Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!
V tiskové zprávě k 18. narozeninám brzy najdete nové a zásadní informace.
Zelená Hora (okres Vyškov)
Z Multimediaexpo.cz
Obec Zelená Hora (německy: Grunberg, též: Kopčany) se nachází na úpatí Drahanské vrchoviny 8 km severozápadně od okresního města Vyškov a 1 km severně od spádové vesnice Pustiměř v nadmořské výšce 368 až 380 metrů v kraji Jihomoravském. Sídlištně je to tzv. ulicovka s jedním ramenem.
Obsah |
Historie
První písemná zmínka
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1765. Nedaleko obce se nacházelo staré slovanské hradiště. Toto místo, nazývané Hradisko, vykazuje podle archeologických nálezů stopy kultur různých období (Starší a Mladší doba kamenná, Starší a Mladší doba bronzová, Doba železná, Velkomoravské období). Dodnes jsou patrné výrazné zbytky opevnění v podobě valu. Není vyloučeno, že právě na tomto místě stával také románský hrad z doby kdy bývala nedaleká obec Pustiměř správním střediskem širokého okolí(11. a větší část 13. století). Obec Zelená Hora byla založena na vykácených panských lesních plochách dřevorubci z Pustiměře, Radslavic a blízkého okolí. První domky se zde začaly objevovat kolem roku 1720. Úředně byla obec založena v roce 1763 a gruntovní kniha vedená od roku 1766 uvádí v této době jedenadvacet domků. Všechny domy zapisuje do vlastnictví pod datem 2. ledna 1766. Obec tedy patří k nejmladším v okrese. Vznikla za konjunktury v druhé polovině 18. století, kterou v souvislosti se změnami v hospodaření podporovali nejen světští, ale i církevní feudálové. Lesy Drahanské vrchoviny totiž patřily olomouckému biskupství(Od roku 1777 arcibiskupství). Vlastivědná příručka soudního okresu Vyškovského, kterou v roce 1925 vydala učitelská jednota Budeč ve Vyškově, o tom uvádí:"Olomoucký biskup daroval panským rubačům část vykáceného lesa (...) Domků bylo původně 6 vystavěných směrem k Radslavicím". Dodejme, že oním biskupem byl hrabě Maxmilian Hamilton. Vrchnost ve Vyškově byla zastoupena panováním pana Jana Adama Potštatského, pána na Slavičíně a Lipové. Poddaní v Zelené Hoře na vlastní útraty stavěli svoje obydlí, zavazovali se platit 6 zlatých rýnských a odpracovat 12 dní pěší roboty ročně. Robota byla stanovena: 6 dnů při senoseči a žních, 2 dny při stříhání ovcí a 4 dny při lovu zvěře a sbírání hub.
18.-19. století
Obec se rozrůstala jen velmi pomalu. František Josef Schwoy ve své publikaci nazvané Topographie von Markgrafthum Mahren, Vídeň 1793 uvádí, že Zelená Hora má v roce 1793 24 domy, 25 rodin a 117 duší (osob). V dalším popisu země moravsko-slezské od Řehoře Volného (Die Markgrafschaft Mahren. Brno 1835-1842) se dovídáme, že Zelená Hora se nachází na vyvýšenině a má v roce 1837 34 domů v nichž žije 174 obyvatel (83 mužů a 91 žen).
Je zde také poznámka, že v blízkosti obce stojí větrný mlýn vedle mlynářova obydlí. Dne 25.02 1777 bylo s osadníky Zelená Hora obnoveno nové ujednání o robotě na 12 dní a 6 zlatých ročně, stejné jako v roce 1766. V tuto dobu žili v obci stejní občané, až na dva. Změna nastala u čísla 2, kde se uvádí jméno Kolařík, a na čísle 11 bydlel Opilý Antonín. Jak můžeme číst v záznamech prvního starosty obce Jakuba Švédy, v roce 1866 koupila obec ve veřejné dražbě dům číslo 32 za 410 zlatých od c.k. úřadu. V tomto domě byl zřízen vůbec první hostinec v Zelené Hoře.
Prostředky se získaly prodejem obecního domu číslo 21 za 300 zlatých. Na zbytek částky se občané složili sami. Budova se však nacházela ve velmi špatném stavu a již po 6 týdnech provozu si vyžádala značné opravy. Občané se tehdy ujednali na tom, že každé domovní číslo odpracuje na opravě hostince 7 a půl dne a věnuje 1 zlatku. Z těchto celkem podrobných záznamů starosty Jakuba Švédy se mimo jiné dočítáme i o tom, že v tuto dobu již měla Zelená Hora 64 domy. Budova "Starého hostince" sloužila svému účelu až do roku 1965, kdy byl postaven a uveden do užívání nový kulturní dům. Prostory "Starého hostince" byly využívány ještě po nějakou dobu ke skladování obilí, ubytování početné Romské rodiny ktrerá se za prací v zemědělství přistěhovala do Zelené Hory ze Slovenska. V roce 196? se rozhodla obec zchátralou budovu zbourat.
Pamětihodnosti
- Pískovcový kříž na návsi (1869)
- Socha svatého Václava 1926
- Pomník vysídlení obce
- Památník konce války – kámen s letopočtem
- Zvonička
- Litinový kříž (1856)
Obyvatelstvo a náboženství
Podle sčítaní lidu, domů a bytů z roku 2001 zde žilo 219 obyvatel, z toho 106 mužů a 113 žen.[1] Národnostní složení obyvatel obce je poměrně homogenní – 191 se hlásí k národnosti české, 26 k národnosti moravské a 2 k národnosti slovenské.[2] Z celkového počtu obyvatel se jich k víře hlásí 84 – k římskokatolické církvi 76 věřících.[3]
| Rok | 1791 | 1834 | 1869 | 1880 | 1890 | 1900 | 1910 | 1921 | 1930 | 1947 | 1960 | 2001 | 2006 |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Počet obyvatel | 117 | 174 | 322 | 420 | 443 | 451 | 571 | 541 | 480 | 269 | 300 | 219 | 230[5] |
Zaměstnanost místního obyvatelstva.
Obyvatelé Zelené Hory pracovali buď v zemědělství a nebo se živili kácením dřeva v lese.Škole odrostlá děvčata byla v jarních měsících zaměstnána při sázení lesních stromků a během roku se starala o jejich ošetřování. Také na panských polích a ve dvoře v Pustiměři bylo možno nalézt sezónní zaměstnání. Pokud je doma drobné políčko nemohlo uživit, odcházela zelenohorská děvčata do služby na Hanou - do Pustiměře, Drysic, Medlovic, Hoštic a jinam. Muži pokud byli zedníky, či znalí jiných stavebních profesí, jezdili za prací na celý týden do Brna, Prostějova nebo do Vyškova, odkud se denně pěšky, popřípadě na kole vraceli zpět domů do Zelené Hory. V době první republiky pracovalo několik občanů ze Zelené Hory v pustiměřském kamenolomu, který patřil okresní silniční správě ve Vyškově. Také kamenolomy v Pustiměři nad kostelem, Drysicích, Kobeřicích a Brodku u Prostějova hojně zaměsnávaly občany kameníky ze Zelené Hory.
Soukenictví
Nejčastějším zdrojem obživy většiny obyvatel a to obzvláště v zimním období bývalo v Zelené Hoře soukenictví. Podle ústního podání býval v dobách největšího rozmachu soukenický stav v 80 domácnostech. Soukeníkům se říkalo "Kazamíráci" a oni o sobě říkali, že "Dělají za barákem", to jest myšleno za stavem. Osnovu a přídlo přiděloval soukeníkům faktor, který jedenkrát za čtrnáct dní nebo za tři týdny dojížděl koňským povozem z Brna vyplatit a odvést hotovou práci. V Zelené Hoře pracovali jednak samostatní soukeňičtí mistři, ale také tkalci ve mzdě. Tkalcovství se tedy provozovalo jako celoroční zaměstnání i jako sezónní zaměstnání přes zimu. V létě pracovali "tkalci ve mzdě" ve stavebnictví, v lomech a v jiných dosažitelných zaměstnáních. V průběhu 70. a 80. let 19. století se na celém Vyškovsku textilní produkce prudce snižuje a koncem 19. století tkaní sukna zcela zaniká. Počátek úpadku se ohlásil v 70. letech a jeho příčiny je třeba spatřovat v hospodářské krizi, která postihla Rakousko v letech 1873 až 1879, dále pak v rozvoji strojní výroby v textilním průmyslu, kterému pak malé textiní manufaktury bez tkalcovských strojů s ústředním parním pohonem nemohly konkurovat. Později se tkaly pouze vlňáky. Z jednoho balíku osnovy se jich udělalo až 80 kusů a faktor za tuto práci vyplatil 18. zlatých rynských.Zpracování takového balíku osnovy trvalo tři týdny. Zimní šátky, neboli vlňáky se tkaly ve trojí velikosti: 1,50m2, 2.00m2 a 2,30m2. Mezi dvěma vlňáky se nechávalo 40 cm volné osnovy, která se franclovala na střáce, což dělávala zejména starší děvčata a ženy. V téže velikosti se dělávaly též tenší (letní) šátky. Hotové vlňáky vozil faktor do továren v Brně, kde se jim válcováním dodávalo lesku, a odtud byly exportovány především na Balkán. Když později ovládlo trhy na Balkáně Německo, soukenictví v celookresním měřítku upadá a v Zelené Hoře kolem roku 1912 zaniká úplně. V době první republiky se pracovalo na tkalcovských stavech ve třech domácnostech, a to až do roku 1941. Výrobky byly zhotoveny pro textilní firmy ve Vyškově. Podle údajů, které vypracovala živnostenská a obchodní komora v Brně na základě sčítání lidu v roce 1880, můžeme zjistit, že v tu dobu žilo v Zelené Hoře 420 obyvatel, z nichž bylo 17 samostatných obchodníků a živnostníků, 38 dělníků a 7 učňů. Ze 17 samostatných obchodníků a živnostníků bylo 10 soukeníků a ze 38 dělníků jich bylo 27 tkalců. I to svědčí o rozvinuté textilní výrobě na Drahanské vrchovině té doby. V Zelené Hoře můžeme tedy počítat 10.7% obyvatel počítat k průmyslovému proletariátu (průměr soudního okresu Vyškov činil 12.6%).
Větrné mlýny
Dlouholetou dominantou obce byly dva větrné mlýny, postavené v trati zvané nad Bochtálem. Byly to dřevěné mlýny beraního typu. Zakladatelem staršího z nich byl jistý Josef Šťastný, poddaný v Zelené Hoře, panství Vyškov, který dne 7. října 1785 žádá o postavení a užívání větrného mlýna. Jeho žádosti bylo dne 30. října vyhověno a bylo mu uděleno právo k jeho užívání za roční poplatek 6 zlatých. Mlýn i s domem číslo 24 střídal majitele až do 3.5.1898 kdy jej koupili Žofie a Josef Hnízdilovi, kteří jej měli v držení až do roku 1941. Přesné založení druhého mlýna není známo. Víme jen, že jistý František Gregor si z vyhrazené části hospodářské budovy odprodané od domu číslo 24 postavil domek čílo 31, který byl 15.9 1837 připsán jeho synovi Fabiánovi. Fabián Gregor pak pravděpodobně postavil při domku větrný mlýn zakoupený v Jankovicích na Slovácku. Od roku 1883 byl mlýn v rukou rodiny Komárkových. Po vyvlastnění obou mlýnů říšskoněmeckou vojenskou správou (18. června 1941) jsou mlýny, domy i hospodářské budovy opuštěny. Během války v letech 1941 až 1945 slouží jako zdroj levného stavebního a topného materiálu. Dnes jsou v těchto místech zelené hony polí zemědělského družstva Pustiměř.
Politický, kulturní a hospodářský život v obci.
Po kulturní a politické stránce byla Zelená Hora dlouho plně vázána k nedaleké Pustiměři. Zde byl farní úřad, pošta, lékař, sem chodily děti do školy. V roce 1898 sice došlo k jednání obecních radních Zelené Hory a Pustiměře o zřízení školy pro žáky 1 až 3 ročníku v Zelené Hoře, ale jednání bylo bezvýsledné. Získáním pohostinské místnosti se naskytla občanům možnost ke schůzím, tanečním zábavám, divadelním hrám, vzdělávacím i politickým přednáškám. Této příležitosti bylo hojně využíváno v zimních měsících a to zejména v předvolebním období. V 90. letech minulého století byla v Zelené Hoře zřízena spolková knihovna, která byla postupně rozšiřována a udržela se s počtem 500 svazků až do roku 1941, kdy se obec musela vystěhovat. Kromě této knihovny byla v Zelené Hoře od roku 1931 ještě knihovna obecní, která byla dotována Okresním úřadem. V roce 1818, snad ke svému výročí založení obce, byla postavena proti domům číslo 13 a 14 malá zvonička. V roce 1877 byla proti domu číslo 61 odhalena barokní socha sv. Jana Nepomůckého, dílo věnované obci nákladem manželů Matěje a Barbory Bajerových.
Reference
- ↑ Sčítání lidu, domů a bytů k 1. 3. 2001 - Zelená Hora
- ↑ Ostatní národnosti byly zastoupeny max. 0,1 %
- ↑ Další církve a náboženství měly ve městě méně než 10 věřících
- ↑ Retrospektivní vývoj počtu obyvatel podle jednotlivých sčítání lidu, domů a bytů. Český statistický úřad.
- ↑ Ke dni 3. 7. 2006
Externí odkazy
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |