The English encyclopedia Allmultimedia.org will be launched in two phases.
The final launch of the Allmultimedia.org will take place on February 24, 2026
(shortly after the 2026 Winter Olympics).

Vulkanismus na Io

Z Multimediaexpo.cz

Vulkanismus na Io, měsíci Jupitera, způsobuje aktivita četných sopek vytvářejících lávové proudy, které vyvrhují síru a oxid siřičitý do atmosféry měsíce. Tuto vulkanickou činnost objevila v roce 1979 sonda Voyager 1.[1]

Na fotografiích, které na Zem poslaly sondy Voyager 1, Voyager 2, Galileo, Cassini a New Horizons, astronomové objevili 150 aktivních sopek, ale předpokládá se, že by jich mohlo být celkem okolo 400.[2]. Io je ve sluneční soustavě po Zemi a možná po Venuši jediné těleso, kde je aktivní vulkanismus pozorován (sopky na Marsu se zdají být vyhaslé). Sopečnou činnost na Io vyvolávají slapové síly Jupiteru a blízkých galileovských měsíců.

Io je nejvíce vulkanicky aktivní těleso ve sluneční soustavě. Vědci rozlišují tři různé typy sopečných erupcí, liší se v délce trvání, intenzitou a množstvím vyvržené lávy. Lávové proudy na Io jsou desítky až stovky kilometrů dlouhé, tvořeny jsou především čedičem, který je typický i pro pozemskou sopku Kilauea na Havaji.[3] Bylo však objeveno i několik sirných druhů láv a výlevy oxidu siřičitého. Vyvrženiny při erupci dosahují teploty 1300 °C (přibližně 1 600 K).

Sopečné erupce vyvrhují lávu a plyny až do výšky 500 kilometrů nad povrch měsíce, a přitom vznikají velké trychtýřovité formace vyvrženin.[4] Oblaka plynů zbarvují okolní terén do červena, černa, nebo bíla, vlivem čehož vzniká a je doplňována na Io řídká atmosféra. Kosmické sondy, které kolem měsíce proletěly od roku 1979, zpozorovaly, že vulkanická činnost rychle mění celý povrch měsíce.[5]

Objevení

Před přeletem Voyageru 1 (5. března 1979) byl Io byl považován za vulkanicky neaktivní svět podobně jako pozemský Měsíc. Objev sodíku v jeho okolí vedl k teorii, že satelit bude pokryt vrstvou evaporitů.[6] V roce 1970, když se Io nacházel v Jupiterově stínu, bylo provedeno měření vlnové délce 10 μm v infračervené oblasti spektra a vědci objevili (ve srovnání s ostatními satelity Jupitera) anomálně vysoké tepelné toky.[7]

Reference

  1. ↑ MORABITO, L. A., et al. Discovery of currently active extraterrestrial volcanism. Věda, 1979, roč. 204, s. 972. DOI:10.1126/science.204.4396.972.  
  2. ↑ LOPES, R. M. C., et al. Lávová jezera na Io: Observations of Io’s volcanic activity from Galileo NIMS during the 2001 fly-bys. Icarus, 2004, roč. 169, s. 140–74. DOI:10.1016/j.icarus.2003.11.013.  
  3. ↑ KESZTHELYI, L., et al. New estimates for Io eruption temperatures: Implications for the interior. Icarus, 2007, roč. 192, s. 491–502. DOI:10.1016/j.icarus.2007.07.008.  
  4. ↑ GEISSLER, P. E., M. T. McMillan Galileo observations of volcanic plumes on Io. Icarus, 2008, roč. 197, s. 505–18. DOI:10.1016/j.icarus.2008.05.005.  
  5. ↑ GEISSLER, P., et al. Surface changes on Io during the Galileo mission. Icarus, 2004, roč. 169, s. 29–64. DOI:10.1016/j.icarus.2003.09.024.  
  6. ↑ FANALE, F. P., et al. Io: A Surface Evaporite Deposit?. Science, 1974, roč. 186, čís. 4167, s. pp. 922–25. DOI:10.1126/science.186.4167.922. PMID 17730914.  
  7. ↑ MORRISON, J, Cruikshank, D. P. Thermal Properties of the Galilean satellites. Icarus, 1973, roč. 18, s. 223–36. DOI:10.1016/0019-1035(73)90207-8.  


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Vulkanismus na Io
Citováno z „http://www1fdc.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Vulkanismus_na_Io“