Bitva okolo Suomussalmi (30. listopadu 1939 – 8. ledna 1940) představuje největší finské vítězství v zimní válce a jednu z nejdrtivějších porážek v historii Rudé armády. Uskupení plukovníka Siilasvua složené z torza 9. pěší divize a dvou samostatných praporů v této bitvě zničilo 47. armádní sbor I. F. Dašičeva tvořený dvěma posílenými divizemi, tankovou brigádou a plukem tzv. Finské lidové armády (FOA).
Bitva představovala velkou morální vzpruhu pro Finskou armádu a názorně demonstrovala kvalitativní převahu finských jednotek nad obecně sice lépe vybavenými, ale extrémně těžkopádnými a nedostatečně vycvičenými masami rudoarmějců.
Přinesla obrovskou kořist v podobě výzbroje a výstroje, která převyšovala veškeré zahraniční dodávky obdržené v průběhu války a byla využita v následujících bojích. Na zvrácení výsledku války však nemohla stačit, neboť pro Sovětský svaz nebyl problém ztracené jednotky nahradit.
Rudá armáda zahájila útok ráno 30. listopadu 1939. Plán počítající s kleštěmi tvořenými 163. a 44. divizí musel být opuštěn, neboť 44. divize nedorazila na bojiště včas (důvodem bylo zejména váhání sovětského velení, zda by nebylo nakonec lepší nasadit ji jižněji a přenechat celý úkol 163. divizi). Nakonec bylo rozhodnuto, že 163. divize provede úder sama.
163. divize zahájila útok společně s částí 21. tankové brigády a podpůrnými jednotkami FOA. Těžištěm útoku se stala komunikace Juntusranta–Suomussalmi. Hlavní úder 163. pěší divize dopadl na nicnetušící nekompletní rotu pohraniční stráže poručíka Ela. Jeho zoufalé volání o pomoc tváří v tvář dvousetnásobné přesile nepřítele bylo jeho nadřízenými zprvu vyhodnoceno jako panikaření a bylo mu řečeno, že musí bojovat lépe. Stejnou odpověď dostal i na svou druhou žádost odpoledne... Posílena o několik odloučených pohraničníků a neodvedenými příslušníky domobrany (tedy většinou příliš mladými nebo příliš starými) pokračovala jeho jednotka v zuřivých ústupových bojích.
