Znásilnění

Z Multimediaexpo.cz

"Bulharské mučednice", malba z roku 1877 od ruského malíře Konstantina Makovského, zobrazující znásilnění bulharských žen otomanskými baši-bazouky při potlačení Dubnového povstání z předešlého roku, za účelem pozvednutí veřejné podpory pro Rusko-Tureckou válku (1877–1878) vedené s proklamovaným cílem osvobodit Bulhary.

Znásilnění je trestný čin spočívající ve vynucení si pohlavního styku či jiné podobné sexuální aktivity proti vůli participující osoby.

Podle § 185 českého trestního zákoníku se znásilnění dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy donutí jiného k pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného, připouští tedy i znásilnění muže ženou. V takovém případě hrozí pachateli trest odnětí svobody na 6 měsíců až 5 let. V případě znásilnění formou soulože, na dítěti nebo se zbraní se trestní sazba zvyšuje na 2 léta až 10 let. V případě znásilnění dítěte mladšího 14 let nebo na místě, kde je omezována osobní svoboda nebo způsobení těžké újmy na zdraví znásilněním se trestní sazba zvyšuje na 5 až 12 let. V případě nedbalostního usmrcení při znásilnění se trestní sazba zvyšuje na 10 až 16 let.

Do roku 2001 bylo možno spáchat trestný čin znásilnění pouze na ženě a pouze v případě, že mělo charakter klasického pohlavního styku. Přinucení k orálnímu či análnímu sexu se neklasifikovalo jako znásilnění, nýbrž většinou jako omezování osobní svobody, které se trestalo mnohem nižšími tresty. Do roku 1950 se znásilnění označovalo souslovím násilné smilstvo (nezahrnovalo násilné vynucení sexu na manželce) a tento pojem se vyskytuje v některých dosud platných mezinárodních smlouvách o extradici (např. Smlouva mezi republikou Československou a Spojenými státy o vzájemném vydávání zločinců ze dne 2. července 1925 ve znění dodatkové úmluvy ze dne 29. dubna 1935).

Před znásilněním v době ozbrojeného konfliktu chrání ženy i Ženevské úmluvy na ochranu obětí války a dodatkové protokoly k nim (čl. 27 úmluvy o ochraně civilních osob za války, čl. 76 Prvního dodatkového protokolu a čl. 4 Druhého dodatkového protokolu).

Znásilnění v náboženství

Ke znásilnění zastává striktně odsuzující postoj většina náboženství, včetně křesťanství, judaismu a islámu. Všechna tři zmíněná náboženství je považují za velmi těžký hřích.

Křesťanství a judaismus

Ve Starém zákoně lze nalézt několik zmínek o znásilnění, např.:

Jestliže nalezne muž zasnoubenou dívku na poli a zmocní se jí a bude s ní ležet, zemře jenom ten muž, který s ní ležel.
Dívce neuděláš nic. Dívka se nedopustila hříchu hodného smrti. ...
Vždyť ji našel na poli, zasnoubená dívka křičela, ale nebyl tu nikdo, kdo by ji zachránil.

– Deuteronomium 22,25-27

Když najde muž dívku, pannu, která není zasnoubena, a chytí ji, bude s ní ležet a budou přistiženi,
muž, který s ní ležel, dá otci té dívky padesát šekelů stříbra. Stane se jeho ženou, protože ji ponížil. Po celý život ji nesmí propustit.

– Deuteronomium 22,28-29

Islám

Informace uvedené v tomto článku je potřeba ověřit.   Prosíme, pomozte vylepšit tento článek doplněním věrohodných zdrojů.

V případě islámu je zde ovšem jedna komplikace - islám sice považuje znásilnění za extrémně těžký hřích a jako trest stanoví smrt, zároveň však disproporce mezi silou svědectví ženy a muže a jejich právy a povinnostmi zejména na poli sexuální morálky způsobuje, že podle striktně islámského práva znásilněná žena často nejenže prakticky nemá šanci dobrat se u soudu zastání, ale v řadě případů by dokonce její pokus o obvinění násilníka skončil jejím uvězněním a popravou. Islám též obecně ukládá manželce povinnost podřídit se sexuálním požadavkům manžela, jinými slovy manželku podle něj nelze znásilnit, protože nemá právo pohlavní styk odmítnout. Určité místní varianty zvykového práva kombinující islám s jinými tradicemi pak navíc připouštějí znásilnění jakožto legální trest či součást trestu (byť zpravidla v rozporu s oficiálním právním systémem).

Historie

Ve středověku a počátkem novověku bylo v Česku násilné smilstvo trestáno smrtí formou lámání kolem, posléze stětím a následným vpletením v kolo – později pouze stětím.

Znásilnění a válka

Znásilnění bylo a navzdory snaze OSN a ochránců lidských práv stále zůstává běžné během válečných konfliktů. Důvodů je pro to více - znecitlivění lidí v důsledku válečných prožitků, nenávist k nepříteli a pochopitelně i fakt, že je zde spousta příležitostí s vysokou šancí na to, že případ nebude odhalen nebo případně že za takovéto jednání nehrozí trest.

Znásilňování může být též zcela účelovým prostředkem:

• k potrestání nepřítele,
• ke zlomení jeho ducha anebo součástí teroru, který:
  • má přimět skupinu lidí (například z pohledu dobyvatele nežádoucí etnikum či náboženskou skupinu) k opuštění země,
  • slouží jako způsob "vyplemenění" etnika, podle práva první noci.^[1]

Masové znásilňování jako „trest“ na poraženém nepříteli a metoda etnických čistek je poměrně běžné v Africe, v Evropě bylo naposled použito během válek vzešlých z rozpadu Jugoslávie v 90. letech 20. století. V Česku se naposledy vyskytlo v roce 1945, když se ho Československá a Rudá armáda dopouštěly na německých ženách.

Znásilnění a rasa

Rasa je důležitým faktorem při znásilnění. Pachatele přitahují oběti stejné rasy, ve většině případů jsou proto znásilnění vnitrorasová.^[2] Příslušníci různých ras páchají znásilnění v různé míře. V rasově smíšených společnostech je mají výrazně větší sklon páchat černoši, menší pak běloši a Asiaté. Ve Spojených státech, zemi která otevřeně eviduje rasu pachatele i oběti, rámci mezirasových znásilnění dominují znásilnění bělošek černochy, zatímco v případě znásilnění černošek bělochy jde o zcela výjimečné případy.

Znásilnění a interrupce

V některých státech, kde je interrupce jinak nelegální, je otěhotnění následkem znásilnění důvodem či jedním z více důvodů pro legálnost interrupce. I tato výjimka může předmětem kontroverzí.^[3]

Reference

1. ↑ film Statečné srdce, "Tak je vyplemeníme!"
2. ↑ http://www.nostatusquo.com/ACLU/dworkin/WarZoneChaptIVE.html
3. ↑ Polští aktivisté brání čtrnáctileté znásilněné dívce v potratu