V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!

Přísečnice

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 3. 9. 2013, 09:15; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Přísečnice (německy Pressnitz, v některých pramenech rovněž Presnitz, Pressniz, Pressents, Přessnitz) bylo starobylé hornické město v severozápadních Čechách v Krušných horách, v někdejším okrese Kadaň. První písemná zmínka pochází z roku 1335. Jeho rozvoj byl podmíněn těžbou železné a stříbrné rudy. Jméno města se vysvětluje jako přeseky, záseky v pohraničních lesích, jimiž chránili v dávných dobách stezky vedoucí do Čech.

Obsah

Znak města

Císař a český král Ferdinand I. udělil v roce 1546 městu znak. Ve znaku je vykořeněná jedle, na jejím kmenu je štítek a v něm hornická kladívka, špičák a mlátek. Z boku štítku vychází zlato - černá stuha. Štítek je červený se stříbrným břevnem.

Za třicetileté války

V roce 1639 přichází do Čech velké švédské vojsko pod vedením generála Bannera ( Bannéra ). Při ústupu do Saska před početnější císařskou armádou, zamířil Johann Banner do přísečnického průsmyku a nechal v březnu 1641 Přísečnici vypálit. Dne 10. května, krátce po této události, čtyřicetipětiletý generál Banner zemřel. V roce 1645 švédská vojska udeřila na Přísečnici znovu, tentokrát pod vedením generála Torstensona. Za třicetileté války byla Přísečnice těžce postižena průtahy císařských i švédských vojsk a rekatolizací, která vedla k vlně emigrace.

Za sedmileté války

V polovině 18. století dochází k zániku hornictví a ve městě se rozšířilo paličkování krajek. Ve městě byla ubytována za sedmileté války pruská i císařská vojska. V roce 1759 vypukl v Přísečnici rozsáhlý požár.

Hudební škola v Přísečnici

První soukromou hudební školu pro smyčcové nástroje založil v roce 1882 Wilhelm Rauscher. V roce 1896 tuto školu převzalo město . Cílem školy bylo vychovávat schopné orchestrální hudebníky. Minimální věk pro přijetí do hudební školy byl 10 let. Osvědčení o absolutoriu umožňovalo žákům vstup na konzervatoře v Německu i v zahraničí. Za třicet let trvání do roku 1926 vyškolili učitelé na 4000 žáků. V pondělí 28. července v roce 1902 byla projednávána na sněmu království Českého žádost města Přísečnice o navýšení dotace pro hudební školu z 2000 K na 4000 K. Poslanec Pacher upozornil na skromné životní příležitosti v jeho poslaneckém obvodu Vejprty a Přísečnice. Uvedl, že instituce hudební školy vychovává žáky nejen teoreticky, ale i hudebníky z povolání. Škola potřebuje, podle jeho slov, přijmout ještě dva učitele, aby byla zajištěna kvalitní a plnohodnotná výuka. Ve městě bylo také muzeum, kde byly vystaveny dárky a suvenýry , které přivezli za svých cest místní hudebníci. Staré hornické město časem získalo čestný titul město hudby.

Hraběnka Gabriela Buquoy-Longueval

V roce 1832 koupila přísečnické panství hraběnka Gabriela Buquoy - Longueval ( 1784 - 1863 ). Byla nazývána anděl Krušnohoří . Pomáhala lidem tím, že od nich vykupovala krajky. V letech, kdy zavládl ve městě hlad byly na zámku rozdělovány potraviny, oblečení a houně. Nechala upravit Přísečnický potok, aby se po něm mohlo plavit dřevo. Dala také vybudovat silnice z Přísečnice do Kálku a do Kovářské. V roce 1848 bylo zrušeno poddanství.

Období 1. republiky

Roku 1930 měla Přísečnice 2606 obyvatel.

Poválečná léta

Po odsunu německého obyvatelstva se město nepodařilo zcela dosídlit (v roce 1950 zde žilo 731 obyvatel).

Zánik městečka

Začátkem 70. let 20. století bylo rozhodnuto o stavbě přehrady, která vedla k demolici města a zatopení jeho území. Úředně byla obec zrušena k 30. červnu 1974 a její území bylo přičleněno k obci Kryštofovy Hamry.V roce 1973 byly zbourány také nedaleké vesnice Rusová (německy Reischdorf) a Dolina (německy Dörnsdorf) . Ve městě stával mj. barokní zámek, dva kostely pozdně gotického původu a empírová radnice.

Literatura

  • BINTEROVÁ, Zdena. Přísečnice zatopená, ale nezapomenutá. Chomutov : Oblastní muzeum v Chomutově, 2004. Kapitola Dějiny, s. 12 až 54.  

Externí odkazy