V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!

Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 2. 1. 2024, 23:20; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Palác Charitas, sídlo KDU-ČSL na Karlově náměstí v Praze

Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová (KDU-ČSL) je jedna z nejstarších českých politických stran. Vznikla v lednu roku 1919 sloučením několika katolických stran, do roku 1992 nesla jméno Československá strana lidová. Hlásí se ke křesťanským hodnotám a antikomunismu. Má 4 senátory v Senátu ČR a dva europoslance. Z Poslanecké sněmovny vypadla ve volbách v roce 2010.

Strana disponuje poměrně rozsáhlým majetkem a širokou členskou základnou, soustředěnou z větší části na Moravě. Na venkově je její pozice obecně silnější než ve městech. Pozice strany ve středu politické scény i vnitřní názorová pluralita jí dává široký koaliční potenciál, což se až do jejího vypadnutí ze Sněmovny projevovalo na jedné straně téměř nepřetržitou účastí ve vládě, na druhé straně trvalým vnitrostranickým tříbením názorů. Její tradiční témata jsou podpora rodiny, venkova a křesťanské morální hodnoty. Za zásadní problém strana považuje věkové složení své členské základny, která je přestárlá, z velké části pasivní (pokud jde o politický život), a postupně vymírá, přičemž se ji dosud nedaří v dostatečné míře doplňovat mladými lidmi.[1]

Existence strany byla v minulosti dvakrát přerušena: poprvé v letech 1938–1945, kdy vůbec neexistovala, podruhé v letech 1948–1989, kdy existovala ve formě tzv. „obrozené“ strany lidové začleněné v Národní frontě. „Obrozená strana“ trpěla zvláštní dichotomií: měla komunisty vnucené prokomunistické vedení a poslance, kteří plně podporovali komunistickou politiku, a antikomunistickou členskou základnu, kterážto opakovaně využívala stranický aparát k podpoře akcí směřovaných proti cílům komunistické vlády, čemuž se prokomunističtí funkcionáři (často marně) pokoušeli zabránit. V téže době existovalo v exilu několik ministran, které se hlásily k dědictví ČSL, ovšem jejich vzájemná řevnivost je odsuzovala k minimálnímu významu.

Strana se od konce 90. let nachází v permanentní krizi, způsobené neschopností nalézt vhodného schopného lídra, zásadními ideovými spory a vymíráním členské i voličské základny. Krize kulminovala v letech 2009-2010 odchodem části politiků pod vedením Miroslava Kalouska ze strany (viz TOP 09) a následně vypadnutím KDU-ČSL z Parlamentu. Příčin vypadnutí bylo několik, od zmíněného rozštěpení strany, přes vymírání tradičních voličů, tragickou postavu předsedy Cyrila Svobody a jeho soudní spor až po nepromyšlené programové změny a volební koalice, kterými si strana znepřátelila své tradiční katolické voliče.

Obsah

Charakteristika strany

KDU-ČSL je středová konzervativní strana se silnými vazbami na římskokatolickou církev. Největší skupina voličů se rekrutuje mezi bohoslužby pravidelně navštěvujícím konzervativním a katolickým obyvatelstvem venkova a malých měst.[2] Za její baštu lze považovat střední a jižní Moravu, naproti tomu vyloženě marginální jsou její pozice v severních Čechách.[3]

Strana disponuje na polistopadové poměry početně poměrně rozsáhlou členskou základnou (k 31. prosinci 2005 čítala 42 843 členů)[4], ta je však pouhým zlomkem v porovnáním s časy největší slávy strany (za první republiky měla přes 200 tisíc členů a ještě v roce 1990, kdy do ní opět vstoupili její příznivci vyloučení či vystoupivší v letech komunistického režimu, jich bylo téměř 97 tisíc.[5] Od roku 1990 však počet členů strany stále klesá, především vymíráním. Tento fakt je považován za problém, byť ne všeobecně, neboť někteří mladší lidovečtí politikové poukazují na fakt, že zdánlivá velikost členské základny je jen optický klam, protože většina jejích členů je jednak přestárlá, jednak apolitického typu. Politického života strany se většina členstva neúčastní a nerozumí mu, maximálně se orientuje na její spolkový život, přičemž ale určitou věrností starým "vyzkoušeným" politikům a vůdcům konzervuje současný stav, vyžadující změnu.[6] Každopádně je však všeobecně vnímána potřeba mladých příznivců, kteří by do strany vstupovali a podíleli se na její činnosti.

Za své priority považuje integraci do Evropské unie, podporu rodiny, venkova a zemědělství, prosazování křesťanských hodnot a péči o životní prostředí. Ve straně dříve mělo relativně silnou pozici moravské konzervativní křídlo, které v čele s Jiřím Karasem opakovaně předkládalo zákony zaměřené proti interrupcím, ovšem podpora pro tyto zákony byla mezi poslanci ostatních stran minimální, nehledě na to , že tyto snahy iritovaly i některé lidovce, kteří argumentují, že podobné zbytečné a předem neúspěšné snahy omezují voličský potenciál strany a neodpovídají postojům jiných evropských křesťansko-demokratických stran. Strana také vystupuje proti dekriminalizaci drog, legalizaci eutanazie a registrovanému partnerství homosexuálů. Je silným zastáncem restitucí soukromého a zejména církevního majetku znárodněného či násilně zcizeného státem za komunistické éry. Občas se mluví o křídlu lidovců (konzervativnější, s těžištěm na Moravě) a podstatně slabším křídle křesťanských demokratů („modernější“, soustředěném spíše v Čechách).

Se stranou spolupracují různé organizace, zejména pak Mladí křesťanští demokraté, kteří hrají roli jakési mládežnické organizace strany. Nutno však podotknout, že řada mladých křesťanských demokratů (např. Jakub Kříž[7], Mária Pešeková[8] či Matyáš Zrno[9]) se dívá na KDU-ČSL značně kriticky, často jí vytýkají především malé nadšení až rezignaci v boji o křesťanské hodnoty a podporu projektů a zákonů, které nepovažují za slučitelné s křesťanskými a konzervativními postoji.

Historie strany

Související informace můžete najít také v článku: Předsedové strany lidové|Dějiny KDU-ČSL}}

Československá strana lidová vznikla v lednu 1919 sloučením vícero katolických stran. Hlavní zásluhy na vzniku strany měli msgre. Jan Šrámek, který sjednotil katolickou politickou scénu na Moravě, a msgre. Bohumil Stašek, který byl vůdčí osobností a sjednotitelem katolíků v Čechách.[10]

Původně měla strana charakter volného sdružení dvou center: českého a moravského, z nichž každé mělo samostatné vedení a předsedu. Centrální spojovací orgán původně neexistoval, společný byl pouze poslanecký klub, jehož předsedou byl Jan Šrámek (ČSL byla od počátku výrazně silnější na Moravě a ve Slezsku, než v Čechách). Ústřední výbor zastřešující celou stranu vznikl až roku 1922 a měl relativně malé pravomoci.[11]

Do roku 1945

První roky se strana soustředila na své ukotvení v politické scéně a oponování protikatolickému tlaku socialistů a liberálů. Úspěšně se jí podařilo oddalovat projednávání většiny rozhodujících zákonů v této oblasti až do období, kdy hnutí „Pryč od Říma“ ztratilo na síle a strana se stala nepostradatelnou součástí vládních sil, což nakonec přispělo ke krachu pokusů o zavedení odluky církve od státu a k dohodnutí oboustranně přijatelných kompromisů mezi katolickou církví a státem v oblasti školství, manželství a podobně. Strana se již od svých počátků vyznačovala určitým napětím mezi slabším českým a silnějším moravským křídlem, které přetrvalo dodnes.

Jan Šrámek postupně vytvořil z Československé strany lidové středovou klerikální stranu, nepostradatelnou při sestavování vlády. Při stabilní 8–10% podpoře voličů byla velice vlivnou stranou, bez níž se neobešla žádná z vlád let 1921–1938. To bylo trnem v oku prezidenta Masaryka, který ji a speciálně jejího předsedu bytostně nesnášel (což souviselo s Masarykovým tíhnutím k husitství a s jeho náhledem na římskokatolickou církev jako na tmářskou organizaci), nicméně jejímu rostoucímu vlivu zabránit nedokázal. Po nástupu prezidenta Beneše se ČSL stala nedílnou součástí uskupení okolo Hradu.

Mezi světovými válkami strana zaměřila svoji politiku na katolíky a otázky spojené s katolickou církví (o hlasy katolických rolníků a přízeň katolických hierarchů přitom vedla permanentní a tvrdý boj s agrárníky). Snažila se zahrnout všechny vrstvy obyvatel, což jí ovšem v mnoha ohledech komplikovalo život v časech, kdy se řešily otázky významné pro některou třídu. Zejména drasticky pocítila tento problém při řešení pozemkové reformy, kdy se proti sobě postavily zájmy katolické církve a katolických rolníků. Na druhé straně díky svému širokému koaličnímu potenciálu a nepostradatelnosti dosahovala při prosazování svého programu úspěchů, které zdaleka neodpovídaly jejím volebním výsledkům.

V roce 1938 se strana spojila přes odpor moravského křídla a Jana Šrámka s ostatními pravicovými subjekty ve Stranu národní jednoty: Šrámek sice prosadil v Ústředním výboru ČSL a poslaneckých i senátorských klubech odmítnutí projektu Strany národní jednoty, ale Stašek se poté dohodl na účasti svého českého křídla ve SNJ a Šrámek, aby zabránil rozštěpení strany, nakonec musel ustoupit. Během let 1940–1945 byla strana osobou Jana Šrámka zastoupena v Londýnské exilové vládě, kde vykonával funkci předsedy vlády.

Období 1945–1948

V roce 1945 byla ČSL jednou z obnovených politických stran, přičemž byla mezi nimi jedinou nesocialistickou stranou. V souvislosti s tím její vedení doufalo ve vítězství ve volbách 1946, strana měla dle jeho mínění převzít prakticky všechny voliče agrárníků (z kteréhožto důvodu se více než dříve v kampani soustředila na na zemědělskou politiku) a některých dalších, nicméně volby skončily neúspěchem. ČSL získala v českých zemích pouze 20 % hlasů – proti 40 % hlasů KSČ. ČSL se stala členkou vlády Národní fronty, kde se snažila spolupracovat s ostatními stranami a tlumit ty nejradikálnější výstřelky. Tato snaha společně s nutností alespoň částečně spolupracovat s KSČ však ve straně vyvolala silné pnutí mezi tzv. „starým křídlem“ Šrámka a „mladým křídlem“, které vyžadovalo a praktikovalo ostře protikomunistický kurs. Jeho nejradikálnějšími exponenty a zároveň vůdci byli Dr. Adolf Procházka a jeho manželka Helena Koželuhová, Pavel Tigrid a Felix Uhl.

Josef Plojhar, vůdce komunistické buňky uvnitř ČSL

Zdrcující výsledek voleb v roce 1946 oslabil pozici demokratických stran a lidovců zejména natolik, že v následujících letech šla ČSL od porážky k porážce. Neuspěla v zoufalém boji proti pozemkové reformě, milionářské dani, jednotné škole a dokonce ani nedokázala zabránit zrušení křesťanských odborových organizací, které pohltily komunistické odbory. Pozici strany navíc oslabila gradace konfliktu mezi oběma křídly, která vyústila v problematické vyloučení Heleny Koželuhové ze strany. V té době již komunisté protlačili svoje konfidenty na mnohé posty ve straně, měli dokonalý přehled o její činnosti a plánech a měli i zajištěné hlasy některých jejích poslanců, konkrétně především Josefa Plojhara a Aloise Petra. Stranu těžce svazoval též špatný zdravotní stav Šrámka. Často byl na jednáních zastupován tajemníkem Hálou, který byl do svého postavení vybrán pro svoji absolutní věrnost Šrámkovi a zkušenosti s vnitrostranickou politikou, a nikoliv pro své schopnosti v mezistranické politice, což bylo bohužel velice zřetelně vidět.

V únoru 1948 se strana přes výhrady svého předsedy připojila k demisi demokratických ministrů, nicméně společný postup přišel pozdě. Prezident Beneš naplnil nejhorší Šrámkovy obavy a podezření, když porušil své sliby a demisi přijal. ČSL tehdy zahájila svou poslední bitvu o sama sebe, když na poslední chvíli vyloučila některé prokomunistické exponenty, zejména pak Josefa Plojhara a Aloise Petra, nicméně prokomunistické křídlo ovládlo za pomoci komunistických bojůvek násilím mnoho sekretariátů strany a zcela ji ovládlo. Vedení strany, v čele s předsedou Šrámkem a tajemníkem Hálou, rezignovalo na další boj a pokusilo se stejně jako mnoho dalších členů uprchnout do zahraničí, povedlo se to však jen některým. Dva nejvyšší představitelé strany - Jan Šrámek a František Hála měli smůlu, byli dopadeni a zbytek svého života strávili v internaci.[12]

Stanislav Broj (1901–1950), zprvu agrárnický a posléze lidovecký poslanec, jedna z obětí komunistické justice.

Celkově uprchlo za hranice 11 ze 46 poslanců ČSL (a stovky dalších členů včetně například Heleny Koželuhové), 21 jich bylo dříve či později uvězněno (z toho 4 umučeni nebo popraveni – Stanislav Broj, Rostislav Sochorec, Jan Plesl, Alois Janáček) a sedm odešlo do ústraní. Pouze čtyři s novým režimem plně spolupracovali a zcela se vyhnuli represím.[13]

Období 1948–1989

V následujících letech stranu ovládlo a vedlo prokomunistické křídlo vedené Aloisem Petrem a exkomunikovaným knězem Josefem Plojharem. V roce 1968 sice bylo odvoláno a na okamžik to vypadalo, že se podaří stranu osvobodit, ale srpnová invaze znamenala konec všech nadějí a uvrhla ČSL zpět do pevného područí KSČ.

V letech 1948–1989 tak vedení ČSL existovalo a bylo voleno podle přání KSČ a podle ní také řídilo svoji politiku, která rozhodně neodpovídala přání členské základny strany. Přesto mnoho členů ve straně zůstalo, vyjadřujíc tak svým členstvím protest proti komunistickému režimu. Členství v ČSL bylo v této době bráno jako společenské mínus a vyjádření odporu a bylo komunistickým státem postihováno – s výjimkou vysoce prokomunisticky aktivních členů, kteří ovšem představovali výraznou menšinu.

Mezi fakticky protikomunistickým členstvem a prokomunistickým vedením často docházelo ke konfliktům a řadoví členové často využívali stranický aparát k akcím, které byly v rozporu s přáním režimu, navzdory snahám prokomunistického vedení to zakázat, pro což se stávali předmětem represí. Členové ČSL se tak podíleli na přípravě a organizaci velkých katolických vystoupení proti komunismu, zejména Národní poutě na Velehradě v roce 1985 a petice Augustina Navrátila.[14]

Od roku 1985 se protikomunisticky smýšlející členové a funkcionáři profilovali v tzv. Obrodném proudu, který postupně nabíral sílu a koncem roku 1989 převzal vedení strany. Do čela strany vynesl Josefa Bartončíka a vrátil stranu k její původní politice a ideologii. Velice rychle došlo k rozšíření stranické členské základny, když se do strany hlásili noví příznivci i staří členové vyloučení starým prokomunistickým vedením. Jestliže na podzim 1989 měla strana 40 tisíc členů, v březnu to již bylo necelých 90 tisíc.[15]

Od roku 1990

Na začátku roku 1990 strana využívala svůj stávající organizační aparát a těžila z morálního kreditu protikomunistického křesťanského odporu. Díky těmto faktorům měla pod vedením Josefa Bartončíka značné politické ambice, které však současně vyvolávaly antipatie vůči ČSL i vůči křesťanství. Tento rozpor se výrazně projevil u první návštěvy papeže Jana Pavla II. v postkomunistickém Československu, která byla pojata monumentálním triumfalistickým způsobem.

Jan Ruml (foto z roku 2007), který svým porušením předvolebního moratoria a obviněním Josefa Bartončíka ze spolupráce s StB mohl nezákonně ovlivnit volební výsledek strany v roce 1990.

Volby v červnu 1990 straně přinesly trpké zklamání nejen kvůli relativně malému volebnímu zisku, ale zejména kvůli aféře, která se rozpoutala, když Jan Ruml oznámil v předvolebním moratoriu, že Josef Bartončík byl spolupracovníkem StB, což později Ústřední volební komise posoudila jako hrubé porušení volebního zákona.[16] Strana na to reagovala nejdříve nedůvěrou v obvinění a protesty proti hrubému porušení volebního zákona, posléze se ale přesvědčila, že by obvinění proti jejímu předsedovi mohla být pravdivá, a zvolila si nové vedení strany v čele s Josefem Luxem a začlenila do svých stanov lustrační prvky, které mají další podobné skandály znemožnit. V roce 1990 se též završil příliv nových členů do řad strany, od té doby začal doposud trvající úbytek členstva (viz tabulku[17])

Josef Lux se stal zatím nejvýraznějším a nejschopnějším předsedou lidovců v polistopadové éře. V roce 1992 se ČSL přejmenovala na KDU-ČSL (zkratka KDU byla původně používána pro společnou koalici ČSL a KDS). V následujících letech si udržovala značný vliv na politiku, který po většinu času překračoval její volební preference (zhruba 8%). Byla významným členem všech vlád Václava Klause.

V roce 1997 své spojenectví s ODS zrušila v reakci na skandály okolo jejího financování a vládu opustila. Po krátkém pobytu v Tošovského úřednické vládě následoval pobyt v opozici v době trvání tzv. Opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS, v této době byla nejvýznamnější složkou tzv. Čtyřkoalice (společný projekt KDU-ČSL, US, ODA a DEU). Na počátku této opoziční epizody rezignoval Josef Lux, u něhož se objevila těžká leukémie. Nečekaný odchod schopného a dominantního předsedy s obrovskou autoritou stranou značně otřásl, neboť na něj nebyla připravena.[18] Otázka „kdo Luxe nahradí“ byla navíc zpočátku komplikována dodatečnou otázkou, zda se nebude moci vrátit (ta se stala bezpředmětnou, když Josef Lux 21. listopadu 1999 zemřel).

KDU-ČSL se postupně stala dominantní silou opozičního projektu Čtyřkoalice, která však byla částečně demontována (do voleb už šla fakticky jako dvoukoalice KDU-ČSL a US-DEU) a nakonec se stala jedinou stanou, která na ní jednoznačně vydělala, když lidovečtí voliči při volbách pomocí preferenčních hlasů zásadně zasáhli do kandidátek v neprospěch US-DEU. V červenci 2002 se strana stala koaličním partnerem ČSSD a US-DEU, s nimiž postupně sestavila vlády s premiéry Špidlou, Grossem a Paroubkem, přičemž druhou z těchto vlád svrhla v roce 2005 demise lidoveckých ministrů, vyvolaná nevyjasněnými finančními poměry rodiny Grossových. Za vlády Jiřího Paroubka došlo k ostrým konfliktům mezi KDU-ČSL a ČSSD, neboť socialisté prohlasovali v Parlamentu s KSČM proti vůli svých koaličních partnerů několik klíčových zákonů a novel, především pak novely zákoníku práce a církevního zákona.

Po parlamentních volbách v roce 2006 KDU-ČSL vyjednávala o vytvoření vlády se zelenými a občanskými demokraty, ta by ale nezískala důvěru Sněmovny (vládní strany měly 100 poslanců, stejně jako opozice ČSSD a KSČM). V srpnu 2006 zahájil předseda strany Miroslav Kalousek jednání o vládní koalici s ČSSD, kterou by tolerovali komunisté, což jej stálo předsednické křeslo, neboť strana takovouto možnost striktně odmítla a vynutila si jeho demisi. 9. prosince 2006 byl předsedou KDU-ČSL zvolen dosavadní starosta Vsetína, senátor Jiří Čunek. Následně KDU-ČSL vytvořila koaliční vládu s ODS a Stranou zelených, které se podařilo získat důvěru díky poslancům ČSSD, Pohankovi a Melčákovi.

Koaliční vládnutí s občanskými demokraty a zelenými se ukazuje jako problematické, neboť ekonomické reformy a tlak ODS vedl vládu k opatřením, která se jen těžko srovnávala s jejím programem (zejména pokud jde o jeden z jeho klíčových bodů, kterým je podpora rodin s dětmi), několik poslanců ODS v čele s Vlastimilem Tlustým se postavilo proti vládnímu návrhu církevních restitucí a strana má zásadní potíže i s některými body Julínkovy zdravotnické reformy (především v oblasti privatizace nemocnic, úpravy interrupcí a poplatků u lékaře). Mimo to stranu sužovaly skandály tvořící se především okolo rodinných financí a afér předsedy Čunka. Problematická účast ve vládě a skandály čelních politiků KDU-ČSL[19] se v roce 2008 odrazily ve volbách do krajských zastupitelstev, ve kterých si oproti minulým strana pohoršila, a souběžných volbách do senátu, kdy neuspěl žádný její kandidát.

Po pádu vlády 2009

Po pádu Topolánkovy vlády na jaře 2009 KDU-ČSL, jejíž staronovým předsedou se stal Cyril Svoboda, odmítla jmenovat své zástupce do „přechodné úřednické vlády“ premiéra Fischera. Stranu v této době opustila skupina vlivných poslanců (Miroslav Kalousek, Jan Husák, Ladislav Šustr, Vlasta Parkanová, Pavel Severa), z nichž někteří poté spojili svůj osud s nově vznikající stranou TOP 09. Následoval je však pouze omezený počet členů, naopak podle tvrzení vedení strany následoval návrat některých členů, kteří předtím ze strany vystoupili či měli pozastavené členství.

Pod vedením Cyrila Svobody strana ohlásila návrat ke konzervativním křesťanským hodnotám a ústup od pravicové politiky prosazované právě poslancem Kalouskem a jeho spojenci. Před předpokládanými předčasnými volbami, které se nakonec neuskutečnily, protože je zrušil Ústavní soud, uzavřela KDU-ČSL dohodu s EDS Jany Hybáškové a uvolnila pro členy a registrované příznivce EDS místa na svých kandidátkách, byť především hledání místa pro samotnou Janu Hybáškovou bylo problematické a vyvolalo ostré spory.[20] Někteří příznivci a členové KDU-ČSL vyjádřili se spojenectvím nesouhlas s odkazem na názory Hybáškové v oblasti interrupcí a dalších klíčových otázkách hodnot, nicméně vedení strany argumentovalo, že se Hybášková spolu s ostatními kandidáty své strany zavázala v otázkách ochrany života hlasovat v souladu s postojem KDU-ČSL.[21]

V říjnu 2009 se po odchodů 3 senátorů (Ludmila Müllerová, Adolf Jílek, Václav Jehlička) rozpadl politický klub strany v Senátu PČR[22]

Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2010 skončily pro stranu obrovským debaklem, když se se ziskem 4,39 % hlasů nedostala do Sněmovny. Mimo jiné se ukázalo, že koalice s EDS byla katastrofální chybou, neboť straně žádné hlasy nezískala, ale naopak řadu katolických voličů odradila. Cyril Svoboda v reakci na výsledek voleb rezignoval.

Volební výsledky

Československá strana lidová

  • 1920: 11.3 % - 33 mandátů
  • 1925: 9.7 % - 31 mandátů
  • 1929: 8.4 % - 25 mandátů
  • 1935: 7.5 % - 22 mandátů
  • 1946: 15.6% (20.2%) - 46 mandátů

od roku 1990

Reference

  1. ↑ http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=3123
  2. ↑ viz Josef Mlejnek jr.: KDU-ČSL: strana pro 10 % katolíků?
  3. ↑ pro srovnání: k 31. prosinci 2005 měla strana nejvíce členů v Jihomoravském kraji (9258) a nejméně v Karlovarském kraji (348); viz Fiala a Jiří Foral in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848-2005, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (horní tabulka na str. 508)
  4. ↑ Fiala a Jiří Foral in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848-2005, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (horní tabulka na str. 508)
  5. ↑ přesněji 96 712 k 31. prosinci; viz Fiala a Jiří Foral in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848-2005, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (dolní tabulka na str. 507)
  6. ↑ viz např. Pavel Bělobrádek: Volit či nevolit KDU-ČSL, křesťané? in Magazín ChristNet.cz, vyšlo 30. října 2008, dostupné: http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=3123 (navštíveno 1. 11. 2008)
  7. ↑ viz např. Jakub Kříž: Co na lidoveckém sjezu nezaznělo
  8. ↑ viz např. Mária Pešeková: Quo vadis, KDU-ČSL? in Te Deum 3/2009, str. 10-11
  9. ↑ např. Matáš Zrno KDU-ČSL 2009: Poslední odysea?, viz http://www.virtually.cz/?art=18490
  10. ↑ Miloš Trapl in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (str. 183)
  11. ↑ Miloš Trapl in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (str. 183–184)
  12. ↑ Podrobněji o Šrámkově a Hálově osudu viz Jiří Šindar: Zemřel pod cizím jménem, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, ISBN 978-80-7195-101-8
  13. ↑ Michal Pehr in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848-2005, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (str. 366)
  14. ↑ kardinál Tomášek zmiňuje jmenovitě obě akce a naprostý nesoulad mezi prokomunistickým vedením a antikomunistickou členskou základnou v dopise ÚV ČSL z 21. prosince 1991, kte též mimo jiné praví, že „od svého nástupu do úřadu byl nepřetržitě ve své činnosti podporován členy Československé strany lidové, především z místních organizací, že nebyla snad jediná větší akce, pouť nebo oslava, kterou by nezabezpečili členové ČSL“ a dodává, že „mnozí z nich za to zaplatili ztrátou zaměstnání, totalitní režim je vedl jako nepřátelské osoby a StB vykonávala nad nimi dozor.“, podle části dopisu citovaného v: Jan Hartmann, Bohumil Svoboda, Václav Vaško: Kardinál Tomášek, Zvon, Praha 1994, ISBN 80-7113-093-1 (str. 156)
  15. ↑ Fiala a Jiří Foral in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (str. 449)
  16. ↑ Fiala a Jiří Foral in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (str. 452–3)
  17. ↑ Fiala a Jiří Foral in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (výtah a kompilát tabulek na str. 507–508)
  18. ↑ Fiala a Jiří Foral in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (str. 485–6)
  19. ↑ http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=3114
  20. ↑ http://www.lidovky.cz/stredoceska-kdu-csl-nechce-za-lidra-kandidatky-hybaskovou-p3k-/ln_domov.asp?c=A090811_172358_ln_domov_ani
  21. ↑ http://www.kdu.cz/default.asp?page=311&idr=132&IDCl=28609
  22. ↑ Tři senátoři KDU-ČSL přešli k TOP 09

Literatura

Související články

Externí odkazy


Citováno z „http://www1fdc.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/K%C5%99es%C5%A5ansk%C3%A1_a_demokratick%C3%A1_unie_-_%C4%8Ceskoslovensk%C3%A1_strana_lidov%C3%A1“