V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!

Válka v Iráku

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 18. 12. 2016, 10:14; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Crystal Clear xclock.png   Informace uvedené v tomto článku potřebují aktualizaci.
  Prosíme, pomozte vylepšit článek tak, aby obsahoval aktuální stav a všechny   nedávné události. 		Crystal Clear kworldclock.png


Válka v Iráku
Konflikt: Válka s terorismem
Iraq header 2.jpg
Trvání: 20. března 2003 - 19. srpna 2010
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Irák
Casus belli: Lživé tvrzení o vlastnictví ZHN (nikdy žádné nenalezeny) a údajné napojení na Al-Kajdu
Výsledek: Hlavní bojové operace ukončeny:
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Invaze:

Iráčtí povstalci:

Severní Irák:

Invaze:

Po invazi:

Severní Irák:

Velitelé
24px Saddám Husajn†
24px Udaj Husajn†
24px Kusaj Husajn†
Flag of the Ba'ath Party.png Izzat Ibrahim al-Douri
Flag of Jihad.png Abú Músá Zarkáví †
Flag of Jihad.png Abú Ajjúb al-Masrí†
24px Muktada al-Sadr 		24px Džalál Talabání
24px Nuri al-Maliki
Flag of Kurdistan.png Masúd Barzání
USA George W. Bush
USA Barack Obama
USA Tommy Franks
USA George Casey
USA David Petraeus
Síla
Irák
(pod Saddámem Husajnem)
375000+
Sunnitští povstalci
~60000
Mahdího armáda
~10000
Al-Kaida
1300+[2]
PKK
~4 000 - 8 000 		Irácké bezpečnostní složky
650 000
Armáda: 273 000
Policie: 227 000
Závodní ostraha: 150 000
Koalice
~300000 při invazi
56000 v současnosti[3]
Soukromé společnosti
~120000[4]
Flag of Kurdistan.png Kurdové
50000 při invazi
375 000 v současnosti
Synové Iráku
~103,000 (2008)
Ztráty
Iráčtí vojáci zabití během invaze:
13 500 - 45 000
Povstalci:
Zabití:
~55,000
Zadržení:
8 300 (Američany)
24 200 (Iráčany)
PKK: ~230 zabitých 		Irácké bezpečnostní síly (post-Saddámova éra):
Zabito: 11 900

Koaliční ztráty (4 417 US, 179 UK, 139 ostatní, 1,323 soukromé společnosti):4 735[5][4] Pohřešovaní, nebo zajatí koaliční vojáci: 1 Zranění koaliční vojáci (52,018 U.S.,[5] 2 746 UK,[5],[6][7] 12 000+ soukromé společnosti[8]): 66,746+

Zdokumentovaná „nevynucená“ násilná úmrtí civilistů:
Iraq Body Count (2009): 95 158 – 103 819
Totální počet obětí: 1 366 350 (nejvyšší odhad)
zahrnuta úmrtí způsobená zvýšením kriminality, rozpadem infrastruktury, zdravotní péče adt...

Válka v Iráku, někdy označovaná jako Druhá válka v Zálivu[9] je v současnosti probíhající konflikt, který byl zahájen vpádem vojsk skupiny států vedených USA do Iráku v roce 2003. Koalice vedená Spojenými státy svrhla diktátorský režim Saddáma Husajna, zahájila okupaci Iráku, což vedlo k asymetrickému konfliktu se skupinami, které se po zhroucení státu a faktickém zničení armády odmítly vzdát ozbrojeného odporu, ale i k rozpoutání občanské války mezi šíity a sunnity.[10] Skutečné příčiny války (poté, co se tvrzení o ZHN v rukou iráckého režimu a jeho údajné podpoře al-Káidě neprokázala jako pravdivá), stejně jako průběh americké okupace, zůstávají předmětem sporu. Ius ad bellum nebylo naplněno a například ve Spojeném království jsou kroky vlády vedoucí k účasti na válce vyšetřovány tzv. Iraq Inquiry.

Obsah

Chronologie války

1991-2003: Bezletové zóny

Před invazí byly Spojené státy, Spojené království a Francie s Irákem v konfliktu nízké intenzity kvůli vynucování bezletových zón na jihu a severu země. Tyto zóny byly vytvořeny po Válce v Zálivu. Irácká protiletadlová obrana opakovaně zaměřovala americká a britská letadla a to často vedlo k odvetným útokům. Přibližně devět měsíců po útocích z 11. září zahájily Spojené státy operaci Southern Focus, jejímž cílem bylo zvýšení počtu hlídkových letů a útoky na cíle v bezletových zónách, které měly oslabit velitelskou strukturu Iráku. Váha svržených bomb se z nuly v březnu 2002 a 0,3 v dubnu 2002 zvýšila na 8 až 14 tun v květnu až srpnu a předválečného vrcholu dosáhla v září 2002, kdy bylo svrženo 54,6 tun bomb.

2002-2003: Krize s odzbrojením

Problém odzbrojení Iráku přerostl v krizi v letech 2002-2003, když prezident Spojených států amerických George W. Bush začal požadovat, aby Irák ukončil údajnou produkci zbraní hromadného ničení a splnil rezoluce RB OSN, které zbrojním inspektorům garantovaly neomezený přístup do míst, kde mohla být umístěna zařízení pro výrobu ZHN. Iráku bylo po Válce v Zálivu rezolucemi RB OSN zakázáno tyto zbraně vlastnit. Rezoluce také vyžadovaly, aby Irák dovolil inspekce, které měly prokázat, zda jsou rezoluce plněny. Prezident Bush opakovaně hrozil úderem, pokud se Irák nepodvolí rezolucím a nevpustí do země inspektory. Ti přitom v Iráku působili a zemi opustili až po eskalaci událostí a vydání ultimáta ze strany Spojených států amerických krátce před vpádem do země. Na začátku roku 2003 navrhly Spojené státy, Spojené království a Španělsko další rezoluci, která určovala Iráku termín, do kterého měl splnit předchozí rezoluce, jinak by se vystavil riziku vojenské akce. Tato rezoluce byla ale stažena, neboť nezískala dostatečnou podporu. Francie, Německo a Rusko se postavily proti vojenskému útoku a prosazovaly diplomatické řešení. Dne 20. ledna 2003 prohlásil francouzský ministr zahraničí Dominique de Villepin: „… jsme přesvědčeni, že vojenská intervence by byla nejhorším řešením.“[11] V únoru 2003 vystoupil v OSN za Spojené státy Colin Powell s důležitým projevem, ve kterém za pomoci mnoha satelitních fotografií a obrázků vypovídal o zbraních hromadného ničení, které údajně Saddám Hussein doposud má, nebezpečnosti jeho setrvání u moci a hrozbě, kterou pro Spojené státy a každou demokratickou zemi představuje; též o spojitosti Husseina s Al-Káidou, která údajně v Iráku operuje, financování těchto a ostatních teroristických skupin, jejich vybavení, zázemí a odhodlanost s použitím teroru zaútočit v demokratickém světě. Zdrojem pro detaily Powellova projevu o ZHN, které americká administrativa nekriticky přijala, byl irácký informátor západních rozvědek, Rafid Ahmed Alwan al-Janabi (s kódovým jménem Curveball). O 8 let později se al-Janabi přiznal, že si vše vymyslel[12] ve snaze zbavit Irák Husseina a přinést do země demokratický režim.[13] V březnu 2003 oznámily Spojené státy, že „diplomacie selhala“ a bude spolu s "koalicí ochotných" pokračovat ve snaze zbavit Irák zbraní hromadného ničení. Odzbrojení Iráku podporoval také Kongres, který 11. října 2002 přijal rezoluci schvalující použití americké armády proti Iráku.[14] Tento dokument později použila Bushova administrativa jako vnitrostátní právní podklad pro invazi.

„ Víte, jedním z nejtěžších úkolů mé práce je zapojit Irák do války proti terorismu. “

2003: Invaze

Invaze do Iráku začala 20. března 2003 pod kódovým označením "Operace Irácká svoboda". Britové používali kódové označení "Operace Telic". Na severu spolupracovaly spojenecké síly s kurdskými pešmergy. Spolu se Spojenými státy americkými bylo členy „koalice ochotných“ přibližně 40 zemí, které poskytly své vojáky. Původní síla koalice byla asi 300 900 mužů, přičemž Američané a Britové tvořili 98 %.

Duben 2003: Prozatimní koaliční správa a Iraq Survey Group

Krátce po invazi vytvořily mnohonárodnostní síly Prozatimní koaliční správu (Coalition Provisional Authority, CPA, سلطة الائتلاف الموحدة), jako přechodnou vládu, která měla řídit Irák do doby než bude zvolena regulérní vláda. S odvolání na rezoluci RB OSN 1483 (2003) a na zákony války si CPA udělila výkonou, zákonodárnou i soudní moc a to na dobu od 21. dubna 2003 do 28. června 2004, kdy byla rozpuštěna. V čele CPA stál původně Jay Garner, bývalý armádní důstojník, ale jeho působení ve funkci bylo krátké. Poté, co rezignoval, jej nahradil Paul Bremer, který stál v čele CPA až do června 2004. Další skupinou vytvořenou v Iráku byla Iraq Survey Group (ISG). Jejím úkolem bylo najít v Iráku zbraně hromadného ničení, které Husajnův režim vyvíjel. Skupina se skládala celkem z 1400 lidí, kteří měli za úkol najít sklady ZHN, nebo infrastrukturu, která mohla být k jejich výrobě využita. V závěrečné zprávě známé také jako Duelfer Report je uvedeno, že se skupině ZHN nalézt nepodařilo.

Květen 2003: „Konec hlavních bojů“

Sunnitský trojúhelník

Dne 1. května 2003 navštívil prezident Bush letadlovou loď USS Abraham Lincoln, která byla v té době několik mil západně od San Diega, kdy se po dlouhé misi, jejíž součástí byla i služba v Perském zálivu, vracela zpět na základnu v Everettu ve Washingtonu. Vrcholem prezidentovy návštěvy byl večerní projev (referovaný jako „Mission accomplished speech“), který vysílaly televize a rádia a na palubě jej poslouchali námořníci. Prezident Bush v podstatě vyhlásil vítězství a ukončení hlavních bojových operací, protože irácké síly byly prakticky poraženy, přestože některá ohniska odporu stále nebyla dobyta. Po zničení irácké armády a kolapsu politického vedení se začala koaliční vojska stále častěji stávat terčem útoků, především v oblasti tzv. „sunnitského trojúhelníku“. Při chaosu, který propukl po invazi a po pádu irácké vlády docházelo k masivnímu rabování vládních budov, muzeí, luxusních rezidencí, bank a vojenských skladů. Podle Pentagonu bylo ukradeno 250000 tun (z celkem 650000 tun) munice, což značně pomohlo iráckým povstalcům. Stovky úkrytů zbraní, které vytvořila irácká armáda a Republikánské gardy také posílily sílu vzdorujících skupin. První odpor vzešel ze strany fidájínů a stoupenců strany Ba'as, ale brzy se k nim přidali náboženští vůdci a Iráčané nespokojeni s okupací. Povstalci jsou koaličními silami označováni za „protiirácké síly“. První vlny útoků se koncentrovaly především v oblasti sunnitského trojúhelníku. Do této oblasti patří i hlavní město Bagdád. Největší množství útoků bylo provedeno v provinciích Bagdád, Anbár a Saláh ad Dín. V těchto třech provinciích žije 35% irácké populace, ale ze všech amerických obětí jich zde padlo 73 % (k 5. prosinci 2006) a v poslední době to bylo asi 80 %.[15] Taktika povstalců, resp. odporu, bývá popisována jako guerillová. Tato taktika nařizuje vyhýbat se velkým přímým střetům, ovšem zároveň způsobovat nepříteli škody a stálou opotřebovávací kampaní vyčerpat buďto přímo invazní síly, nebo zdroje určené k jejich udržování. Gueriloví bojovníci používají minomety, rakety, sebevražedné útoky, odstřelovače, bomby, malé zbraně, RPG, ale také jednoduché léčky, improvizované výbušné nástrahy na trasách předpokládaných konvojů, stejně jako sabotáže proti infrastruktuře zajišťující vodu, elektřinu, ropu. Cílem je vyčerpání okupačních jednotek, ale i zastrašení případných kolaborantů a také přesvědčení nebojující populace o neschopnosti okupantů prostor ovládnout, natož mu vládnout. V období po invazi a svržení Husajnova režimu se koalice a OSN začaly snažit o ustavení stabilního demokratického státu, který by byl schopen se sám bránit, udržet se jednotný a předejít povstaleckým útokům a rozpadu země. Koaliční síly spustily několik operací okolo řeky Tigris a v sunnitském trojúhelníku. S koncem roku se intenzita útoků odporu začala zvětšovat. Ke značnému vzedmutí došlo při takzvané „ramadánové ofenzívě“, která se kryla s posvátným měsícem ramadánem. Koaliční síly musely poprvé od invaze v bojích použít letectvo. Podezřelé základny a minometná odpaliště byla ničena letectvem a dělostřelectvem. Byl zvýšen dohled nad nejdůležitějšími silnicemi stejně jako počet razií proti povstaleckým hnízdům. Snaha obnovit základní služby na stav před invazí selhala, což vedlo ke zvýšení nespokojenosti s provizorní vládou. V létě 2003 se mnohonárodnostní síly zaměřily na hledání doposud nedopadených vůdců svrženého režimu. Dne 22. července 2003 byli americkými silami v přestřelce zabiti Husajnovi synové Udaj a Kusaj spolu s Husajnovým vnukem. Celkem bylo zajato nebo zabito přes 300 čelních představitelů bývalého režimu a irácké armády.

Prosinec 2003: Saddám zajat

Saddám Husajn krátce po zajetí

Díky informacím získaným při raziích proti členům strany Ba'as spojených s povstalci byl 13. prosince 2003 při operaci Rudý úsvit poblíž Tikrítu zajat samotný Saddám Husajn. Operaci provedly 4. pěchotní divize a členové Task Force 121. Se zajetím Saddáma a poklesem povstaleckých útoků se zdálo, že koalice získává nad odporem převahu. Přechodná vláda začala cvičit nové irácké bezpečnostní složky, které ji měly bránit. Spojené státy americké přislíbily 20 miliard USD na rekonstrukci Iráku. Výdělky z těžby ropy byly také používány pro rekonstrukce škol, rafinérií a pro obnovu zásobování elektřinou. Krátce po Husajnově zajetí opustilo CPA několik složek, které začaly prosazovat vznik dočasné irácké vlády a vypsání voleb. Nejvýznamnějším z nich byl šíitský klerik Alí al-Sístání. CPA se v té době stavěla proti vypsání voleb a preferovala předání moci dočasné irácké vládě.[16] Mocenské spory uvnitř vlády opět povzbudily povstalecké aktivity. Centrem povstaleckých aktivit bylo město Fallúdža a chudé šíitské čtvrti ve městech od Bagdádu (Sadr City) po Basru.

2004: Rozmach povstalců

Američtí vojácí odnášejí svého kolegu zraněného v bitvě o Fallúdžu

Začátek roku 2004 byl relativně klidný. Odpor se v té době reorganizoval, studoval taktiku invazních vojsk a připravoval se na obnovení ofenzívy. Guerillové útoky v této době ztratily na intenzitě. Na konci roku 2004 se ale v zemi objevili zahraniční bojovníci a výrazně zvýšili intenzitu bojových aktivit. Nejznámějším velitelem těchto skupin byl Abú Músá Zarkáví. Se zvyšováním aktivit se také začala měnit taktika, kteří si za cíl místo Američanů vybírali nové irácké bezpečnostní složky. Stovky Iráčanů, civilisté i policisté, byly zabity při mnoha bombových útocích. Podle jedné hypotézy ukazoval rozmach bombových útoků na to, že stoupenci Saddáma Husajna ztrácejí v odboji vliv ve prospěch radikálních islamistů, ať už z Iráku nebo ze zahraničí. Organizovaní sunnitští bojovníci s pevnou základnou a silnou motivací, nacionalistickou i islamistickou, získávali v Iráku stále větší moc. Také Mahdího armáda zahájila útoky na okupační síly v pokusu získat kontrolu nad iráckými bezpečnostními složkami. V jižních a centrálních provinciích začaly vypukat guerillové střety, když se mnohonárodnostní síly pokoušely udržet si nad nimi kontrolu. Koalice a CPA se rozhodly čelit vzrůstající síle povstalců ráznými útoky: jedním na město Fallúdža, které bylo centrem odporu a druhým na město Nadžáf, kde byla významná mešita, která byla klíčovým místem Mahdího armády a jejích aktivit. Dne 31. března 2004 přepadli bojovníci ve Fallúdži konvoj soukromých společností zajišťujících dodávky potravin společnosti ESS.[17] Čtyři američtí pracovníci, kontraktoři, bezpečnostní agentury Blackwater USA byli na místě upáleni a jejich těla pověšena na místním mostě přes Eufrat.[18] Záběry jejich těl obletěly svět, ve Spojených státech vedly k značnému rozhořčení, což vedlo k oznámení, že dojde k odplatě, „pacifikaci“ města.

Duben 2004: První bitva o Fallúdžu

Po tomoto incidentu začala 1st Marine Expeditionary Force plánovat znovuobnovení americké přítomnosti ve městě. Dne 4. dubna zahájila armáda útoky na město. Dne 9. dubna bylo povoleno více než 70000 ženám, dětem a starcům opustit obležené město, podle zpravodajů někdy i mužům schopným bojovat. Mezitím se zbývající muži ve městě díky uklidnění situace začali připravovat na obranu před druhým útokem. Dne 10. dubna vyhlásila armáda jednostranné příměří, aby se do města mohla dostat humanitární pomoc. Vojáci USA se stáhli na předměstí a povstalci přistoupili na klid zbraní a boje probíhaly jen s malou intenzitou. Když Irácká vládní rada s útokem nesouhlasila, Američané plán útoku pozdrželi. Když se první bitva o Fallúdžu rozhořela, ztratili v ní Američané 40 mužů a stovky dalších byly zraněny. Američané také zabili asi 600 povstalců a nejasný počet civilistů. Mariňákům bylo rozkázáno ustoupit a uzavřít město. Kompromisu ohledně bezpečnosti uvnitř města bylo dosaženo vytvořením místní „Brigády z Fallúdži“. Když bylo jasné, že Američané mají jasnou převahu, přistoupil generál Conway na příměří a souhlasil s dosazením bývalého genrála ze strany Ba'as do čela obrany města. Brigáda z Fallúdži měla město zabezpečit a ukončit minometné útoky povstalců na nedaleké americké základny. Dohoda ale dlouho nevydržela, útoky byly obnoveny a Američané se začali připravovat na další útok, ke kterému došlo v listopadu.

Začátek–polovina roku 2004: Šíitský jih

Mezitím pokračovaly boje i na šíitském jihu a italské a polské síly měly stále více problémů udržet kontrolu nad městy Násiríja a Nadžáf. Námořní pěchota Spojených států amerických byla převelena do oblasti, aby zničila milice Muktadá Sadra a rozdrtila zbývající odpor. Během dubna, května a začátku června docházelo k dalším bojům. Během následujících třech měsíců získaly koaliční síly plnou kontrolu nad městy na jihu. Vůdci některých milic začali navíc s provizorní iráckou vládou jednat o možném složení zbraní a o vstupu do standardního politického procesu.

Frago 242

Na jaře roku 2004 byly vydány tzv. fragmentární rozkazy (fragmentary orders) – Frago 242. Díky nim nemusely koaliční jednotky hlásit a vyšetřovat jakákoliv násilí páchané proamerickými iráckými jednotkami na civilních osobách. Toto násilí zahrnovalo i znásilňování a extrémně ohavná mučení s výsledkem zohavení i zabití mučených obětí.[19][20][21]

Červen 2004: Dočasná irácká vláda a bitva o Nadžáf

Dne 28. června 2004 předala CPA suverenitu Iráku do rukou dočasné vlády, jejíž prvním rozhodnutím bylo započetí soudu se Saddámem Husajnem. Boje s iráckými povstalci ale stále pokračovaly. Nová vláda začala připravovat vypsání voleb, ale povstalecké útoky a nedostatek soudržnosti samotné vlády vedlo ke zdržením. Jedním z důsledků existence slabé vlády byl vzrůst moci sektářských milic. Důkazem toho byla například situace, kdy Muktadá Sadr získal kontrolu nad městem Nadžáf. Poté, co vyjednávání mezi Sadrem a vládou selhalo, vláda požádala o pomoc koalici. V červenci a srpnu tak bojovaly koaliční síle proti Mahdího armádě v bitvě o Nadžáf, která vyvrcholila obléháním mešity imáma Alího. Boje skončily, když ajatolláh Sístání vyjednal mír.

Listopad 2004: Druhá bitva o Fallúdžu

První bitva o Fallúdžu vytvořila oblast značné nestability a pro povstalce de facto bezpečnou oblast. Po několika měsících jednotky USA úspěšně ovládly město v druhé bitvě o Fallúdžu. Při bitvě zahynulo 1200 povstalců. Americká námořní pěchota (hlavní síla použitá v bitvě) ztratila 95 mužů a 500 bylo zraněno. Podle místních zdrojů byla zničena podstatná část města a byly zabity i stovky civilistů. Při operaci použili dobyvatelé i bílý fosfor, za což byli později kritizováni.[22]

2004: Začátek přepravy amerických bankovek do Iráku

V průběhu roku 2004 odstartovala letecká přeprava amerických dolarů ve formě do igelitu zatavených stodolarových bankovek z New Yorku do Bagdádu. Za rok 2004 to bylo 281 milionů dolarů (o váze 363 tun), celkově pak okolo 12 mld dolarů. Tyto peníze byly na místě určení rozdávány bez přepočítávání, řádné kontroly a smluv, které by zajistily, aby finanční prostředky byly vynaloženy na to, na co mají být vynaloženy. Dokonce chyběla jakákoli evidence příjemců těchto peněz a částek jim vydaných. Tento tok peněz byl později odhalen americkým kongresovým výborem. Z důkazů mu předložených, vyplývá, že vysocí činitelé americké vlády nebyli touto situací znepokojeni z toho důvodu, že tyto miliardy dolarů nebyly peníze amerických daňových poplatníků.[23][24][25]

2005: Volby a Přechodná irácká vláda

Americký voják

Dne 31. ledna 2005 se uskutečnily volby, ze kterých vzešla vláda, která měla vypracovat ústavu. Ačkoliv volby poznamenalo násilí a nezájem sunnitů, zúčastnila se voleb většina Kurdů a šíitů. Dne 4. února prohlásil Paul Wolfowitz, že služba 15000 amerických vojáků, jejichž pobyt v Iráku byl prodloužen kvůli zajištění bezpečnosti při volbách, bude staženo následující měsíc.[26] Únor, březen a duben byly relativně klidné, frekvence útoků poklesla ze 70 na přibližně 30 denně v listopadu a lednu. Naděje na konec povstání a stažení amerických sil vzaly za své na začátku května, který se stal nejkrvavějším měsícem od invaze. Sebevražední útočníci, především iráčtí sunnité, Syřané a Saúdové útočili především na šíitská shromáždění a na místa s velkou koncentrací civilistů, především šíitů. V květnu bylo zabito přes 700 iráckých civilistů a 79 amerických vojáků. Během května zahájili Američané operaci Matador, útok asi 1000 mariňáků na zemi nikoho na západě Iráku. Cílem bylo uzavřít podezřelé cesty, kterými byli povstalci zásobováni materiálem a dalšími bojovníky ze Sýrie. Tato podezření se potvrdila. Bojovníci s neprůstřelnými vestami a používající důmyslnou taktiku zabili 31 Američanů a sami ztratili 125 mužů. Mariňáci nebyli schopni znovu získat kontrolu nad oblastí kvůli omezenému počtu mužů a neustávajícím útokům povstalců. Operace pokračovala až k syrské hranici, kde skončila. Naprostá většina povstalců se rozptýlila předtím, než proti nim mohli Američané použít plnou palebnou sílu, stejně jako ve Fallúdži.

Srpen 2005: Vzrůstající nestabilita a obnovení bojů

Dne 14. srpna 2005 citoval Washington Post anonymního vysokého amerického úředníka, který řekl: „Spojené státy již neočekávají novou modelovou demokracii, soběstačný ropný průmysl, nebo společnost, ve které je většina lidí osvobozena od vážných bezpečnostních a ekonomických problémů… To, co jsme očekávali, bylo zcela nerealistické…“[27] Dne 22. září 2005 řekl princ Saúd al-Fajsal, saúdský ministr zahraničí, že v předchozích dnech varoval prezidenta Bushe, že Irák se žene k rozpadu a volby naplánované na prosinec na tom nic nezmění.[28] Američané vydali ihned nesouhlasné stanovisko.[29]

Prosinec 2005: Volby do Národního shromáždění

Po ratifikaci Ústavy Iráku dne 15. října 2005 se dne 15. prosince uskutečnily volby do 275 členného Iráckého národního shromáždění.

2006: Stálá irácká vláda a rozmach občanské války

Začátek roku 2006 probíhal ve znamení rozhovorů o vytvoření vlády, rostoucího sektářského násilí a pokračujících útoků na koaliční síly. OSN popsala situaci v Iráku jako „situaci podobnou občanské válce“.[30] Studie, kterou provedla John Hopkins Bloomberg School of Public Health, odhadovala počet Iráčanů, kteří od invaze zahynuli násilnou smrtí, na 601 000; z toho jedna třetina měla zahynout rukama koaličních sil.[31] Irácká vláda a Vysoký komisař Organizace spojených národů pro uprchlíky odhadli, že více než 365 000 Iráčanů uprchlo ze země po útoku na mešitu al-Askarí, čímž celkový počet iráckých uprchlíků vzrostl na více než 1,6 milionu.[32]

Únor 2006: Útok na mešitu al-Askarí a boje mezi sunnity a šiíty

Dne 22. února 2006 v 6:55 místního času bylo teroristy převlečenými za příslušníky iráckých speciálních sil odpáleno pět až sedm bomb v mešitě al-Askarí. Exploze mešitu silně poškodila a zničila její zlatou kupoli. Šíité po celém Iráku vyjadřovali svůj hněv ničením sunnitských mešit a zabíjením desítek sunnitů. Náboženští vůdci na obou stranách vyzývali ke klidu a vyjadřovali své obavy, že by mohlo dojít k obávané občanské válce mezi šíity a sunnity. Dne 2. března emigroval ředitel bagdádské márnice z Iráku se slovy: „7000 lidí bylo zabito eskadrami smrti v posledních měsících.“[33] Boston Globe napsal, že sektářské vraždy si v březnu 2006 vyžádaly osmkrát více obětí než teroristické útoky. Sektářskými milicemi bylo zabito 1313 lidí a při sebevražedných bombových útocích 173 lidí.[34] LA Times napsaly, že okolo 3800 lidí bylo zabito při sektářském násilí v Bagdádu během prvních měsíců roku 2006. Během dubna 2006 bylo podle údajů z bagdádské márnice při sektářském násilí v hlavním městě zabito 1091 lidí.[35] Povstalecká činnost, časté teroristické útoky a sektářské násilí vedly ke značné kritice amerického postupu v Iráku a k obavám ze zhroucení iráckého státu a vypuknutí občanské války. Tyto obavy vyjádřilo několik amerických think tanků[36][37][38][39] a také americký velvyslanec v Iráku, Zalmaj Chálilzád.[40] Na začátku roku 2006 začala skupina amerických generálů ve výslužbě požadovat rezignaci amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda kvůli výše zmíněnému chaosu, který v Iráku propukl a byl způsoben jeho stylem vedení resortu.

Květen 2006: Stálá irácká vláda se ujímá moci

Současná irácká vláda se ujala moci 20. května 2006 poté, co ji schválilo Irácké národní shromáždění. Tímto bylo navázáno na volby v prosinci 2005. Vláda nahradila přechodnou iráckou vládu, která spravovala zemi do doby než byla schválena regulérní vláda.

Podzim 2006: Nárůst sektářského násilí

V září 2006 informoval Washington Post, že velitel mariňáků v Iráku napsal „nezvyklou tajnou zprávu“ podle které jsou perspektivy na zabezpečení provincie Anbár špatné a není prakticky nic, co by mohly americké síly udělat, aby tam zlepšily politickou a společenskou situaci.[41] Irák byl čtvrtý v seznamu neúspěšných států, který byl sestaven časopisem Foreign Policy a think tankem Fund for Peace. V čele seznamu byl Súdán.[42] 10. září 2006, v rozhovoru pro americkou televizní síť CBS, prezident Bush uvedl: „Nejtěžší část mé práce je spojit Irák s válkou proti terorismu.“[43][44] V říjnu 2006 oznámila americká armáda, že operace Together Forward s cílem zarazit vzestup násilí v Bagdádu selhala a šíitské milice pod vedením al-Sadra ovládly několik měst na jihu země.[45] 6. října byla deníkem The Lancet zveřejněna studie zabývající se úmrtností iránského civilního obyvatelstva od začátku invaze: Mortality after the 2003 invasion of Iraq: cross-section cluster sample survey. Uvádí nárůst úmrtnosti z 5,5 na 13,3 ‰ a vyčísluje počet mrtvých civilistů do července 2006 v přímém důsledku války v Iráku na zhruba 650 000.

Listopad 2006: Změny v Pentagonu, útoky v Sadr City

Američtí vojáci v jednom z Husajnových paláců

Dne 7. listopadu 2006 ztratila Republikánská strana většinu v obou komorách Kongresu. Válka v Iráku byla uváděna jako jeden z hlavních důvodů prohry republikánů. Dne 8. listopadu 2006 nabídl Donald Rumsfeld svou rezignaci na úřad ministra obrany. Prezident Bush na jeho místo jmenoval bývalého šéfa CIA, Robeta Gatese. Dne 23. listopadu 2006 došlo k největšímu útoku od začátku války. Podle Associated Press zaútočili sunnitští bojovníci v bagdádském slumu Sadr City obývaném převážně šíity pěti auty naloženými výbušninami a dvěma sériemi minomentné palby. Zabili 215 lidí a dalších 257 zranili. Šíité okamžitě odpověděli a vystřelili deset minomentých projektilů na nejdůležitější sunnitskou mešitu Abú Hanífa, kterou těžce poškodili a zabili jednoho člověka. Další minomentné útoky zničily kanceláře Asociace muslimských učenců, nejdůležitější sunnitské organizace v Iráku. Útoky na sunnitské čtvrti si v západním Bagdádu vyžádaly podle policie 9 obětí a 21 zraněných.[46] Dne 28. listopadu 2006 se dostala na veřejnost další tajná zpráva Námořní pěchoty, potvrzující předchozí zprávu o stavu v provincii Anbár slovy: „Američtí a iráčtí vojáci 'již nejsou schopni vojensky porazit povstalce v provincii al-Anbár' a také 'takřka všechny vládní instituce od vesnic po provinční úroveň byly rozloženy, zcela zkorumpovány, nebo infiltrovány al-Kajdou v Iráku.'“[47]

Prosinec 2006: Iraq Study Group a poprava Saddáma Husajna

Dne 6. prosince 2006 byla vydána zpráva, kterou vypracovala Iraq Study Group, v jejímž čele stáli bývalý ministr zahraničí James Baker a bývalý demokratický kongresman Lee Hamilton. Ve zprávě se píše, že „situace v Iráku je vážná a zhoršuje se“ a také, že „Spojené státy se zdají být chyceny v misi, která nemá žádný předvídatelný konec“. Zpráva obsahuje 79 doporučení; například zvýšit diplomatickou spolupráci s Íránem a Sýrií a zintenzivnit výcvik iráckých vojáků. Dne 18. prosince uveřejnil Pentagon zprávu, že na Američany a Iráčany je provedeno přibližně 960 útoků týdně, nejvíce od roku 2005, kdy začaly být zprávy o počtu útoků vydávány.[48] V prosinci také předaly koaliční sílu správu nad první provincií irácké vládě, poprvé od začátku války. Saddám Husajn, zajmutý v prosinci 2003, byl 30. prosince 2006 popraven pro zločiny proti lidskosti.[49]

2007: Vzestup počtu amerických vojáků

10. ledna 2007 v televizním projevu americké veřejnosti navrhl Bush, aby do Iráku odletělo dalších 21 500 vojáků, program pracovních příležitostí pro Iráčany, více nabídek pro přestavbu a 1,2 mld dolarů pro tyto programy.[50] Na otázku, proč by jeho plán měl tentokrát fungovat, odpověděl: „Protože musí.“[51] V projevu kongresu z 23. ledna oznámil Bush „rozmístění posil dalších více než 20 000 vojáků a námořníků do Iráku“. Rok 2007 též znamenal ostré zvýšení bombových útoků povstalců, ve kterých byl použit chlór.

Zvýšené nároky na americké vojáky

Udržování většího počtu vojáků ve světle vyšších ztrát na životech si vynutilo dvě změny ve strategii. Byly zvýšeny průzkumné pochody a bylo povoleno najímání dobrovolníků se záznamem v trestním rejstříku (Moral Waiver – zřeknutí se morální odpovědnosti). Obě tyto změny podle očekávání zvýší pravděpodobnost násilí proti iráckým civilistům. Studie[52] sponzorovaná obrannou sekcí popsala, že se zvyšující se délkou průzkumných pochodů se zvyšuje napětí, které živí projevy hněvu a neúctu k civilistům.

Bezpečnost

Podle iráckých statistik počet teroristických útoků klesl od poloviny roku 2007 o 60 procent. USA v té době do Iráku vyslaly dalších 30.000 vojáků.[53]

Průzkumy o stavu v Iráku

Březnový průzkum více než 2 tisíc Iráčanů, vypracovaný BBC a třemi dalšími zpravodajskými organizacemi, zjistil, že 51 % populace považuje útoky na síly koalice za „akceptovatelné“ (v roce 2004 to bylo 17 % a v roce 2006 pak 35 %). Taktéž:

  • 64 % popsalo ekonomickou situaci jejich rodiny jako poměrně nebo velmi špatnou (v roce 2005 – 30 %)
  • 88 % popsalo dostupnost elektřiny jako poněkud nebo velmi špatnou (v roce 2004 – 65 %)
  • 69 % popsalo dostupnost čisté vody jako poněkud nebo velmi špatnou
  • 88 % popsalo dostupnost paliva pro automobily nebo vaření jako poněkud nebo velmi špatnou
  • 58 % popsalo snahy o přestavbu v oblasti, kde žijí, jako poněkud nebo velmi neefektivní
  • 9 % uvedlo, že v místě jejich bydliště nevidí zcela žádné náznaky poválečné rekonstrukce

Další průzkum Počet obyvatel Iráku je odhadován na 25 až 27 milionů. Z nich dva miliony uprchly po roce 2003 do zahraničí a další dva miliony jsou uprchlíky ve vlastní zemi. Počet iráckých uprchlíků roste každým měsícem o 40 až 50 tisíc. Podle Sary Flounders charakterizují situaci iráckého obyvatelstva následující údaje:

  • 43 % Iráčanů žije v absolutní bídě. Nezaměstnanost dosahuje 50%.
  • 70 % Iráčanů nemá přístup ke zdravotně nezávadné vodě, 80% nemá k dispozici fungující hygienické zařízení. Roste počet průjmových onemocnění a cholery kvůli znečištěné pitné vodě.
  • 70 % iráckých dětí nechodí do školy
  • Více než 40% iráckých učitelů, inženýrů vodních staveb a lékařského personálu opustilo po roce 2003 zemi
  • Roste počet iráckých žen, které se kvůli smrti manžela (otce), neúnosné hmotné nouzi a kvůli nemožnosti sehnat práci uchylují k prostituci. Podle Hany Ibrahímové z organizace Women's Will Association jde o 50 tisíc žen

2008: Zlepšení bezpečnostní situace

Cena války

Bývalý voják Armády Spojených států Charles Graner pózuje u těla mrtvého iráckého zajatce v Abú Ghrajbu

Podle Výzkumné služby Kongresu (Congressional Research Service) stála válka v Iráku od 11. září 2001 do července 2007 450 miliard dolarů.[54] Náklady tak činí okolo tří čtvrtin z hlavních válečných kampaní Spojených států (Irák a Afghánistán). Na ty USA v současné době vyčleňují okolo 12 mld. dolarů měsíčně, resp. 720 milionů dolarů (asi 14 mld Kč) denně.[55] 26. října 2007 provedl Kongres USA nový odhad, ve kterém obě válečné kampaně vyčíslil na 2,4×1012 dolarů.[56] Na začátku března 2008 se k výdajům na válku v Iráku vyjádřil[57] držitel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz, který do nich započítal i dílčí útraty a další „opomíjená fakta“. Podle jejich publikace stojí válka Spojené státy měsíčně 16 mld dolarů a celkově bude stát 3 bilióny dolarů.[58] Zbytek světa za ni zaplatí přibližně stejnou částku. Další bilión dolarů budou činit úroky z půjček, které USA zaplatí do roku 2017. Měsíční příspěvek jedné americké domácnosti na vedení války pak stanovil na 138 dolarů. Epidemiologové Les Roberts a Gilbert Burnham – autoři studie (sponzorované Georgem Sorosem[59]), podle níž počet Iráčanů zemřelých následkem okupace činil v červnu 2006 přibližně 650 tisíc – publikovali 22. září 2007 článek s názvem Ignorance of Iraqi Death Toll No Longer an Option. Uvádí jej konstatováním, že podle průzkumu veřejného mínění z února 2007 si průměrný Američan myslí, že následkem války v Iráku zahynulo přibližně 9900 Iráčanů. Skutečnost je však dle nich asi stokrát horší. Vojáci Spojených států amerických tvoří asi 85 % koaličních sil, spolu s britskými vojáky pak asi 98 %.

Související články

Audiovizuální dokumenty

  • Leading to War (Cesta k válce) – sestřih událostí ze stěžejních jednání, tiskových konferencí atd., které vedly Spojené státy k Válce v Iráku

Reference

  1. ↑ "Sectarian divisions change Baghdad’s image", MSNBC
  2. ↑ Pincus, Walter. "Violence in Iraq Called Increasingly Complex". Washington Post
  3. ↑ Hospodářské Noviny – Po sedmi a půl letech. Irák opustila poslední bojová jednotka USA (19. 8. 2010)
  4. ↑ 4,0 4,1 "Iraq Contractor Deaths Go Little Noticed". Michelle Roberts. The Guardian
  5. ↑ 5,0 5,1 5,2 iCasualties.org (was lunaville.org). Benicia, California. Patricia Kneisler, et al., "Iraq Coalition Casualties".
  6. ↑ "Toll of British wounded in Iraq war reaches 800." Times Online
  7. ↑ "Defence Internet | Fact Sheets |Operations in Iraq: British Casualties". UK Ministry of Defense.
  8. ↑ Contractor Deaths in Iraq Soar to Record - Democratic Underground Contractor Deaths in Iraq Soar to Record - NYTimes.com "Contractor deaths in Iraq nearing 800". David Ivanovich a Brett Clanton. Houston Chronicle. Jan. 28, 2007.
  9. ↑ „Rescue Operations in the Second Gulf War“, Air & Space Power Journal
  10. ↑ „CBS on civil war“, CBS News
  11. ↑ Press conference of Foreign affairs Minister Dominique de Villepin (excerpts). Embassy of France in the U.S. (2003-01-20).
  12. ↑ Americká válka v Iráku byla založena na svědectví Iráčana, který si je vymyslel
  13. ↑ (anglicky)Defector admits to WMD lies that triggered Iraq war
  14. ↑ Authorization for Use of Military Force Against Iraq Resolution of 2002
  15. ↑ iCasualties: OIF - Coalition Deaths By Province
  16. ↑ Jonathan Steele: „Why the US is Running Scared of Elections in Iraq?“ Guardian
  17. ↑ „Private warriors: contractors: the high-risk contracting business“ PBS
  18. ↑ Atrocity in Fallujah
  19. ↑ Frago 242 aneb mučení zaručeno
  20. ↑ Frago 242: U.S. Complicity and Cover-Up of Iraq Torture Exposed
  21. ↑ Iraq war logs: Secret order that let US ignore abuse – Mistreatment of helpless prisoners by Iraqi security forces included beatings, burning, electrocution and rape
  22. ↑ http://blisty.cz/2010/7/23/art53619.html
  23. ↑ http://www.blisty.cz/2007/2/9/art32756.html
  24. ↑ http://www.guardian.co.uk/Iraq/Story/0,,2008189,00.html
  25. ↑ http://www.blisty.cz/art/21799.html
  26. ↑ „U.S. to pull out 15,000 from Iraq“, BBC News
  27. ↑ Wright, Robin, and Ellen Knickmeyer, „U.S. Lowers Sights On What Can Be Achieved in Iraq; Administration Is Shedding 'Unreality' That Dominated Invasion, Official Says“. Washington Post
  28. ↑ MacAskill, Ewen, „Country is hurtling towards disintegration, Saudis warn“. Guardian,
  29. ↑ Pleming, Sue, „U.S. rejects Saudi view Iraq near disintegration“, Reuters
  30. ↑ „Decrying violence in Iraq, UN envoy urges national dialogue, international support“, UN News Centre
  31. ↑ Updated Iraq Survey Affirms Earlier Mortality Estimates. Johns Hopkins Bloomberg School of Public Health
  32. ↑ UNHCR worried about effect of dire security situation on Iraq's displaced. Office of the United Nations High Commissioner for Refugees
  33. ↑ Steele, Jonathan. „Baghdad official who exposed executions flees“, Guardian
  34. ↑ Stockman, Farah a Bryan Bender. „Iraq militias' wave of death“, Boston Globe
  35. ↑ „Iraq head urges end to bloodshed“ BBC News
  36. ↑ Pollack, Kenneth M. „A Switch in Time: A New Strategy for America in Iraq“. Saban Center Analysis (7).
  37. ↑ Ottaway, Marina S. „Back from the Brink: A Strategy for Iraq“. Carnegie Endowment for International Peace.
  38. ↑ „The Next Iraqi War: Sectarianism and Civil Conflict“. Middle East Report No 52. International Crisis Group.
  39. ↑ Dobbins, James F. „America's Role in Nation-Building from Germany to Iraq“ (PDF). Heinrich-Böll Foundation.
  40. ↑ „Khalilzad Admits US Unlocked Pandora's Box in Iraq.“ Zaman Daily Newspaper
  41. ↑ Ricks, Thomas E. „Situation Called Dire in West Iraq“, Washington Post
  42. ↑ „Sudan tops 'failed states index'“, BBC News
  43. ↑ http://www.crooksandliars.com/2006/09/10/the-new-spin-katie-courics-interview-of-george-bush/
  44. ↑ http://movies.crooksandliars.com/CBS-Couric-Bush.wmv
  45. ↑ „Shiite militia briefly seizes Iraqi city“, MSNBC
  46. ↑ „Bombs, mortars in Shiite slum kill at least 161“, MSNBC
  47. ↑ „Anbar Picture Grows Clearer, and Bleaker“, Washington Post
  48. ↑ „Attacks in Iraq at All-Time High, Pentagon Report Says“, PBS
  49. ↑ „Saddam Hussein executed in Iraq“, BBC
  50. ↑ http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/news/releases/2007/01/20070110-7.html
  51. ↑ http://select.nytimes.com/gst/abstract.html?res=F00C14F639540C728DDDA80894DF404482
  52. ↑ http://www.armymedicine.army.mil/news/releases/20070504mhat.cfm
  53. ↑ http://aktualne.centrum.cz/zahranici/blizky-vychod/clanek.phtml?id=520106
  54. ↑ http://apnews.myway.com/article/20070709/D8Q97VI00.html
  55. ↑ Okupace Iráku: Přes milion mrtvých
  56. ↑ http://www.jungewelt.de/2007/10-26/048.php
  57. ↑ USA za válku v Iráku zaplatí tři bilióny dolarů
  58. ↑ Účet za Irák: tři biliony dolarů, idnes.cz
  59. ↑ Kolik obětí měla válka v Iráku?

Externí odkazy


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Válka v Iráku
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Válka v Iráku
Citováno z „http://www1fdc.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/V%C3%A1lka_v_Ir%C3%A1ku“