V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!

Náboženství

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 18. 7. 2013, 16:14; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Různé náboženské symboly

Náboženství v původním významu slova znamenalo v češtině bohoslužbu či kult, stejně jako dosud v polštině. Moderní a velmi široký význam slova vznikl z přesvědčení, že lze najít společný pojem pro různé náboženské soustavy; současní badatelé o tom většinou pochybují.

Náboženství dnes může znamenat:

  • Obecně (v jednotném čísle) praktický i reflektovaný vztah člověka nebo určitého společenství k tomu, co je přesahuje a na čem závisí.
  • Určitý kulturní a společenský systém, v němž se tento vztah projevuje a uskutečňuje.
  • V židovsko-křesťanském prostředí se náboženství často ztotožňuje s (náboženskou) vírou, tj. s očekáváním a nadějí do budoucnosti.
  • V přeneseném smyslu může „náboženství“ znamenat i jakoukoli jinou absolutní životní orientaci, jíž se člověk cítí vázán.

Všechna náboženství mají společné rituály nebo bohoslužby, určité představy o světě a místě člověka v něm a většina náboženství vyžaduje i určitou morálku. Většina náboženství se chápe jako vztah k Bohu nebo božstvům, na nichž člověk závisí a k nimž se obrací s díkem a s prosbou o ochranu. Výkon bohoslužebných obřadů je často svěřen zvláště vybraným nebo pověřeným osobám, kněžím, a některá náboženství se společensky organizují jako církve.

Srovnávacím studiem náboženství se zabývá religionistika, přesnější vypracování určitého náboženského učení zevnitř je úkolem teologie.

Obsah

Pojem náboženství

Moderní evropský pojem náboženství (lat. religio) nemá ekvivalent v řečtině, v hebrejštině ani v dalších jazycích a při překladech se musí nahrazovat pojmy pro zbožnost, kult, povinnost, zákon nebo učení. České slovo náboženství původně znamenalo kult či bohoslužbu, podobně jako dosud v polštině. Latinská religio také původně znamenala svědomité doržování kultu a pravidel, včetně věšteckých znamení. Teprve v císařském období, kdy se v Římské říši setkávaly velmi různé kulty a bylo třeba společné označení, začal se význam slova rozšiřovat a pro Lucretia už zamenalo téměř totéž co pověra.[1]

V tomto významu jej v novověku převzala většina evropských jazyků (vedle vlastních slov pro zbožnost, kult atd.), protože zejména osvícenská kritika náboženství neviděla mezi náboženstvími podstatné rozdíly. Teprve důkladnější poznání a studium mimoevropských „náboženství“ ukázalo, že se jedná spíše o eurocentrický omyl. Současná antropologie i etnologie naopak vyžaduje, aby se kulturní a společenské jevy popisovaly z hlediska a v pojmech „domorodců“, lidí, kteří v dané společnosti žijí (tzv. emický přístup). Také někteří protestantští teologové (Karl Barth a jeho škola) toto označení odmítají, zdůrazňují, v čem se křesťanství od jiných náboženství liší a tvrdí, že je naopak kritikou všech náboženství.[2]

Naproti tomu řada sociologů si všimla společenské funkce náboženství a z tohoto hlediska v nich vidí mnoho společného. Émile Durkheim pokládal náboženství za výraz kolektivní identity skupiny, která si teprve v posvátném uvědomuje sebe samu. Psychologové objevili obdobnou roli náboženství při integraci lidské osoby, pro vznik vztahů důvěry, jako oporu společné morálky a podobně. Jiní autoři – například Rudolf Otto – naproti tomu hledají společné prvky nebo vrstvy různých náboženství: pro R. Otta je to posvátná bázeň, pro M. Foessela „výraz toho, zač dlužíme bytosti-základu“ a pro J. Sokola „lidská odpověď na fakt života a existence, který se v náboženství chápe jako dar.“[3]

Typologie náboženství

Různá náboženství v širokém slova smyslu provázela všechna známá lidská společenství, a to už od velmi dávných dob: za první nepochybné známky člověka se často pokládají symbolické projevy, například pohřby nebo malby. Nejstarší známé pohřby jsou patrně staré až 300 tisíc let,[4] symbolické malby desetitisíce let. Během posledních dvou století shromáždili archeologové, etnologové a religionisté nesmírné množství materiálu z celého světa, jež ukazuje obrovskou rozmanitost náboženských projevů.

Pokusy uspořádat tuto rozmanitost do lineární řady, jak se o to snažili evolucionisté 19. století, se nezdařily, přesto se lze pokusit o (samozřejmě jen hrubé a přibližné) třídění, typologii náboženství podle různých hledisek.[5]

Náboženství přírodní (kmenová) a zjevená (historická)

Tzv. přírodní nebo lépe kmenové náboženství je ve skutečnosti samozřejmý a nepochybný, nerozlišený celek zvyklostí a tradic daného společenství, který tvoří jeho identitu a odlišuje je od ostatních. Teprve v daleko složitějších společnostech se z tohoto celku vydělují jednotlivé složky kultury: hudba a tanec, vyprávění, umění, divadlo, obyčeje, právo, literatura a další. Kmenové náboženství je kolektivní a uzavřené, člověk se do něj rodí, děje se ve společných slavnostech a nemá žádné výslovné učení. Charakterizuje obvykle společnosti sběračsko-lovecké a předává se socializací.

Jakousi přechodnou formu představuje náboženství rodové (kult předků), typické pro zemědělské společnosti, které má společnou strukturu, ale v každém rodě se uctívají jiní společní předkové.[2]

Naproti tomu náboženství historická se odvozují od vystoupení určité zakladatelské osobnosti a jejího zjeveného učení a příkladu. Příkladem může být židovství s Abrahámem a Mojžíšem, mithraismus se Zarathuštrou nebo islám s Muhammadem. I když obvykle začínají jako náboženství jisté skupiny, vytvářejí si posvátné texty, později psané a komentované. Díky tomu lze často sledovat i určitý vnitřní vývoj, který vede k monoteismu a k posunu důrazu od vnějšího náboženského jednání (kultu) k učení a mravním požadavkům. Postupně se obracejí k jednotlivému člověku, mohou se tudíž šířit i přes hranice původního etnika a nabývat univerzální povahu. Často provázejí i širší společenskou a politickou integraci a více či méně se spojují s politickou mocí.[2]

„... že všechna politika na mravnosti se zakládá a mravnost na vyšším stupni vývoje je podstatnou částí náboženství, politika nutně měla vždy náboženský ráz ...“ (T. G. Masaryk, Ideály humanitní, str. 197)

Ani tato typologie však není zcela vyhovující. Tak buddhismus je jistě náboženství historické, obrací se od počátku k jednotlivému člověku, jemuž se snaží pomoci plně realizovat jeho skrytý potenciál, takže se k mocensky politickým účelům nehodí. Také křesťanství se od počátku obrací k jednotlivci, má univerzální nárok a přes střídavě více a méně kritický postoj ke „světské“ moci se politickému zneužití neubránilo.

Polyteismus a monoteismus

Jednoduché rozlišení spočívá na tom, zda dané náboženství uctívá jednoho nebo více bohů. Nesnáz je v tom, že mnohé kmenové společnosti o žádných bozích nemluví, nýbrž uctívají „přírodní síly“ na posvátných místech a při zvláštních příležitostech (nový Měsíc, zatmění a podobně). Na dotazy etnologů často neurčitě zmiňují nějakého původce světa, což vedlo W. Schmidta k doměnce o „původním monoteismu“. Bůh i božstvo jsou totiž pojmy naší kultury, které se nedají snadno přeložit do jiných jazyků a kultur.

Většina vyspělých kultur starověku uctívala různě členitou hierarchii božstev s jedním nejvyšším a ani v řecké a římské mytologii nejsou postavy bohů tak zřetelně odlišené, jak si naši předkové představovali. Mytologie jsou velmi proměnné a svědčí spíše o pojmenování nějakých sil (blesku, plodnosti, úrody) nebo oblastí (rodiny, obchodu, řemesel) než o vyhraněných „osobnostech“ bohů se stálými jmény. V buddhismu se bohové objevují jen jako kategorie bytostí vedle lidí, zvířat a dalších typů, v židovství nesmí být Bůh nijak zobrazován..[1]

Místní a univerzální náboženství

Jiné jednoduché rozlišení se zakládá na tom, zda se určitá forma náboženství vyskytuje pouze na určitém místě, v určité oblasti, anebo zda je na místě nezávislá a univerzální. Místní „náboženství“ v pravém slova smyslu jsou vlastně kulty, provozované na určitém posvátném místě, které lidem nebrání, aby se na jiném místě – v rámci téže kultury - účastnili jiných. Takové kulty jsou zpravidla kolektivní a mohou se konat jen v určitém čase – podobně jako křesťanské pouti. Univerzální náboženství se naproti tomu obvykle obracejí k individuu (i když také zdůrazňují společenský výkon obřadů a společenskou povahu etiky) a kladou důraz i na morálku a učení. Nauka (dogmatika) je ostatně způsob, jak se náboženství může vymezit od svého okolí a přitom se neopírat o etnický původ.[2]

Jistý návrat k uzavřenému a výučnému náboženství představují aspoň na první pohled tzv. sekty, jenže z historie víme, že podobně začínala i pozdější univerzální náboženství a naopak úspěšné sekty se snaží o větší otevření a oslovení široké veřejnosti, podobně jako tzv. nová náboženská hnutí, většinou odvozená z křesťanství. Rozlišení mezi uzavřeným a otevřeným náboženstvím, které se v důsledku promítne i do povahy společnosti, zavedl Henri Bergson.[6]

Vnější a vnitřní náboženství

Jiná důležitá proměna se podle Karla Jasperse odehrála v tzv. „osové době“ kolem poloviny prvního tisíciletí př. n. l. V několika různých vyspělých kulturách tehdy došlo k „objevu“ individua, osobní svobody a odpovědnosti. V oblasti náboženství tomu odpovídá zvnitřnění, posun důrazu od společných slavností a svátků k individuální upřímné zbožnosti a morálce. V židovství se v té souvislosti také poprvé objevuje pojem náboženské víry jako očekávání budoucnosti a naděje na záchranu (spásu).[7]

Se zvnitřněním, individualizací a univerzalizací náboženství souvisí patrně také „objev“ monoteismu a radikální transcendence jediného Boha stvořitele. Zatímco pro starší náboženství byli bohové sice mocnou, ale přece jen součástí světa a často sami podléhali silám osudu, izraelský Hospodin je jeho jediným původcem a vládcem a sám je zcela mimo svět a jeho zákonitosti. Člověk se k němu tudíž nemůže přímo dostat, je odkázán na jeho zjevení a nanejvýš může pozorovat stopy jeho působení.

Definice náboženství

Není známa definice náboženství, na níž by se širší vědecká komunita shodla. Náboženství v moderním smyslu je totiž velmi abstraktní pojem, k němuž se dospěje až na základě srovnávání.[8] Na náboženství je možné nahlížet z různých, i protikladných úhlů pohledu.[9] Odborná literatura poskytuje mnohu různých definic. Skoro lze říci: kolik badatelů, tolik definicí.[10]

Příklady definic náboženství

Následující příklady jsou pouze ukázkou pestrosti a různorodosti definic náboženství.

Gottlieb Fichte: Náboženství je poznání; objasňuje člověka sobě samému, odpovídá na nejvyšší otázky, které vůbec mohou být vzneseny, a přináší tak člověku dokonalou jednotu se sebou samým a skutečné posvěcené mysli.[11]

Sigmund Freud: Náboženství je kolektivní neuróza, respektive funkce individuální psychiky, jež produkuje bohy, kteří mají za úkol těšit a uspokojovat dětinské touhy dospělého.[12]

Clifford Geertz: Náboženství je 1) systém symbolů, které 2) v lidech ustavují silné, pronikavé a dlouhotrvající nálady a motivace tím, že 3) formulují pojmy obecného řádu bytí a 4) obdařují tyto pojmy takovým nádechem skutečnosti, že 5) se tyto nálady a motivace zdají jedinečně realistické.[13]

Karel Marx: Náboženská bída je výrazem jednak skutečné bídy, jednak protestem proti skutečné bídě. Náboženství je povzdech utlačovaného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Náboženství je opium lidu.[14]

Rudolf Otto: Jádro všech náboženství tvoří posvátno, které je vlastní každému náboženství. Náboženství je pak vztah člověka k posvátnému.[15]

Alfred North Whitehead : Náboženství je loajalita ke světu.[16]

Ivan Štampach: Náboženství je reálný, životní, osobní vztah člověka k transcendentní zkušenosti.[17]

Tradiční náboženství

Crystal Clear help index.png   Informace uvedené v tomto článku je potřeba ověřit.
  Prosíme, pomozte vylepšit tento článek doplněním věrohodných zdrojů. 		Crystal Clear help index.png
Světová náboženství

Světové názory v náboženství je možno dělit na dualismus jako základ teismu, na monismus jako základ ateismu, popř. panteismu. Pokud věřící věří pouze v jednoho boha, jedná se o monoteismus, pokud ve více, jedná se o polyteismus. Pokud ztotožňují boha s přírodou, jedná se o panteismus jakožto formu monismu. Panteismu je velmi podobný panenteismus. Na rozdíl od panteismu, který říká, že všechno je bůh, panenteismus tvrdí, že všechno je v bohu, který ovšem existuje i mimo toto „všechno“, je tedy vlastně i formou teismu.

Nejrozšířenějšími monoteistickými náboženstvími současnosti jsou křesťanství a islám, která obě navazují na židovství (judaismus). Věřící těchto náboženství jsou lidé Knihy, neboť věří ve stejného Boha a Starý zákon považují za posvátný - inspirovaný samotným Bohem. Křesťané kromě Starého zákona uznávají též Nový zákon. Muslimové Starý i Nový zákon v dnešní formě neuznávají, neboť je považují za pozměněné vůči jejich původní zjevené formě, avšak uznávají některé biblické postavy a myšlenky. Jejich Knihou je Korán.

Mezi monoteismem a polyteismem jsou střední posice. Inklusivní monoteismus tvrdí, že uctívání kteréhokoliv boha je uctíváním téhož Boha. Jedná se tedy o uctívání jednoho Boha v mnoha podobách. Henoteismus (řecky heis Theos, jeden bůh), monolatrie (řecky moné latreia - jediné uctívání) či katenoteismus (řecky kath'hena theon, jeden bůh v čase) uctívá jen jednoho boha, ale připouští existenci dalších.

Jsou-li věřící nějak organizováni, je takové sdružení označováno jako, moderně, náboženská společnost, nebo, historicky, tradičně, náboženská obec. Křesťanská náboženská společnost se jmenuje církev. V pojetí křesťanů je jejich církev Církví, tedy tou pravou, členství v níž je nejjistější cestou ke spáse. To ostatně o sobě tvrdí i mnohá jiná náboženství. Většina křesťanských církví – výjimku tvoří snad jen některé menší – však připouští i možnost dosažení spásy mimo Církev či před jejím vznikem, na základě spravedlivého života v souladu se svědomím, a to i u nekřesťanů či dokonce ateistů.

Každé náboženství má jinou interpretaci pojmu bůh, podle potřeb té či oné společnosti, ve které vzniklo, a podle doby vzniku. To je společný jmenovatel a podstata všech náboženství, s výjimkou monistických. V pojetí některých monoteistů je bůh synonymem slova Pravda. Náboženství se tak jeví hledáním Pravdy. V pojetí jiných monoteistů je bůh pojem, který nekonečně transcenduje všechny nám známé i dosud neznámé pojmy. Proto není možné Jej omezit na jeden z nich, ať sebevznešenější, jako je Pravda, Láska nebo Spravedlnost. Materialisté nepřipouštějí, v rozporu s dlouhou duchovní tradicí, existenci jakýchkoli vyšších sil.

Věřící připouštějí zneužívání náboženství, ale pozitiva náboženství podle nich převažují nad negativy. Zejména je kladen veliký důraz na morálku, která je v mnoha náboženských systémech velice propracovaná.

Věřící obvykle nejsou pokrokáři, jsou spíše konzervativní. Sekularizovaný životní styl vede některé věřící k chiliasmu: „Biblické varování, že národ, který se odvrátí od Boha, je odsouzen k záhubě, racionálně přeloženo znamená, že pokud nebude společnost používat dosavadní osvědčená pravidla, pozvolna se rozpadne.“

Odluka církve od státu

V moderní době, od dob osvícenství, proběhla v některých státech, zpravidla ve vyvinutějších demokraciích, odluka církve od státu – konsekventní dělení politiky a víry, podobně jako i jiných oblastí veřejného života. Jejím důsledkem je mimo jiné to, že náboženská výchova ve školách není povinná. Dalším požadavkem společnosti je, aby státem uznané církve byly prokazatelně obecně prospěšné, dobročinné.

Počty věřících v hlavních světových náboženstvích

Nejvíce lidí se dnes hlásí ke křesťanství, následuje islám a hinduismus. Někteří muslimové však tvrdí, že praktikujícíh muslimů je více, než praktikujícíh křesťanů.[18] To je však velmi relativní a teoretická otázka, která je úzce spojená s chápáním a používaním termínů apod.
Více než miliarda lidí se s žádným náboženstvím neztotožňuje. Následující tabulka je přibližná a udává základní informace o největších náboženstvích světa.[19]


Jméno skupiny Název náboženství Odhadovaný počet stoupenců Doba vzniku Hlavní oblasti výskytu
Abrahámovská náboženství
3,4 milardy 		Křesťanství 2,1 miliardy1. století Celosvětové rozšíření kromě severozápadní Afriky, Arabského poloostrova a některých částí střední, východní a jihovýchodní Asie
Islám 1,5 miliardy 7. století Střední východ, severní Afrika, střední a jižní Asie, západní a východní Afrika, Indický subkontinent, Rusko, Čína, Balkán a Majské souostroví
Judaismus 14 milionů Doba železná Izrael, USA, Evropa
Bahá'í 7 miliónů 19. století Celosvětové rozšíření bez hlavních center výskytu
Mandejci, Samaritáni, Drúzové 20 000, 700, 800 000 Blízký východ
Rastafariánství 20. stol Jamajka
Jezídismus 500 000 neznámá severní Irák
Indická náboženství
1,4 miliardy 		Hinduismus 900 milionů neznámá Indický subkontinent, Fidži, Guyana a Mauricius
Buddhismus 376 milionů doba železná Indický subkontinent, východní Asie, oblast Indočíny a některé ruské regiony
Sikhismus 23 milionů 16. století Indie, Pákistán, Afrika, Kanada, USA, Spojené království
Džinismus 4,2 milionů doba železná Indie a východní Afrika
Východoasijská náboženství
500 milionů 		Taoismus neznámá Období Jara a Podzimu Čína a čínské diaspory
Konfucianismus neznámá Období Jara a Podzimu Čína, Korea, Vietnam a čínské a vietnamské diaspory
Šintoismus 4 miliony neznámá Japonsko
Caodeismus 1-2 miliony 1925 Vietnam
Čchondogjo 1,13 milionů 1812 Korea
Yiguandao 1-2 miliony okolo 1900 Taiwan
Tradiční čínské náboženství 394 milionů neznámá Čína
Etnická/domorodá
400 milionů
Původní americká náboženství neznámá Amerika
Tradiční africká náboženství a diaspory 100 milionů neznámá Afrika, Amerika
Náboženství australských domorodců neznámá Austrálie

Související články

Literatura

  • M. Eliade – I. P. Culianu, Slovník náboženství. Praha: ČS 1993. ISBN 80-202-0438-5
  • Ritter – Gründer (vyd.), Historisches Wörterbuch der Philosophie. Basel 1981-2005. Heslo Religion, sv. 8:632 nn.
  • ANZENBACHER, Arno. Úvod do filosofie. Praha : Portál, 2004. ISBN 80-7178-804-X.
  • GEERTZ, Clifford. Náboženství jako kulturní systém. in: Interpretace kultur: vybrané eseje, Praha : Portál, 2000. ISBN 80-85-85-089-3.
  • HORYNA, Břetislav. Úvod do religionistiky. Praha : OIKÚMENÉ, 1994. ISBN 80-85-24-164-1.
  • HELLER, Jan; MRÁZEK, Milan. Nástin religionistiky. Praha : Kalich, 2004. ISBN 80-70-17-721-7.
  • OTTO, Rudolf. Posvátno. Praha : Vyšehrad, 1998. ISBN 80-70-21-260-8.
  • PADEN, William E. Bádání o posvátnu: náboženství ve spektru interpretací. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80-21-02-977-3.
  • PERTOLD, Ivan Otakar. Úvod do vědy náboženské. Praha : Melantrich, 1947.
  • SOKOL, Jan. Člověk a náboženství. Praha : Portál, 2004. ISBN 80-7178-886-4.
  • ŠTAMPACH, Ivan Odilo. Malý přehled náboženství. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1992. ISBN 80-04-26123-X.
  • ŠTAMPACH, Ivan Odilo. Náboženství v dialogu. Praha : Portál, 1998. ISBN 80-71-78-168-1.
  • VOJTÍŠEK, Zdeněk. Encyklopedie náboženských směrů v České republice: Náboženství, církve, sekty, duchovní společenství. Praha : Portál, 2004. ISBN 80-7178-798-1.
  • VOJTÍŠEK, Zdeněk. Netradiční náboženství u nás. Praha : Dingir, 2004. ISBN 80-9025-280-X.

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 Ritter – Gründer, heslo Religion.
  2. ↑ 2,0 2,1 2,2 2,3 Sokol, Člověk a náboženství.
  3. ↑ Sokol, Člověk a náboženství, str. 74.
  4. ↑ Athapuerca ve Španělsku. R. Dunbar (ed.), The evolution of culture. Edinburgh 1999, str. 150 n.
  5. ↑ Heller – Mrázek, kap. 5. Třídění náboženství.
  6. ↑ H. Bergson, Dvojí pramen mravnosti a náboženství. Oikumené: Praha 2002.
  7. ↑ K. Jaspers, Vom Ursprung und Ziel der Geschichte, 1948.
  8. ↑ HORYNA, Břetislav. Úvod do religionistiky. Praha : OIKÚMENÉ, 1994. ISBN 80-85-24-164-1. S. 18.  
  9. ↑ PADEN, William E. Bádání o posvátnu: náboženství ve spektru interpretací. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80-21-02-977-3. S. 15.  
  10. ↑ HELLER, Jan; MRÁZEK, Milan. Nástin religionistiky. Praha : Kalich, 2004. ISBN 80-70-17-721-7. S. 19.  
  11. ↑ HELLER, Jan; MRÁZEK, Milan. Nástin religionistiky. Praha : Kalich, 2004. ISBN 80-70-17-721-7. S. 18.  
  12. ↑ ŠTAMPACH, Ivan Odilo. Náboženství v dialogu. Praha : Portál, 1998. ISBN 80-71-78-168-1. S. 28.  
  13. ↑ GEERTZ, Clifford. Náboženství jako kulturní systém. in: Interpretace kultur: vybrané eseje, Praha : Portál, 2000. ISBN 80-85-85-089-3. S. 107.  
  14. ↑ ANZENBACHER, Arno. Úvod do filosofie. Praha : Portál, 2004. ISBN 80-7178-804-X. S. 269.  
  15. ↑ OTTO, Rudolf. Posvátno. Praha : Vyšehrad, 1998. ISBN 80-70-21-260-8. S. 20-26.  
  16. ↑ Alfred North Whitehead, Religion in the making, kap. II.
  17. ↑ ŠTAMPACH, Ivan Odilo. Malý přehled náboženství. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1992. ISBN 80-04-26123-X. S. 10.  
  18. ↑ http://www.adherents.com/Religions_By_Adherents.html#Islam
  19. ↑ Následující údaje převzaty z http://www.adherents.com/Religions_By_Adherents.html

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Náboženství

Citováno z „http://www1fdc.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/N%C3%A1bo%C5%BEenstv%C3%AD“