V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!
V tiskové zprávě k 18. narozeninám brzy najdete nové a zásadní informace.

Librace

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 6. 2. 2010, 13:43; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Simulovaný pohled na Měsíc během jednoho jeho oběhu kolem Země

Librace (z latinského libro - vyvažovat) je v astronomii označení pro velmi pomalou oscilaci satelitu (ať již reálnou či zdánlivou), jak se jeví pozorovateli na hmotnějším mateřském tělese, které satelit obíhá. Většinou se tento termín používá k označení kývavého pohybu Měsíce kolem Země. Přestože je totiž rotace Měsíce kolem Země synchronní (tj. Měsíc nám stále ukazuje jednu tzv. přivrácenou stranu), librace umožňuje pozorovatelům na Zemi v průběhu jedné měsíční periody spatřit více než jednu polovinu jeho povrchu – přibližně jde o 59% jeho povrchu.

Složky měsíční librace

Měsíční librace má tři různé složky:

  • librace v selenografické šířce – tato složka je relativně malá a její příčinou je mírný sklon rotační osy Měsíce k rovině jeho oběhu kolem Země. Jedná se tedy o podobný proces jako střídání ročních období či polární den a noc na naší planetě.
  • librace v selenografické délce – tento pohyb je u Měsíce dominantní a souvisí s excentricitou dráhy našeho satelitu kolem Země. Z důvodu zachování celkového momentu hybnosti (viz Druhý Keplerův zákon) tak z našeho pohledu Měsíc na své dráze zrychluje a zpomaluje svou rotaci.
  • půldenní librace – ta souvisí s rotací Země samotné. Pozorovateli se během jednoho dne – díky otáčení jeho vlastní polohy kolem osy rotace naší planety – naskýtají na Měsíc pohledy z různých úhlů. Největší výchylka je během východu a západu Měsíce na obloze, na rovníku (kde je maximální) činí rozdíl polohy pozorovacích stanovišť více než 12 tisíc km.

Výskyt u jíných satelitů

Librace se vyskytuje také u jiných satelitů Sluneční soustavy – díky tomu také dochází k časově proměnným slapovým deformacím, které např. v případě Jupiterova měsíce Io jsou dostatečně velké k buzení mohutné vulkanické činnosti na jeho povrchu.