Arnošt Lustig

Z Multimediaexpo.cz

Arnošt Lustig (* 21. prosince 1926 v Praze, † 26. února 2011, Praha) byl český židovský spisovatel a publicista světového významu, autor celé řady děl s tématem holocaustu.

Obsah 1 Životopis 2 Dílo 3 Ocenění 4 Reference 5 Externí odkazy

Životopis

Lustig se narodil v Praze, zde také vychodil obecnou školu a začal studovat na reálce, ze které však byl roku 1941 z rasových důvodů vyloučen (byl židovského původu), poté se vyučil krejčím. Pocházel z rodiny malého obchodníka. 13. listopadu 1942 byl poslán do Terezína a v průběhu války poznal i další dva koncentrační tábory, Osvětim a Buchenwald. V dubnu 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti (z Buchenwaldu do Dachau) a ukrýval se až do konce války v Praze. Následkem holocaustu přišel téměř o celou svoji rodinu, což jej hluboce poznamenalo, a tak se jeho díla už od prvních povídkových souborů zabývají právě tematikou židů a druhé světové války.

Po válce, v roce 1946, studoval na Vysoké škole politických a sociálních věd, začal přispívat do novin a časopisů. Roku 1948 odjel do Izraele jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské válce, po návratu pracoval jako redaktor Čs. rozhlasu, vedoucí kulturní rubriky týdeníku Mladého světa, byl i scenáristou Čs. filmu (Barrandov): napsal mj. scénář podle své novely Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou.

V průběhu padesátých a šedesátých let vystřídal několik zaměstnání.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 musel Československo opustit. Nejdříve emigroval do Jugoslávie, kde působil v záhřebském filmovém studiu, poté žil v Izraeli, v roce 1970 se nakonec usadil v USA, kde od roku 1973 přednášel film, literaturu a scenáristiku na Americké univerzitě ve Washingtonu. V roce 1978 byl na washingtonské American University jmenován profesorem. V roce 1995 se stal šéfredaktorem české verze časopisu Playboy, časopisu, pro který psal například Ian Flaming, Nabokov nebo Atwood.

Dílo

Tvorba Arnošta Lustiga málokdy vybočila z tématu holocaustu. Jeho knihy náleží k tzv. druhé vlně válečné prózy, tj. válečná próza z 50. a 60. let. Autoři druhé vlny se spíše soustředili na psychiku a vztah jedince k době než na události v širších souvislostech, na rozdíl od faktograficky zaměřených autorů vlny první.

Rysy jeho tvorby: vychází z drastických zkušeností hlavně z koncentračních táborů (vydává osobní zpověď). Chtěl tímto způsobem své dceři vylíčit tuto dobu. Zachycuje osudy mladých dívek, žen a starých lidí (jsou nejvíce zranitelní, protože jsou bezbranní). Všechny události představuje tak, jako by byly každodenní. Příběhy jsou buď povídky nebo novely a první vznikaly už v 1.pol. 50.let. Své příběhy neustále přepracovává. Již od svých prvních próz, soustředěných v povídkových sbírkách Noc a naděje a Démanty noci píše Lustig příběhy, v jejichž centru stojí obyčejné, zdánlivě nehrdinské lidské charaktery konfrontované s mezní životní situací v koncentračních táborech. Válečnou tematiku neopouští ani ve svých rozsáhlejších, psychologicky laděných textech Můj známý Vili Feld a Dita Saxová. Ve svých prózách i s odstupem padesáti let hledá Lustig smysl lidství a podstatu lidského bytí. Pro jeho prózy, poznamenané zkušenostmi s nacistickou genocidou, je charakteristická věcnost podání a střízlivá dramatičnost.

• Noc a naděje, 1957 – sb.povídek, 7 povídek inspirovaných vlastními zážitky autora v terezínském ghettu
• Démanty noci, 1958 – sb.povídek, obsahuje povídku Tma nemá stín, která byla podle scénáře, na kterém se A. L. rovněž podílel, v režii Jana Němce roku 1964 zfilmována a patří ke klenotům české kinematografie, Kniha povídek a novel Démanty noci byla vydána poprvé v nakladatelství Mladá fronta v roce 1958. V češtině a četných překladech pak vyšla ve světě ještě několikrát. Spolu s románem Dita Saxová patří nejen k vrcholům Lustigovy tvorby, ale také do zlatého fondu poválečné literatury.
• Ulice ztracených bratří, 1959 – sb.povídek
• Můj známý Vili Feld, 1961 – novela, příběh člověka, který si obratně získává prospěch v Němci obsazené Praze i v prostředí koncentračního tábora (po válce pak deziluze a pocit zbytečnosti)
• První stanice štěstí, 1961 – povídky s poněkud socialistickým nádechem
• Dita Saxová, 1962 – novela, o dívce, která se vrací z koncentráku a není pro své otřesné zážitky schopná navázat normální život; kvůli nejistotě v poválečném světě nakonec odjíždí do Švýcarska a páchá sebevraždu skokem z ledovce
• Noc a den, 1962 – přepracovaný soubor již dříve vydaných povídek
• Transport z ráje, 1962
• Nikoho neponížíš, 1963 – sb. 4 povídek z prostředí protektorátu a Květnové revoluce
• Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, 1964 – novela podle skutečné události z roku 1943 v Itálii (Tehdy Němci na Sicílii zajali bohaté židovské podnikatele s americkými pasy, pod záminkami z nich vymámí jejich peníze a ožebračí je, pak je pošlou s mladou tanečnicí Kateřinou do plynu. Ta si to jako jediná uvědomí, vytrhne dozorci pistoli a zastřelí ho, i když ví, že vzpoura je marná.) Obsah podrobněji
• Vlny v řece, 1964 – souborné vydání několika jeho předchozích prací
• Bílé břízy na podzim, 1966
• Propast: Román, 1966 – vojín spadne do propasti a smrtelně se zraní, bilancuje svůj život
• Hořká vůně mandlí, 1968 – povídky, osudy jedné z mnoha židovských rodin zasažených holocaustem, tematikou jsou koncentrační tábory, válka a její následky
• Miláček, 1968 – román, zde zúročil zkušenost z izraelsko-arabského konfliktu, milostný příběh odehrávající se v obleženém Jeruzalémě, očima novináře Danyho Polnauera je sledován milostný příběh z první izraelsko-arabské války. Většina vydaných nákladů byla zničena
• Nemilovaná: Z deníku sedmnáctileté Perly Sch., 1979 – novela, příběh prostitutky v terezínském ghettu stylizovaný jako její deník;
• Král promluvil, neřekl nic, 1990 – román, návrat k postavě Viliho Felda z románu Můj známý Vili Feld
• Tma nemá stín, 1991
• Velká trojka, 1991
• Trilogie o osudech tří židovských žen:
  • Colette: Dívka z Antverp, 1992
  • Tanga: Dívka z Hamburku, 1992
  • Lea: Dívka z Leeuwardenu, 2000
• Dům vrácené ozvěny, 1994
• Dívka s jizvou, 1995
• Kamarádi, 1995 – přibližuje život party židovských mladíků v Praze
• Modrý den, 1995
• Porgess, 1995
• Neslušné sny, 1997
• Oheň na vodě: Povídky, 1998
• Dobrý den, pane Lustig: Myšlenky o životě, 1999
• Krásné zelené oči, 2000
• Odpovědi: Rozhovory s Harry Jamesem Cargassem a Michalem Bauerem, 2000
• Eseje: Vybrané texty z let 1965–2000, 2001
• 3x18 (portréty a postřehy), 2002 – autobiografie (spoluautor František Cinger)
• Zasvěcení, 2002
• Esence, 2004 – sbírka citátů
• O literatuře, 2006 – sbírka povídek (česky, německy, anglicky, francouzsky)

Mnohé z Lustigových prací se dočkaly televizních a filmových adaptací.

Ocenění

• 2009: Nominace na Mezinárodní Man Bookerovu cenu - za dlouhodobý přínos světové literatuře v angličtině^[1]

Reference

1. ↑ http://www.lidovky.cz/lustig-je-nominovan-na-prestizni-cenu-dxz-/ln_kultura.asp?c=A090318_181635_ln_kultura_ani

Externí odkazy

• Profil na stránkách Festivalu spisovatelů Praha
• Související rozhlasové pořady k bezplatnému stáhnutí ve formátu mp3 na webových stránkách Českého rozhlasu 3-Vltava
• Česká televize – Třinácta komnata Arnošta Lustiga

Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu Arnošt Lustig

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu Arnošt Lustig

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii