V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!

Jicchak Šamir

Z Multimediaexpo.cz


Jicchak Šamir (hebrejsky: יִצְחָק שָׁמִיר, rodným jménem Jicchak Jaziernicki, * 15. října 1915, Ružany, Ruské impérium, dnes Bělorusko) byl izraelský politik v minulosti zastávající řadu ministerských postů a v letech 1983 až 1984 a 1986 až 1992 izraelský premiér.[1]

Obsah

Biografie

Šamir se narodil v Ružanech v carském Rusku (nyní Bělorusku).[1] Přestěhoval se do Varšavy, kde vystudoval práva na Varšavské univerzitě.[1] Ve čtrnácti letech se připojil k mládežnickému sionistickému hnutí Betar.[1]

V mandátní Palestině

V roce 1935 imigroval do mandátní Palestiny a ten samý rok si změnil příjmení na Šamir. Vstoupil do židovské podzemní militantní organizace Irgun, která vystupovala proti britské správě Palestiny, a která se inspirovala myšlenkami Vladimíra Žabotinského.[1] Když se v roce 1940 Irgun rozštěpil, zůstal Šamir v nejvíce militantní části Lechi, kterou vedl Avraham Stern.[1] Tato organizace je popisována jako ultranacionalistická a teroristická.[2][3] Představitelé Lechi se tajně sešli se zástupci nacistického Německa v Bejrútu, kde Němcům nabídli otevření vojenské fronty proti Britům na Blízkém východě, výměnou za vyhnání Židů z Evropy do Palestiny.[2] V roce 1941 byl Šamir uvězněn britskými úřady.[4] Když byl Stern v roce 1942 Brity zavražděn, Šamir uprchl z vězení a v roce 1943 se stal jedním ze tří vůdců skupiny Lechi.[2] V říjnu 1944 byl britskými úřady vyhnán a internován v Africe.[1] Z tábora, kde byl zadržován se pokusil uprchnout v nádrži na vodu.[5] Po úspěšném útěků získal azyl ve Francii, avšak zpět se vrátil až po vyhlášení izraelské nezávislosti v roce 1948.[1] Jako jeden ze tří vůdců Lechi schválil vraždu vyslance OSN pro Blízký východ, hraběte Folke Bernadotta,[6] který byl podle Šamira a jeho spolupracovníků antisionista a „evidentní agent britského nepřítele.“[7] V souvislosti s touto akcí Šamir poznamenal, že: „židovská etika ani židovské tradice nemohou vyřadit terorismus jako způsob boje.“[8] Šamir a jeho kolegové velmi obdivovali irské republikány a snažili se je následovat v jejich protibritském boji. Šamir si sám vybral přezdívku „Michael,“ po Michaelu Collinsovi.[9]

Po vyhlášení nezávislosti

Po úspěšné válce za nezávislost vstoupil Šamir do zpravodajské služby Mosad, kde působil v letech 1955 až 1965.[1] V roce 1969 se připojil ke straně Cherut vedené Menachemem Beginem a ve volbách do Knesetu v roce 1973 byl zvolen poslancem za stranu Likud.[1] V roce 1977 se stal předsedou Knesetu,[1] v roce 1980, po rezignaci Moše Dajana, ministrem zahraničí[4] a nakonec v roce 1983 vystřídal Begina na postu ministerského předsedy.[10]

Izraelský premiér

Šamir při setkání s americkým ministrem obrany Casparem Weinbergerem

Přestože měl Šamir v Likudu pověst zastánce tvrdé linie, předsedal v roce 1977 Knesetu při příležitosti návštěvy egyptského prezidenta Anwara Sadata a při příležitosti mírových rozhovorů.[4] V letech 1981 a 1982 jako ministr zahraničí přímo dohlížel na jednání s Egyptem a normalizaci vztahů po uzavření mírové smlouvy[4] a rovněž řídil jednání, která vedla v roce 1983 k dohodě s Libanonem (následně zamítnutou libanonským parlamentem).[1] Mírovou smlouvu s Egyptem však Šamir rezolutně odmítal.[10] Jeho neúspěch při stabilizaci izraelské inflační ekonomiky vedl k nerozhodnému výsledku parlamentních voleb v roce 1984, po nichž byla vytvořena vláda národní jednoty, ve které byl Šamirův Likud a Ma'arach vedený Šimonem Peresem.[11] Součástí koaliční dohody byl rotační systém na postu premiéra, v jehož rámci Peres až do září 1986 zastával post premiéra, zatímco Šamir funkci ministra zahraničí a po tomto datu došlo k výměně.[11] Jako ministr zahraničí spolupracoval s ministrem obrany Moše Arensem, americkým prezidentem Ronaldem Reaganem a americkým ministrem obrany Casperem Weinbergerem na rámcové dohodě o americko-izraelské strategické spolupráci a americko-izraelské dohodě o volném obchodu.[4] Rovněž inicioval znovunavázání diplomatických vztahů s mnoha africkými státy, které s Izraelem přerušily diplomatické styky po Jomkipurské válce a následující ropné krizi.[1] Během doby, kdy Šamir zastával úřad premiéra došlo k naprostému zmražení mírových aktivit, jelikož nebyl ochotný jakýmkoliv územním ústupkům ve prospěch Arabů[12] a blokoval Peresovy snahy o konání regionální mírové konference, kterou Peres v roce 1987 dohodl s jordánským králem Husajnem v takzvané Londýnské dohodě.[13] Za jeho vlády rovněž došlo k výrazné podpoře osadnické politiky.[12] Ve volbách v roce 1988 byl znovuzvolen do Knesetu a opětovně vytvořil vládní koalici s Peresovým Ma'arachem, která fungovala až do „špinavého triku“ v roce 1990, kdy Ma'arach opustila koalici a nechala Šamira s jeho pravicovými koaličními partnery.[14] V roce 1991 se za Šamirovy vlády Izrael zúčastnil Madridské mírové konference a provedl záchrannou operaci pro tisíce etiopských Židů, při operaci Šalamoun.[1] Během války v Zálivu Šamir po americkém nátlaku rozhodl, že se Izrael, navzdory iráckým útokům raketami typu Scud na izraelská města, nepustí do odvetné akce, aby tak nerozbil koalici s arabskými státy proti Iráku.[15] Na oplátku získal Izrael protiraketová baterie Patriot a příslib finančních dotací ze strany Spojených států.[15][16] Šamir nakonec opustil úřad v roce 1992, poté co jeho vláda padla kvůli rozporům zhoršené bezpečnostní situaci a roztržkám jak ve vládě, tak v Likudu, které vznikly díky účasti na Madridské mírové konferenci, čímž prakticky Likud vstoupil do vyjednávání o palestinské autonomii na Izraelem okupovaných územích.[17]

Volební porážka a důchod

Ve volbách v roce 1992 byl poražen Jicchakem Rabinem ze Strany práce (dříve Ma'arach).[18] V březnu 1993 rezignoval na post předsedy Likudu, ale ponechal si poslanecký mandát, který vykonával až do voleb v roce 1996.[19] Často kritizoval svého nástupce ve vedení strany Benjamina Netanjahua za to, že je příliš nerozhodný v jednání s Araby.[20] Šamir zašel tak daleko, že v roce 1998 odešel z Likudu a podpořil odštěpeneckou frakci Likudu a novou pravicovou stranu Benny Begina, Cherut - Národní hnutí,[20] které se voleb v roce 1999 zúčastnilo společně s Národní jednotou.[21] Po Netanjahuově porážce se Šamir vrátil do Likudu a podporoval Ariela Šarona v premiérských volbách v roce 2001. Po tomto roce přestal dělat veřejná prohlášení. Šamirovo jméno se znovu-objevilo v izraelském tisku v roce 2004, když byla zamítnuta žádost jeho rodiny o zvláštní státní financování jeho hospitalizace v ošetřovatelském domě Queen Juliana.[22] Představitelé ministerstva financí se obávali, že by tímto vznikl precedent, který by mohl následně vážně zatížit izraelskou ekonomiku.[22] Dále pak navrhli, aby byla na léčbu použita Šamirova státní penze.[22] V červnu 2006 uvedl Makor Rišon, že Šamir (v té době krátce před 91 narozeninami) již nerozpoznává své návštěvy.

Související články

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Jicchak Šamir

Chybná citace Nalezena značka <ref> bez příslušné značky <references/>.
Citováno z „http://www1fdc.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Jicchak_%C5%A0amir“