Mořská pěna

Z Multimediaexpo.cz

Mořská pěna je druh nerostu, sedimentární hornina příbuzná mastku. Odborný název: sepiolit.

Obsah 1 Chemické složení 2 Fyzikální vlastnosti 3 Etymologie 4 Výskyt 5 Použití 5.1 V průmyslu 5.2 Dýmky 6 Literatura

Chemické složení

Mořská pěna obsahuje prvky vodík, kyslík, křemík a hořčík. Je to vodnatý zásaditý křemičitan hořečnatý. Terminologie však není jednotná.
Různé prameny uvádějí také různé chemické vzorce. Nejčastější jsou tyto:

• Mg₄Si₆O₁₅(OH)₂.6H₂O
• H₄Mg₂Si₃O₁₀
• Mg₂Si₃O₈.2H₂O
• Mg₃[Si₄O₁₀].Mg(OH)₂.3 H2O

Rozkládá se kyselinou chlorovodíkovou.

Fyzikální vlastnosti

• Tvrdost: 2-2,5 Mohsovy stupnice
• Hustota: 2,0 g/cm³ (na vodě však plave, protože je pórovitá)
• je kryptokrystalická
• krystalická soustava: kosočtverečná
• barva: bílá, šedá, nažloutlá, načervenalá

odolává vysokým teplotám nad 1000°C

Etymologie

Dříve lidé věřili, že je to zkamenělá pěna z mořských vln. Z toho také pochází většina názvů: Turecky Lületaşı, anglicky Froth of the sea, francouzsky Écume de mer, německy původně Lüle-Stein (podle tureckého originálu), později Meerschaum. Označení Meerschaum se dnes užívá mezinárodně. Odborný mineralogický název sepiolit vytvořil geolog Ernst Friedrich Glocker v roce 1847, protože se mu mořská pěna zdála podobná tzv. sépiové kosti. Ve starší literatuře se uvádí též název afrodit.

Výskyt

Vyskytuje se v hadcích (serpentinitech). Největší a nejznámější ložisko se nachází ve Frýgii v Malé Asii, poblíž města Dorylaion (řecky: Δορύλαιον, latinsky: Dorylaeum, turecky Eskişehir), kde 1. července 1097 zvítězila vojska 1. křížové výpravy nad Seldžuckými Turky, a 25. října 1147, během 2. křížové výpravy naopak Seldžučtí Turci na hlavu porazili německého krále Konráda III. Dnes leží na území Turecka.
V Česku: Nová Ves nad Oslavou, Hrubšice, Biskoupky u Ivančic.

Použití

V průmyslu

Užívá se jako izolant, absorpční přísada do zubních past a náhražka mýdla.

Dýmky

Z nejčistších a nejkvalitnějších bílých kusů mořské pěny se vyřezávají dýmky, tzv. pěnovky. Pěnovky se začaly vyrábět již v 17. století v Turecku, do Evropy pronikly v 18. století a brzy se staly velkou módou mezi šlechtou. Typickou inspirací pěnovek jsou hlavy slavných osobností, zvířata skutečná i mytologická, erotické scény, lovecké výjevy a podobně. Zvláště oblíbený námět je lidská lebka, do níž je zaťatý orlí spár. Pěnovky se ukládají do dřevěných kufříčků vyrobených na míru, neboť jsou velmi křehké. Při kouření se doporučuje pěnovku držet v rukavici, nebo v kapesníku, protože lidský pot a kožní maz ucpává jemné póry mořské pěny. Po správném nakouření se bílá barva pěnovky mění v medově zlatohnědou. Povrch dýmky bývá též někdy patinován, například včelím voskem, nebo vorvaninou.

Literatura

• Technický naučný slovník, VI. díl, SNTL Praha 1985

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii