Obecná čeština

Z Multimediaexpo.cz

Obecná čeština je nespisovná forma českého jazyka používaná v běžné ústní komunikaci. Tradičně se definuje jako interdialekt používaný zejména v Čechách a na západní Moravě – v podstatě je to nářečí Čech.^[1] Liší se od spisovné češtiny, která je v neformálním hovoru většinou vnímána jako nepřirozená. Obecná čeština není kodifikována, a vyvíjí se proto rychleji a plynuleji než spisovný jazyk. Některé prvky obecné češtiny mohou časem proniknout do spisovné vrstvy jazyka. Mluvená forma spisovného jazyka, která má nejblíže k obecné češtině, se nazývá hovorová čeština. Slovník spisovné češtiny obsahuje i některé z výrazů obecné češtiny, které podle autorů začínají pronikat do spisovné vrstvy.

Obecně česká nářečí se vyvíjela odchylně od ostatních již od 15. století. Mnohé oblasti Moravy a Slezska byly od českého inovačního centra izolovány, a tak do nich mnohé změny nepronikly. Dlouhou dobu byl za standard spisovné češtiny považován jazyk Bible kralické (1579–1594), který byl přijat i jazykovědci v době národního obrození (konec 18. století – 1. polovina 19. století). Mezitím se obecná čeština vyvíjela v mluvené podobě, zatímco literární jazyk upadal pod vlivem snahy vídeňské vlády vytvořit jednotný rakouský národ, jehož jazykem by byla němčina. Tyto snahy byly ukončeny v době národního obrození. Změny, které mezitím v mluveném jazyce v Čechách nastaly, nebyly přijaty, spisovný jazyk setrval v podobě literárního jazyka 15. a 16. století, částečně i proto, že změny nezasáhly všechna území České koruny.

Pod vlivem médií postupně pronikají obecně české prvky i do jiných nářečí (kde jsou stále vnímany jako cizí).

Obsah 1 Morfologie a fonologie 2 Literatura 2.1 Související články 3 Reference

Morfologie a fonologie

V tvarosloví a hláskosloví vykazuje obecná čeština oproti spisovné poměrně pravidelné odchylky, které jsou víceméně společné všem obecněčeským nářečím:

1. Hláskosloví
   • é obvykle nahrazeno ý/í: malý město, plamínek, lítat;
   • ý (někdy i í) nahrazeno ej: malej dům, mlejn, plejtvat, bejt – tato změna se objevuje již v 15. století (původně psáno ay), kdy zanikl ve výslovnosti rozdíl mezi zadním ý a předním í (v písmu se rozdíl dochoval dodnes), změna si patrně vyžádala potřebu odlišit ve výslovnosti chybějící ý od í^[2];
   • náslovné (protetické) v- u základů slov začínajících o-: votevřít vokno – objevuje se již od 14. století;
   • vynechávání slabičného -l v zakončení příčestí minulého v mužském rodě: řek, moh, pích místo řekl, mohl, píchl;
   • zjednodušení souhláskových skupin a složitých souhlásek: když → dyž; jablko → japko; čtyři → štyry.
2. Tvarosloví
   • unifikace koncovek v množném čísle přídavných jmen: malý lidi, malý ženy, malý města;
   • unifikace koncovky -ma v instrumentálu množného čísla: těma dobrejma lidma, ženama, chlapama, městama.

Literatura

• KARLÍK, P.; NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J. (eds.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha : Nakladelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-484-X.  

Související články

• Petr Sgall
• Stylová příznačnost

Reference

1. ↑ k tomu viz MAREŠ, Petr. Rozvrstvení češtiny a podoby současné veřejné komunikace. In HASIL, Jiří; KUKLÍK, Jan. Přednášky z XLIX. běhu Letní školy slovanských studií. Praha : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2006. s. 9–21.
2. ↑ Encyklopedický slovník češtiny, s. 76.

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii