Šablona:Článek dne/2024/23

Z Multimediaexpo.cz

Terst (italsky: Trieste) je přístavní město u Jaderského moře v Itálii, přímo na hranici se Slovinskem.

Terst býval nejdůležitějším přístavem Rakouska-Uherska, což mu vtisklo středoevropský a zároveň mnohonárodnostní ráz, kdy zde vedle převládajících Italů žily komunity většiny národů a náboženství monarchie.

Po pádu Římské říše roku 476 se o město a jeho okolí podělila východořímské říše Byzantská, Langobardi a Ostrogóti. Byzantinci na základech římského chrámu vybudovali křesťanskou baziliku San Giulio. Po bojích s barbary Terst roku 774 získali Frankové pod vedením Karla Velikého, který území ovládl jako součást nové říšské marky Furlanské. Její církevní správu získal za císaře Lothara III. terstský biskup. Roku 1203 nadvládu vybojovala Benátská republika. Válečné konflikty mezi nároky Benátčanů a akvilejských patriarchů si vyžádaly vybudování městských hradeb. Od 6. století v Terstu sídlilo biskupství; nejznámějším biskupem byl v 15. století humanista Pius II., pozdější papež Pius II.

V roce 1382 se Terst s přilehlým vnitrozemím stal součástí území pod vládou arcivévody Leopolda III. Do jeho pravomocí až do roku 1436 zasahovali čeští Lucemburkové, prostřednictvím patriarchů akvilejských. V rámci Habsburské monarchie si Terst zachoval autonomii až do 18. století. Rozvoj města se urychlil poté, co císař Karel VI. v roce 1719 prohlásil Terst svobodným přístavem, a jeho význam vzrostl tím, že se roku 1730 stal centrem správy Přímoří. V roce 1775 se Terst stal součástí dědičných zemí a krátce nato byl spojen s oblastí Goricí a Gradišky, zvanou Litorale.

V důsledku napoleonských válek Habsburská monarchie přišla o celé Přímoří a v roce 1809 se Terst stal součástí Ilyrských provincií, které byly přímo spravovány Francií. Po Napoleonově porážce v roce 1813 tuto oblast Rakousko vlastnilo znovu a tři roky poté ji přeměnilo na Ilyrské království. Po roce 1825 byl Terst s bezprostředním okolím odloučen od místní správy a podřízen přímo koruně. Roku 1849 bylo Ilyrské království zrušeno a v Terstu sídlil místodržící pro celou korunní zemi Přímoří. Ta se skládala z markrabství Istrie, okněžněného hrabství Gorice a Gradiška a od nich odděleného Terstu. Po obnově ústavního života v monarchii v roce 1861 se Terst stal opět samostatnou korunní zemí Rakouského císařství.

Státní správa ovšem byla nadále organizována pro celé území Rakouského přímoří. Společným místodržícím byl v letech 1861–1863 Maxmilián Habsburský.

Z hlediska hospodářského byl Terst největším a nejvýznamnějším přístavem Rakouské monarchie. Zatímco koncem 19. století byl jedním z největších měst monarchie, dnes má méně obyvatel než před 100 lety. Spory o hranice s Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a příslušnost Terstu k Italskému království vyřešila roku 1920 Rapallská smlouva, a to v italský prospěch.

Koncem druhé světové války Terst okupovala Třetí Říše a po válce jej nárokovala Jugoslávie. Situace byla vyřešena teprve roku 1954, kdy byl dočasný státní útvar Svobodné území Terst rozdělen mezi Itálii (samotný Terst s nejbližším okolím) a Jugoslávii (zázemí včetně přístavů Koper, Piran, Umag), zčásti na etnickém a zčásti strategickém základě. Terst se tak stal italským pobřežním výběžkem do jugoslávského (dnes slovinského) území a i přes velmi excentrickou polohu zůstal hlavním městem regionu Furlansko-Julské Benátsko. Někdejší část města, osada Lipica, je od roku 1947 trvale součástí Slovinska, přičemž je součástí katastrálního území Bazovica; součástí Slovinska jsou dále dvě další původně terstská katastrální území – Trebče a Gropada. Jádrové části těchto tří katastrálních území však zůstávají nadále součástí Terstu.

Kolem roku 1900 byl Terst jedním z literárních center Evropy. Svá díla tu psal James Joyce, Italo Svevo, Umberto Saba, Rainer Maria Rilke a další. Pochází odtud také několik spisovatelů slovinského jazyka. Město má hned tři literární muzea: joyceovské, svevovské, třetí je věnováno Petrarcovi a Piccolominimu.

Terst byl městem mnoha jazyků, kultur a náboženství – vedle Italů zde žila početná komunita Němců, Slovinců, Srbů a Židů. Slovinská menšina existuje dodnes, nově přicházejí imigranti třeba z Albánie.

Od 19. století působily ve městě obchodní školy, univerzita byla založena teprve roku 1924.