde zbudovat kryptu rodu Berků z Dubé, kde byl také pohřben. Po jeho smrti roku 1578 se zámeckým pánem stal mladší syn Václav Berka, který se ovšem zadlužil i díky podpoře králi. Zemřel roku 1608. Císař Rudolf II. v březnu 1586 potvrdil městský statut města a udělil mu pečeť. Po významném českém rodu Berků panství převzal 27. června 1612 spřízněný rod pánů Novohradských z Kolovrat a po roce 1632 vévoda Jindřich Sasko–Lauenburský.

Několikrát krutě postihla Zákupy tažení vojsk za třicetileté války a později znovu mor. Šlechta v Zákupech začala stavět: roku 1680 byla hotova kaple sv. Anny na tzv. Morovém hřbitově, 1681 kapucínský klášter, 1683 přestavba zámku, 1698 kaple sv. Josefa u Kamenického vrchu, 1708 morový sloup (sousoší Nejsvětější Trojice). Později postihly Zákupy války o rakouské dědictví, konkrétně nájezdy a plundrováními pruskými vojsky roku 1744 a 1757, byli zde ubytováni rakouští vojáci a několikrát se měnili majitelé panství. Obdobně tomu tak bylo i za napoleonských válek o 50 let později.

Roku 1805 panství převzal arcivévoda Ferdinand Habsburský, o 10 let později jej převzal císař. Habsburkové zde zůstali zde až do roku 1918. Zajímavé je také období let 1818–1832, kdy zde bylo vytvořeno Zákupské vévodství císařským diplomem pro Napoleona II., přezdívaného Orlík, syna francouzského císaře Napoleona I. Ten se však do Zákup za svého krátkého života nikdy nepodíval. V roce 1849 získal zámek Ferdinand Dobrotivý. V revolučním roce 1848 se vzdal trůnu a protože bylo zrušeno nevolnictví, zámek přestal být střediskem panství. V letech 1850–1874 byl zámek letním sídlem excísaře Ferdinanda V. po jeho vynucené abdikaci. Žil v Praze a přes léto každoročně jezdíval na své zámky v Zákupech a Ploskovicích. V Zákupech jezdíval do přírody, na zámku si nechával hrát a přijímal zde mnoho význačných návštěv. Roku 1874 byl v Zákupech naposledy již starý a nemocný a roku 1875 v Praze zemřel sešlostí věkem. Zámek pak zdědil jeho nástupce, císař František Josef I, kterým sem jezdil zřídka.

Ferdinand V. se významně o zámek i městečko zasloužil. Hlavně tím, že mnoha lidem zadával práci pro zámek a jeho zahrady, přispíval chudým dětem na ošacení, podporoval stavbu silnic, nechal postavit klášter boromejek s opatrovnou malých dětí, budovu děkanství, novou radnici. V době zastavení provozu továrny Leitenbergova s 700 pracovníky byla jeho pomoc velmi cenná.

V roce 1876 se i zde konala jedna z řady schůzek evropských panovníků kvůli případnému dělení Evropy, byli tu rakouský císař František Josef I. (strýc již zesnulého Ferdinanda V) a ruský car Alexandr II. Nikolajevič, doprovázeni velvyslanci obou zemí i početným doprovodem. 8. července 1876 pak ministři zahraničí obou zemí podepsali tzv. Dohodu ze Zákup.

V relativní tichosti se odehrála 1. července 1900 v kapli na zámku svatba následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este s hraběnkou Žofií Chotkovou, později zastřelených v Sarajevu. Kvůli nerovnému sňatku byla z vídeňského dvora přítomna jen matka a sestry, ovšem bylo zde veliké zastoupení hostů z českých kruhů i města samotného. Svatebčany oddával zákupský děkan Vilém Hikish.

V období 1. republiky se naplno projevila v několikerých volbách naprostá převaha obyvatelstva německé národnosti, které po odsunu české menšiny přivítalo příchod nacistů. Ve volbách 19. května 1935 do parlamentu a senátu ČSR zdejší Henleinova strana SdP získala přes 73 % hlasů oprávněných voličů. V obecních volbách o tři roky později již 90 %. Téhož roku, přesněji 9. října 1938 byly Zákupy obsazeny po předchozí Mnichovské dohodě německým vojskem.

388. článek dne...(do 15. prosince 2019)

Město Hartmanice se nachází na Šumavě, v okrese Klatovy, asi 11 km jihozápadně od Sušice a 32 km jihovýchodně od okresního města. Katastr města se rozkládá na rozhraní Šumavského podhůří a vlastní Šumavy. Vlastní Hartmanice leží v nadmořské výšce 712 m pod vrcholem Hamižná (853 m). Nejvýše položená osada – Keply je v nadmořské výšce 930 m, nejvyšší bod katastru – hora Křemelná má kótu 1 125 m. Nejníže položený bod katastru leží v 550 m při řece Otavě, a tak celkový výškový rozdíl v katastru města činí 575 m. Katastr města má rozlohu 6 224 ha. Skládá se z 22 katastrálních území a 23 místních částí. Většina z těchto osad byla přičleněna v roce 1960 v souvislosti s reformou veřejné správy a územního členění státu. Další významná územní změna proběhla na poč. roku 1992, kdy byla k Hartmanicům přičleněna osada Dobrá Voda v souvislosti se zánikem stejnojmenného vojenského prostoru. Kromě této osady byla z tohoto prostoru připojena i některá neobydlená katastrální území sousedící s katastrem obce Hartmanice. Tentýž rok získala obec opětovně status města, který poprvé dostala již v roce 1320.

V letech 1603–1848 náležely Hartmanice i s okolím městu Sušici. Během třicetileté války bylo městečko vypáleno a několik let bylo zcela pusté. Až po roce 1650 byly Hartmanice opět obydleny, české obyvatelstvo zde však nahradili švábští Němci, kteří zde tvořili naprostou početní většinu až do roku 1918. V polovině 19. století dochází ke zrušení nevolnictví, s čímž souvisí i vznik nových správních jednotek – okresů. Hartmanice připadly logicky pod okres Sušice, v roce 1875 vznikl menší soudní okres se sídlem v Hartmanicích, který zahrnoval okolní „německé“ obce sušického okresu. V roce 1869 byla v Hartmanicích založena pošta, roku 1873 pak hasičský sbor. Na sklonku 19. století bylo v Hartmanicích zajímavé národnostní složení – kromě převažujících Němců zde po roce 1847 vznikla relativně početná židovská komunita čítající téměř 120 osob v roce 1890 (13% obyvatel městečka). Ve stejném roce zde žilo pouze 7 česky hovořících osob.
Ke zvratu došlo po první světové válce a po vyhlášení samostatnosti ČSR roku 1918. Zatímco v roce 1910 žilo v Hartmanicích pouze 8 Čechů a Němci tvořili 90 % populace, při sčítání v roce 1921 bylo v Hartmanicích přihlášeno již 73 osob československé národnosti a podíl Němců poklesl na 81 %. Na nárůst počtu Čechů v Hartmanicích mělo určitě kladný vliv založení české školy v roce 1920. Po Mnichově v roce 1938 byl celý soudní okres Hartmanice odstoupen Německu.

Bezprostředně po osvobození v květnu 1945 se celé městečko navrací pod českou správu – zdejším Němcům je konfiskován majetek a dochází k jejich odsunu. Na jejich místo přicházejí dosídlenci z Čech a Slovenska, vč. volyňských Čechů a slovenských Rumunů. Po roce 1948 dochází k zestátnění veškerých provozů, vzniká státní statek. V roce 1952 byl na území rozprostírajícím se mezi Hartmanicemi a „problematickou“ hranicí s NSR vyhlášen vojenský výcvikový prostor se sídlem na Dobré Vodě. V centru VVP se nachází vesnice Prášily, téměř veškerá další sídla v jeho obvodu zanikají. Hartmanice se tak nacházejí na výspě „přístupné“ části Šumavy, ačkoliv jsou od hranice vzdáleny ještě dost daleko (13 km vzdušnou čarou).

V roce 1960 byl zrušen okres Sušice, a Hartmanice, společně s jeho dalšími obcemi vč. vlastní Sušice, přecházejí pod rozlehlý okres Klatovy, který se stal součástí nově vzniklého Západočeského kraje se sídlem v Plzni. V období socialistické výstavby se Hartmanice staly střediskovou obcí, což jim přineslo alespoň částečný rozvoj na úkor jejich osad. V průběhu 70. a 80. let se buduje nová budova pošty a zdravotního střediska, samoobsluha Jednoty a nový hotel Vintíř. Na jihovýchodním okraji městečka vzniká rozsáhlá nová výstavba tvořená panelovými bytovkami a řadovými domky.
Období po roce 1989 přináší Hartmanicům slibné možnosti rozvoje. Velmi významným rokem pro historii obce byl rok 1991. Tehdy byl totiž vyhlášen NP Šumava a zároveň byl koncem roku zrušen VVP Dobrá Voda, který představoval značnou brzdu rozvoje zejmená turistického ruchu v celé oblasti. Roku 1992 byl Hartmanicům navrácen status města. Postupně vznikají nové drobné živnosti, dochází k částečné privatizaci zemědělské výroby, vznikají nové drobné řemeslné provozy věnující se železářství, sklenářství a drobné umělecké výrobě.

389. článek dne...(do 10. ledna 2020)