Krymská operace nebo také Bitva na Krymu byla vojenská operace Velké vlastenecké války,
která probíhala od 8. dubna 1944 do 12. května 1944.
Dne 8. dubna 1944 v 8.00 hodin ráno přešla vojska 4. ukrajinského frontu do útoku. Předtím po dobu pěti dnů těžké dělostřelectvo ničilo značnou část nepřátelských opevnění a ničilo předem zjištěná dělostřelecká a minometná postavení. Večer 7. dubna byl proveden bojový průzkum, který potvrdil předchozí informace o seskupení vojsk Wehrmachtu v oblasti Perekopské šíje a Sivaše. V pásmu 4. ukrajinského frontu začala dělostřelecká a letecká příprava v celkové délce 2,5 hodiny. Ihned po jeho ukončení přešla frontová vojska do ofenzívy a zasadila hlavní úder silami 51. armády z předmostí Sivaš. 51. armáda dosáhla křídla německého uskupení Perekop. Téhož dne 2. gardová armáda, působící na pomocném směru, osvobodila Armjansk.
Během tří dnů sváděla vojska 4. ukrajinského frontu urputné boje a ke konci dne 10. dubna prolomila nepřátelskou obranu na Perekopském průsmyku a jižně od Sivaše. Generálporučík I. D. Vasiljev, velitel 19. tankového sboru, přijel na pozorovací stanoviště 63. střeleckého sboru 51. armády, aby provedl průzkum a zorganizoval součinnost s pěchotou. Tam byl Vasiljev v důsledku náletu těžce zraněn a velení sboru převzal jeho zástupce, plukovník I. A. Potělujev. Ráno 11. dubna vstoupila mobilní skupina vojsk do průlomu na úseku 51. armády v oblasti Tomaševky a spěchala k městu Džankoj. Devatenáctý tankový sbor se zmocnil Džankoje a úspěšně postupoval na Simferopol.
V obavách z hrozby obklíčení nepřítel opustil opevnění na Perekopském průsmyku a začal se stahovat ze severní části Krymu. Na německá a rumunská vojska začaly dotírat i partyzánské skupiny, které jim způsobily menší škody.
Vojska samostatné Primorské armády, která zahájila ofenzívu v noci na 11. dubna za podpory letectva 4. letecké armády a Černomořské flotily, ráno dobyla pevnostní město Kerč – opevněný bod odporu nepřítele na východním pobřeží Krymu. Ve všech směrech bylo zahájeno pronásledování nepřátelských vojsk ustupujících k Sevastopolu. Druhá gardová armáda rozvíjela ofenzivu podél západního pobřeží směrem k Evpatorii. 51. armáda, využívající úspěchů 19. tankového sboru, se přes stepi hnala k Simferopolu. Samostatná Primorská armáda postupovala přes Karasubazar (Bělogorsk) a Feodosiji k Sevastopolu.
Při rozvíjení ofenzívy sovětská vojska 13. dubna osvobodila Feodosii, Simferopol, Eupatorii a Saki, 14. dubna Sudak a 15. dubna Aluštu a 16. dubna se přiřítila k Sevastopolu. Pokus o obsazení města Sevastopol přímo z chodu se vůbec nepodařil a sovětská vojska se začala důkladně připravovat k útoku na město.
Před finálním útokem na Sevastopol bylo rozhodnuto sjednotit všechny pozemní armády pod jedno velení, a tak byla 16. dubna Přímořská armáda začleněna do 4. ukrajinského frontu a jejím novým velitelem se stal K. S. Melnik.
Německá vojska pokračovala v ústupu. Letectvo 8. a 4. letecké armády podnikalo masivní údery na ustupující nepřátelské jednotky a komunikační uzly. Síly Černomořské flotily se podle směrnice VGK Stavka z 11. dubna 1944 soustředily na blokádu Krymského poloostrova a útočily na německo-rumunskou lodní dopravu v oblasti od Krymu až k pobřeží Rumunska. Při úderech na námořní konvoje a jednotlivé lodě nepřítel ztratil 8 100 vojáků a důstojníků.
V souladu s rozhodnutím velitele 4. ukrajinského frontu, schváleným zástupcem VGK maršálem A. M. Vasilevským, se plánovalo, že hlavní úder zasadí z prostoru Balaklavy útvary a jednotky levého křídla 51. a středu Přímořské armády, které se připojily ke 4. ukrajinskému frontu 18. dubna. Měly prolomit nepřátelskou obranu na Sapunském vrchu a výšinách severovýchodně od osady Karan s úkolem odříznout ji od zálivů nacházejících se západně od Sevastopolu. Podle názoru frontového velení měla porážka nepřítele na Sapunském vrchu se všemi obtížemi jeho útoku umožnit rychlé prolomení stability německé obrany. Pomocný úder byl naplánován v pásmu 2. gardové armády a s cílem odvést pozornost nepřítele byl naplánován na dva dny před hlavním úderem. Armáda měla prolomit nepřátelskou obranu v prostoru jihovýchodně od Belbeku u 13. gardového a 55. střeleckého sboru a rozvinout ofenzívu s cílem zatlačit německé uskupení k moři a zničit.
Ve dnech 19. a 23. dubna se vojska frontu dvakrát pokusila prolomit hlavní německou obrannou linii, ale přes malá lokální vítězství to skončilo neúspěchem.
