V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!
V tiskové zprávě k 18. narozeninám brzy najdete nové a zásadní informace.

Dějiny Rakouska

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 21. 3. 2011, 23:45; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Dějiny Rakouska jsou svázány s historií poměrně velkého území, nejprve bylo součást vnitřně nejednotné římskoněmecké říše, v pozdější době se součástí rakouské monarchie stalo několik okolních národů. Rakousko tak významným způsobem zasáhlo do národních dějin řady států, především České republiky a Maďarska, ale i Polska a dalších zemí.

Obsah

Vláda Františka Josefa I. do roku 1914

Abdikací Ferdinanda V. se stal novým císařem František Josef I., což situaci v zemi uklidnilo, roku 1849 byla vydána tzv. oktrojovaná ústava. Tato ústava byla zrušena k 1. lednu 1852. Klíčovou postavou prvních let vlády Františka Josefa I. byl Alexander Bach, po němž je toto období nazýváno bachův absolutismus. Ten je spojen s řadou reforem, které měly za cíl zmodernizovat habsburskou monarchii. Nejprve došlo k zrušení cechovních omezení, což umožnilo rozvoj průmyslu. Tato změna vedla k zakládání tzv. živnostenských komor, které fungovaly na moderních principech. Rozvoj průmyslu však vyžadoval další změny a již v roce 1856 se ukázalo jako nezbytné změnit úvěrovou a finanční politiku, což vyvolalo vznik banky Creditanstalt.

Roku 1855 vstoupila v platnost rozsáhlá reforma, která stanovila jako nejnižší správní jednotku obec, jejím nadřazeným orgánem se stal okres a nad ním byl dále kraj. Neméně důležité bylo zreformování školství, soudnictví a změny v daňovém systému.

Méně úspěšná byla zahraniční politika tohoto období v krymské válce se Rakousko postavilo proti Rusku, sice prakticky nedošlo k vojenské akci, ale politika Rakouska vedla k vyvolání nepřátelství s Ruskem. To způsobilo, že se Rakousko dostalo do těžké pozice, protože se prakticky ocitlo v mezinárodní izolaci. Této situace využilo Sardinské království, které se postavilo proti Rakouské vládě v severní Itálii. Roku 1859 byla rakouská armáda poražena u Magenty a Solferina, čím Rakousko ztratilo Lombardii. Tato ztráta, spolu se špatnými státními financemi vedla k odvolání Bacha a k vytváření konstituční monarchie.

V tomto období se zhoršilo i rakouské postavení v Německém spolku, kde postupně vzrůstala moc Pruska, Roku 1864 se sice spojilo Prusko i Rakousko v tzv. dánské válce, ale již roku 1866 došlo k tzv. německé válce, ve které bylo po počátečních úspěších v Itálii Rakousko poraženo v bitvě u Hradce Králové, tím bylo prakticky donuceno vzdát se svého postavení v Německu a orientovat se pouze na Balkán, což však nutně muselo vést k problémům s Ruskem. Po tomto neúspěchu se snažilo Rakousko svoji politiku orientovat směrem na Francii a Itálii, když roku 1871 Francie prohrála válku s Pruskem, rezignovala Rakouská politika na snahu získat v Německu zpět svůj vliv, Rakousko svojí další politikou uznalo pruskou dominanci v německých zemích. Roku 1879 uzavřelo Rakousko-Uhersko s Pruskem obranný pakt proti Rusku (Dvojspolek), ke kterému se roku 1882 připojila Itálie (Trojspolek). V roce 1889 spáchal jediný císařův syn Rudolf sebevraždu a jeho nástupcem se tedy měl stát František Ferdinand d’Este. V roce 1908 Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, což zvýšilo napětí s Ruskem a Srbskem.

Vnitřní situace také nebyla stabilizovaná a kromě finančních problémů se začínala výrazněji otvírat i národnostní problematika, což vedlo císaře k vydání tzv. říjnového diplomu (20. října 1860), kde bylo přislíbeno řešení této problematiky novou ústavou. Ústava byla vydána v únoru 1861, ale nesplnila očekávání do ní vkládané a došlo k nespokojenosti prakticky všech národností vyjma němců. Na nejsilnější odpor narazila nová ústava v Uhersku, které požadovalo návrat ústavy z roku 1848. Nakonec Maďaři prosadili dualistickou koncepci státu (často bývá užíván termín Rakousko-Uhersko), který dle ústavy z prosince 1867, měl společnou osobu panovníka, zahraniční politiku, armádu a finance (tzv. Rakousko-Uherské vyrovnání). V dalších otázkách existovala značná suverenita těchto dvou národů. Každých deset let docházelo ke stanovení poměru financování společných výdajů, což vedlo k poměrně ostrým sporům.

První světová válka

Po roce 1910 se celkově stupňovalo napětí v celé Evropě, 28. června 1914 spáchali srbští nacionalisté úspěšný atentát na Františka Ferdinanda d’Este. Rakousko-Uhersko poté vyhlásilo Srbsku ultimátum a zajistilo si pro případnou válku podporu Německa. Srbsko požadavky rakouského ultimáta téměř zcela přijalo, ale jelikož nebyly přijaty zcela, přerušilo Rakousko-Uhersko jednání (23. července) a vyhlásilo částečnou mobilizaci a poté (28. července) i válku. Tímto vyhlášením začala I. světová válka, při které se dostala do konfliktu prakticky celá Evropa.

Evropa v roce 1914.

Rakousko-Uhersko se angažovalo především na Balkáně a na tzv. haličské frontě, kde válčili spolu s němci proti Rusku a to nejprve na území dnešního Polska. Zde boje probíhaly se střídavými úspěchy až do března 1915, kdy Rakousko-Uhersko a Německo prolomily na několika místech ruskou linii, v průběhu června se zhroutila celá ruská jižní fronta, což znamenalo obsazení celé Bukoviny a Haliče. Rusko tak ztrácelo celé Polsko a Pobaltí, na této linii se ustálila fronta a přes ruské pokusy o její průlom z prosince 1915 a ledna 1916 se neměnila. Ke změně došlo až při tzv. Brusilovově ofenzivě z června 1916, kdy se Rusům podařilo prolomit rakouskou linii a donutit Rakousko-Uherská vojska k ústupu. Přes počáteční úspěchy se fronta nakonec ustálila na podobné linii jako byl předchozí stav. Prakticky až do říjnové revoluce se na této frontě nezměnila situace. Po říjnové revoluci zde Rakousko-Uhersko s Německem dosáhlo značných úspěchů, ale vzhledem k situaci na západní frontě, zde byl 15. prosince 1917 uzavřen mír.

Na balkánské frontě sice Rakousko-Uhersko dobylo v počátkem prosince 1914 Bělehrad, ale již koncem roku ho bylo nuceno opustit a následně muselo ustoupit z celého srbského území. V srpnu 1915 však spolu s Německem a Bulharskem zaútočili na Srbsko, které koncem roku dobyli. Počátkem roku 1916 obsadili rakouské oddíly část Albánie a v průběhu roku se podíleli na obsazení většiny Rumunska. V průběhu roku 1917 se na této frontě situace prakticky nezměnila, ale vzhledem ke vstupu USA do války a k neúspěchům na západní frontě se situace na této frontě stávala pro Rakousko-Uhersko a jeho spojence neudržitelná, po zhroucení Rakousko-Uherské ofenzívy na řece Piavě (červen 1918), zahájili Britové, Řekové, Italové a Francouzi rozsáhlou ofenzívu na prakticky celém balkánském poloostrově, což vedlo ke zhroucení Rakousko-Uherských pozic. Již rozpadlé Rakousko-Uhersko podepsalo příměří 3. listopadu 1918.

V Rakousku-Uhersku se v průběhu války projevily všechny jeho problémy. Jedním z největších problémů byla národní nejednotnost a špatná ekonomická situace, válka Rakousko-Uhersko vyčerpávala více než jiné země a to se bylo nuceno orientovat stále více na Německo, což vzbuzovalo nelibost u neněmeckých národů monarchie. Po smrti Františka Josefa I. (21. listopadu 1916), nastoupil na trůn Karel I., jeho politika však nedokázala najít cestu k novým národním snahám. V již zoufalé situaci se pokusil vyhlásit 16. října 1918 federaci, ještě v průběhu října se začalo Rakousko-Uhersko rozpadat a 1. listopadu zprostil Karel I. uherskou vládu přísahy věrnosti.

Od vzniku Rakouska do roku 1945

Po První světové válce se Rakousko stalo jedním z nástupnických států po rozpadlé Rakousko-Uherské monarchii. Rakousko patřilo k nejméně stabilním evropským státům, to bylo způsobeno jednak ztrátou dřívějšího zázemí, zpřetrháním dosavadních hospodářských vazeb a problematickými vztahy s mnoha státy. Druhým důvodem k této nestabilitě bylo i poněkud necitlivé jednání Pařížské mírové konference, která hranice řešila na základě historických hranic bez ohledu na přání pohraničních oblastí, Rakousku bylo navíc zakázáno spojení s Německem.

Problémy se vyhrotily na přelomu 20. a 30. let 20. století v souvislosti s vnitropolitickou krizí a velkou hospodářskou krizí. Důležitým mezníkem v tomto ohledu byl rok 1931, kdy mezinárodní společenství za významné účasti Československa zabránilo vzniku německo-rakouského celního spolku.

Nejvlivnějšími politickými stranami byla strana křesťansko-sociální a sociálně demokratická (která ovšem od r. 1920 byla v opozici). Důležitou roli ale měly různé domobranecké organizace, především Heimwehr. Tyto organizace neměly explicitní politický program, jejich tmelem byl především antimarxismus. Heimwehr, který vystupoval jako provládní síla, si postupně určitou ideologii vybudoval: když těžil především z kontaktů s Mussoliniho Itálií, a vystupoval proti rakouským nacistům, proti nimž a na podporu křesťanských sociálů nakonec v roce 1930 vytvořil politickou organizaci Heimatbloc. Existovala ovšem i obdobná uskupení levicová. Vláda vedená křesťansko-sociální stranou v několikrát konaných volbách na počátku 30. let stále oslabovala a byla vystavena destrukční kritice opozice.

V červnu 1931 došlo ke kolapsu nejvýznamnější rakouské banky Credit-Anstalt, který ve svých důsledcích hrozil zhroucením rakouské ekonomiky. Engelbert Dollfuss, člen křesťanských sociálů a někdejší ministr zemědělství, ustavil v květnu 1932 nový kabinet, který se opíral v parlamentu o převahu jednoho hlasu. Opoziční sociální demokraté a nacisté (ti zejména po nástupu Adolfa Hitlera v Německu) chtěli využít slabosti parlamentní většiny vlády a usilovali o vypsání nových voleb. Když došlo 7. března 1933 k odstoupení tří předsedů Národní rady, což znamenalo faktické vyřazení parlamentu z politického procesu, vláda ukončila jeho činnost a začala vládnout na základě zmocňovacího zákona z roku 1917. Cílem vlády bylo vytvoření rakouského vládního modelu, došlo ke zrušení ústavního soudu, omezení moci soudů obecných, omezení svobody shromažďování a tisku. Nacistická a komunistická strana byly spolu s radikálním levicovým Republikánským obranným svazem zrušeny v první polovině roku 1933. Ve snaze upevnit své postavení a získat veřejnou podporu pro svou vizi rakouského katolického nacionalismu jako alternativy k nacismu i socialismu, zformoval Dollfuss v květnu 1933 Vlasteneckou frontu, která měla nahradit všechny dosavadní politické strany. Členové zakázané rakouské nacistické strany uprchli do Německa, kde byli nedaleko hranic organizováni do vojenské legie. Nacistická vláda v Německu destabilizovala ekonomickou stabilitu Rakouska opatřeními zabraňujícími německým občanům v cestování do země. V únoru, když se vláda pokusila o zásah proti údajným skladům zbraní zakázaného Republikánského obranného svazu, vypukla generální stávka organizovaná odbory a sociální demokracií, při které došlo ke krvavým střetům ozbrojené opozice s vládními silami. Pro zničení povstaleckých pozic bylo ve Vídni dokonce nasazeno dělostřelectvo. V reakci na povstání, v jehož čele sociální demokraté stáli, vyhlásila vláda stanné právo, zakázala sociální demokracii a rozpustila svobodné odbory.

Zahraničně politickou oporu vláda nalezla v Itálii, s níž byly 17. března 1934 podepsány tzv. římské protokoly. Přeměna rakouského politického systému byla deklarována v oktrojované ústavě v května 1934, zakotvující výjimečné postavení spolkového kancléře a konstituování křesťanského státu na stavovské základě pod autoritářským vedením. Rakouští nacisté, jejichž politickou stranu Dollfussova vláda (stejně jako všechny ostatní strany) zakázala, plánovali od počátku roku 1934 za podpory německé SS a s Hitlerovým vědomím puč proti Dollfussovi, jenž by vedl k nastolení nacistické vlády. Pokus o převrat vypukl 25. července 1934, jeho výsledkem byla Dollfussova smrt a nástup nového kancléře, dosavadního člena vlády Kurta von Schusnigga (spolkovým kancléřem byl v letech 1934 - 1938). Puč se ovšem nezdařil, vláda jej v několika dnech potlačila. Po roce 1936, kdy se Itálie definitivně přiklonila k Německu se na její podporu nedalo spoléhat, proto se Rakousko pokusilo uzavřít s Německem dohodu (1936). Roku 1938 byl rakouský kancléř nucen jmenovat ministrem vnitra nacistu Seyss-Inquarta, který ho po jeho rezignaci (11. března 1938) nahradil ve funkci. Kurt von Schusnigg rezignoval po referendu (10. března 1938) o připojení k Německu. Dne 12. března 1938 Německo obsadilo Rakousko a o den později (13. března 1938), podepsal Seyss-Inquart tzv. Anschluss (připojení) Rakouska k Německu.

Druhé světové války se tak Rakousko účastnilo jako součást Německa a protože bylo připojeno dobrovolně bylo považováno za poražený stát.

Po roce 1945

Dne 27. dubna 1945 byla v Rakousku vytvořena prozatímní vláda, kterou vedl Karl Renner. Ta vyhlásila nezávislost Rakouska, kterou řešila smlouva se spojenci z 4. července 1945, v níž bylo Rakousko obnoveno na základě hranic z roku 1937. Vedoucí silou v poválečném Rakousku se stala ÖVP.

Jako poražený stát bylo Rakousko rozděleno mezi spojence na čtyři okupační zóny, zahraniční politika se soustředila především na zrušení okupačních zón a dosažení suverenity. Toto se podařilo 15. května 1955, kdy se Rakousko zavázalo k neutralitě a docílilo tak odchodu vojsk ze země. Díky tomu mohlo Rakousko vstoupit do OSN a Rady Evropy. Svoji zahraniční i ekonomickou politiku pak směřovalo především na kapitalistické země a postupně bylo dosaženo ekonomické stability. Rakousko se v referendu ze dne 12. června 1994 rozhodlo přistoupit k EU což se stalo k 1. lednu 1995.

Reference

  • Dějiny Rakouska, Milan Hlavačka, Václav Veber, Petr Vorel, Miloslav Polívka, Martin Wihoda, Zdeněk Měřínský, ISBN 80-7106-491-2
  • abc světových dějin, kolektiv autorů, Orbis, Praha 1967
  • Ottův slovník naučný, díl Heslo Rakousko str.
  • abc světových dějin, kolektiv autorů, Orbis, Praha 1967
  • Německá Wikipedie, hesla