Louis Kahn

Z Multimediaexpo.cz

Louis Kahn (rodným jménem, Leiser-Itze Schmuilowsky) (* 20. února 1901, ostrov Saaremaa, Estonsko – 17. března 1974, New York, USA) byl významný americký architekt, profesor na Yale University a University of Pennsylvania. Byl představitel architektury brutalismu 20. století.

Obsah 1 Biografie 1.1 Dětství 1.2 Kariéra 1.3 Poslední okamžiky 1.4 Osobní život 1.5 Bibliografie 2 Externí odkazy

Biografie

Dětství

Louis Isadore Kahn se narodil roku 1901 na ostrově Saaremaa v Estonsku. Pocházel ze tří dětí, otec sloužil v carské armádě a po svém propuštění se živil jako umělecký řemeslník. Matka byla harfistka. Rodina roku 1905 emigrovala do Spojených států a usadila se ve Filadelfii. Pocházel ze skromných poměrů. Otec se kvůli nemoci zad nemohl věnovat své profesi, přesto rodina žila z toho co matka vydělala jako krejčířka v textilním průmyslu.

Kariéra

Mladý Louis se již ve škole projevoval jako znamenitý kreslíř a měl i mimořádné hudební nadání, nicméně rozhodl se pro studium architektury. Když si vydělal nějaké peníze, začal studovat na University of Pennsylvania ve Filadelfii pod vedením profesora Paula P. Creta (původně profesora Ecole des Beaux Arts v Paříži) v letech (1929-1930) a také profesorů Zantzingera, Boila a Medara (1930-1932). Po studiích procestoval Evropu a poté si v roce 1937 otevřel ve Filadelfii svůj vlastní ateliér. Počátkem 40. let uzavřel partnerství s Georgem Howem a Oscarem Stoneverem. Jeho rané práce nejsou příliš známé, ani nikterak hodnotné. V roce 1947 přijal nabídku přednášet na Yale University v New Havenu, kde společně s Douglasem Orrem navrhnul přístavbu galerie výtvarného umění (1951-1953). Když byl po 10 letech jmenován profesorem University of Pennsylvania ve Filadelfii, rád se vrátil do města, se kterým se vždy cítil svázaný. V poslední třetině života Louise Kahana jeho reputace radikálně vzrostla a začadil se mezi prominentní architekty své doby. Zakázky přicházely z celé Ameriky i z Asie; rozsahem od malých židovských koupelen po návrh hlavního města Bangladéše. Kahn se každému dílu věnoval se stejnou mírou starostlivosti a intenzity. Instituce, které se věnovaly výuce, anebo výzkumu, považoval za výjimečná místa, protože se tam spojovaly individuální i společenské aktivity, které měla architektura reflektovat. Nazýval je „domy inspirací,“ což mu přineslo v 60. letech několik zakázek v této oblasti. V roce 1963 dostal zakázku na plán pro hlavní město Bangladéše - Dháky, tehdy ještě Východního Pákistánu - dháckou vládní čtvrť Sher-e-Bangla Nagar. Až do roku 1971 vyučoval na University of Pennsylvania ve Filadelfii. Uznání, které odpovídalo jeho významu architekta, učitele a teoretika se dočkal až v posledních letech života. V roce 1966 mu byla v Museum of Modern Art v New Yorku uspořádána velká výstava a podobná se konala roku 1969 v Curychu. Dostal zlatou medaily od American Institute of Architects a v roce 1971 od Royal Institute of British Architects (FRIBA).

Poslední okamžiky

V březnu 1974 naposled odcestoval do Indie. Tehdy často cestoval do Tehránu, Tel Avivu, Dháky, Paříže, Bruselu a jiných měst. Zřejmě i to přispělo k velkému fyzickému vyčerpání. Po návratu z Indie podlehl Louis Kahn 17. března 1974 na new yorské stanici Pennsylvania Station infarktu miokardu. Jelikož měl u sebe jen telefonní číslo své kanceláře, nemohla policie nikoho přes víkend zastihnout, a tak až po třech dnech jej žena našla v seznamu nezvěstných osob v New Yorku a musela ho identifikovat. Po jeho smrti vyšlo najevo, že navzdory množstvím projektů, které realizoval po celém světě, byla jeho kancelář zadlužená. Nikdy neměl zájem o výnosnou práci, vždy se prací zabýval tak dlouho, dokud nevyhovovala jeho nárokům, bez ohledu na náklady a termíny. Dluhy však byla nakonec uhrazeny díky tomu, že stát Pennsylvánie odkoupil jeho skicy a výkresy.

Osobní život

Zatímco Kahnův architektonický odkaz je nekompromisním hledáním pravdivého a jasného, jeho osobní život byl plný tajemství a zmatku. Kahn měl vztah se třemi různými ženami. Roku 1930 se oženil s Ester Israeli. Roku 1945 začal spolupracovat a navázal vztah s Ann Tyng, se kterou vypracoval různé modely konstrukcí ze sériových strukturních prvků, které našly uplatnění při plánech pro studentské internáty ve Filadelfii. Kahnův syn s Harriet Pattison, Nathaniel Kahn, natočil biografický dokumentárlní film Můj architekt (My Architect: A Son's Journey), který byl nominován na Oscara. Odhaluje neuveřitelnou krásu monumentálních staveb svého otce a vtahuje nás tak hluboko do svojí rozvrácené rodiny, v které nám odhaluje svět předsudků, intrik a pomluv, které pronásledují rodiče a jejich děti.

Bibliografie

• Hollingsworth M. Architektura 20. Století. Columbus 1993, s. 122 – 125
• Haas F. Architektura 20. Století. Státní pedagogické nakladatelství Praha 1978, s. 536 – 545
• Prinaová F. Demartiniová E. 1000 let architektúry. Slovart Praha 2006, s. 340
• Ungresová L. O Architektech, Životy, Díla, Teórie. Slovart Praha 2006, s. 255 – 274
• Giurgola R., Mehta J. Louis I. Kahn. Verlag für Architektur Arte mis Zürich und München 1975
• Gössel P., Leuthäuserová G. Architektura 20. Století. Taschen 2003, s. 257 – 258, 419 – 420

Externí odkazy

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii