The English encyclopedia Allmultimedia.org will be launched in two phases.
The final launch of the Allmultimedia.org will take place on February 24, 2026
(shortly after the 2026 Winter Olympics).

Mezinárodní pomocný jazyk

Z Multimediaexpo.cz

Broom icon.png Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Multimediaexpo.cz pomoci tím, že ho vylepšíte.
Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl a Encyklopedický styl. 		Broom icon.png

Mezinárodní pomocný jazyk (někdy označován zkratkou „IAL“ z anglického international auxiliary language) je jazyk, který by měl sloužit ke komunikaci lidí pocházejících z různých jazykových prostředí, kteří potřebují často komunikovat. Měl by být snadno naučitelný, mluvnicky nezáludný a komunikačně dostatečný. Velmi často bývají na tuto roli nominovány plánové jazyky, vytvářené speciálně za tímto účelem.

Obsah

Historie

Pokusů o vytvoření mezinárodního pomocného jazyka bylo mnoho: v 17. století Jan Ámos Komenský, M. Mersenne, J. Wilkins; poté v 19. století volapük (J. M. Schleyer), occidental (E. de Wahl), novial (O. Jespersen); mezi nejúspěšnější patří esperanto (L. L. Zamenhof). I tyto jazyky se dále vyvíjejí, tak jako jazyky přirozené, například mnoho uživatelů bylo nespokojeno s některými jevy v esperantu, a dali tak vzniknout jazyku ido („potomek“). Existuje, a existovalo, mnoho přirozených mezinárodních pomocných jazyků (řečtina a latina v Evropě, čínština v jihovýchodní Asii, arabština v Přední Asii a severní Africe). Dnes se takovým jazykem celosvětově stává angličtina, jež není, jako mnoho přirozených jazyků, ani snadno naučitelná (především výslovnost) a o mluvnické nezáludnosti nemůže být řeči.

Klasifikace

Mezinárodní pomocné jazyky můžeme také rozdělit na:

Pasigrafie by měly být všeobecně srozumitelné sady znaků. Dají se číst podle daného klíče v každém jazyce, ale nedá se jimi řešit problém mezinárodního dorozumívání pro jejich nesnadnost a nedostatečné výrazové možnosti (nedá se jimi mluvit).

Významní představitelé

  • Volapük je první mezinárodní umělý jazyk, který byl na vrcholu rozvoje v letech 1879–1890. Vytvoření esperanta téměř vytlačilo volapük z užívání. Oživen byl ve 30. letech 20. století. Dnes jím mluví cca 20 lidí.[1]

Idea mezinárodní řeči

Mnohojazyčnost byla vždy obtížnou překážkou mezinárodním stykům, a to i ve starověku, kdy mezinárodní styky byly řídké a kdy se jen velmi málo osob stýkalo mezinárodně. Ale i pro tehdejší velmi omezené potřeby mezinárodních styků byly užívány v různých historických dobách různé jazyky, jako sumerský, babylonský, asyrský, egyptský, krétský a na územích dobytých Alexandrem Velikým, od Adriatického moře až po Černé moře a Indii, jazyk řecký. Ještě většího rozšíření dosáhla latina, jako úřední státní jazyk římského impéria na všech dobytých územích.

Užívání a rozšíření toho neb onoho jazyka vždy záviselo na vojenské, politické, hospodářské a také kulturní nadvládě toho neb onoho národa. Po rozpadu římského císařství se také latina rozpadla smíšením s různými domorodými jazyky a tak vznikla italština, francouzština, španělština, portugalština a rumunština. Latina přestala byt státním jazykem, avšak i ve středověku byla dále užívána jako společný jazyk církve, šlechty a v době renesance ve vědě a kultuře.

Ale v 17. století ztrácí latina svoji výlučnost, svou univerzálnost. Hlavně po Westfálském míru v roce 1648 počíná ustupovat a začíná vláda francouzštiny v úředních a mezinárodních stycích, kulturních a obchodních vyměnách ve všech částech světa, ale nikdy nedosáhla univerzálnosti latiny. Výhrady vzhledem k užívání francouzštiny jasně naznačují, že francouzština nikdy nedosáhla oficiálního postavení de jure uznaného jazyka mezinárodních styků.

Po první světové válce Spojené království a Spojené státy americké otřásly privilegovanou pozicí francouzštiny a všechny další snahy obnovit francouzskou jazykovou nadvládu, její jazykový monopol, trvale ztroskotaly. Čím více se uplatňuje idea národního státu a národní svrchovanosti, tím více jazyků se objevuje na polích lidské činnosti. Spojené národy užívají nyní šest oficiálních jazyků, UNESCO a jiné mezinárodní organizace ještě více. Na počátku tohoto století stačilo znát dva tři západoevropské jazyky pro získání informací o posledních úspěších vědy. Dnes se počítá se znalostí 12 jazyků, jako nutného základu. Ale naučit se i čtyřem pěti jazykům není dostatečným řešením. Málokomu se podaří naučit všem těmto jazykům dokonale, nejčastěji je možno jen zhruba porozumět, a to často na úkor vlastní vědecké tvůrčí práce. Mnozí se domnívají, že národové se nikdy neshodnou na užívání jednoho národního jazyka povinného pro všechny, a tak je řešení možné jedině přijetím politicky a národně neutrálního jazyka.

Již v 17. století se začali zabývat otázkou společného jazyka filozofové jako René Descartes (1596–1650), Gottfried Wilhelm Leibniz (1648–1716) a Jan Ámos Komenský (1592–1671). Všichni usuzovali, že je nutný společný jazyk pro styk mezi národy a stanovili tyto zásady: jeden druh skloňování a časování, žádné výjimky a nepravidelnosti, tvoření slov pomocí přípon a předpon.

Když se v 17. století upustilo od užívání latiny, nastalo v mezinárodních stycích jakési prázdno, které Komenský chtěl odstranit utvořením nového jazyka, snadnějšího a vhodnějšího než byla latina, a který by byl druhým jazykem pro každého. Jeho humanismus, vlastenectví, demokratismus a mírové snahy ho vedly k tomu, že se začal zabývat myšlenkou společného jazyka pro svět a navrhovat utvoření plánovaného jazyka, kterému by se dalo naučit bez ztráty času a věcí, který by byl prostředkem k dosažení vyšší vzdělanosti, a vyslovil zásadu, nechť všichni si uchovávají a pěstují svůj mateřský jazyk. Tomuto problému věnoval Komenský dva spisy: Via Lucis (Cesta světla) a Panglottia (Univerzální jazyk). Ačkoliv Komenský mistrně ovládal latinu, věděl, že latina nestačí pro mezinárodní dorozumívání a že je to jazyk nesnadný. Míní, „že je nutný jediný společný jazyk pro všechny národy … je nutno dávat přednost tomu, aby byl vytvořen nějaký jazyk společný celému světu … Nemůžeme jinak, než doporučit jazyk zcela nový … Všeobecným jazykem musí být pomoženo všem rovnoprávně … Z toho tedy plyne závěr, že proti oněm mnohonásobným překážkám a zmatkům vzájemného styku, které vznikají z mnohosti, nesnadnosti a nedokonalosti jazyků, nezbývá účinnějšího prostředku, než aby se sestavil jazyk nový, nade všechny jiné již známé: snadnější, lahodnější, dokonalejší. Toužíme po jazyku rozumovém, analogickém a harmonickém.“

Zajímavou publikaci Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře napsal italský spisovatel a semiotik Umberto Eco, kterou v roce 2001 vydalo nakladatelství Lidové noviny v edici Utváření Evropy. Zabývá se jak různými tajnými jazyky, tak i myšlenkou pomocného mezinárodní jazyka a vyjadřuje názor, že kdyby „politické rozhodnutí doprovázela vhodně naplánovaná mediální kampaň, mohl by se zvolený pomocný mezinárodní jazyk velmi rychle prosadit.“ (str. 295).

Externí odkazy

  1. ↑ LAFARGE, Paul. Pük, Memory: Why I Learned a Universal Language No One Speaks. [s.l.] : The Village Voice, August 2000.


Šablona:Umělé jazyky

Citováno z „http://www1fdc.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Mezin%C3%A1rodn%C3%AD_pomocn%C3%BD_jazyk“