Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!
Slovenské národní povstání
Z Multimediaexpo.cz
(+ Vylepšení) |
m (Nahrazení textu „Třetí říše“ textem „Třetí říše“) |
||
Řádka 8: | Řádka 8: | ||
| výsledek= Porážka povstalců, neúspěch nacistů zlikvidovat partyzány | | výsledek= Porážka povstalců, neúspěch nacistů zlikvidovat partyzány | ||
| strana1= {{Flagicon|Československo}} [[Československá republika|ČSR]], [[Soubor:Flag of the Soviet Union.png|24px]] [[Sovětský svaz|SSSR]] | | strana1= {{Flagicon|Československo}} [[Československá republika|ČSR]], [[Soubor:Flag of the Soviet Union.png|24px]] [[Sovětský svaz|SSSR]] | ||
- | | strana2= {{Flagicon|Třetí říše}} [[Třetí říše]] | + | | strana2= {{Flagicon|Třetí říše}} [[Nacistické Německo|Třetí říše]] |
| velitel1= [[Ján Golian]], [[Rudolf Viest]] | | velitel1= [[Ján Golian]], [[Rudolf Viest]] | ||
| velitel2= [[Hermann Höffle]] | | velitel2= [[Hermann Höffle]] |
Aktuální verze z 22. 6. 2023, 17:12
Slovenské národní povstání | |||||||||||||||
---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
Konflikt: Druhá světová válka | |||||||||||||||
Vojáci povstalecké armády | |||||||||||||||
| |||||||||||||||
Strany | |||||||||||||||
ČSR, SSSR | Třetí říše | ||||||||||||||
Velitelé | |||||||||||||||
Ján Golian, Rudolf Viest | Hermann Höffle | ||||||||||||||
Síla | |||||||||||||||
47 000 později 60 000 mužů pravidelné armády a 18 000 partyzánů | 48 000 až 50 000 mužů | ||||||||||||||
Ztráty | |||||||||||||||
1720 padlých, 3600 raněných, asi 10 000 zajatých mužů, do 12 000 padlých a zavražděných v důsledku partyzánské války | 4200 padlých, 5000 raněných, 300 zajatých | ||||||||||||||
{{{poznámky}}} | |||||||||||||||
Slovenské národní povstání (známé také pod zkratkou SNP, slovensky Slovenské národné povstanie) bylo ozbrojené vystoupení protifašistických sil na území Slovenska v závěru druhé světové války.
Hlavními veliteli povstání byli generálové Rudolf Viest a Ján Golian. Centrem povstaleckého území byla ustanovena Banská Bystrica. Po jejím dobytí německými silami 28. října 1944 přešla velká část povstalců do guerillové (partyzánské) války, se svými základnami roztroušenými v pohořích středního Slovenska (Nízké Tatry, Velká Fatra, Javorníky, Kremnické vrchy, Slovenské rudohoří aj.). Kromě Slováků bojovali v SNP také Češi, Poláci, Rumuni, Rusíni, Ukrajinci, Francouzi, Bulhaři, Jugoslávci a další. Významnou podporu povstání znamenalo působení vojáků různého zaměření dopravených na povstalecké území vzdušnými výsadky šlo zejména o vojáky a partyzány ze SSSR, ale v menším počtu i americkou a britskou vojenskou misi.
Obsah |
Situace před SNP
Od jara 1944 vedly skupiny politiků na Slovensku úvahy o dalším osudu země. Postupně nabýval vrchu názor, že není možné pasivně čekat na konec války (o úspěchu nacistů si už nedělal nikdo iluze) a že je třeba připravit akci, která by nejen napomohla postupu Rudé armády, ale likvidovala i ostudné spojení Slovenské republiky s nacisty a tím se pokusila rehabilitovat slovenský národ. Povstání mělo vypuknout, až se přiblíží Rudá armáda, posléze měli vojáci dvou pěších divizí bránících linii na východním Slovensku navázat styk se sovětskými vojsky a umožnit jim přechod přes komplikovaný terén Karpat, přinejmenším na střední Slovensko. Sovětská vojska by tak vpadla do týlu německých vojsk ve východních Karpatech, čím by výrazně narušila Heinriciho ústupové plány. Území Slovenska by se tím výrazně ušetřilo před hrůzami války.
Začátek SNP
Povstání však vypuklo předčasně. Po zvýšení aktivity partyzánských skupin po celé zemi. Obzvlášť pak útoku proti důležitým železničním komunikacím, tunelům, obsazení některých měst jako i incidentu s postřílením členů německé vojenské mise požádal německý vyslanec v Bratislavě Hanns Elard Ludin Berlín o vojenský zásah. Bratislavská vláda s ním 28. srpna vyslovila souhlas; nepředpokládaná přítomnost německých vojáků na Slovensku ovšem křížila plány organizátorů povstání. Vojenské ústředí v Banské Bystrici 29. srpna večer vydalo rozkaz posádkám slovenské armády. Povstání se rychle rozšířilo a zasáhlo na 30 okresů o rozloze asi 20 000 km2 s přibližně 1,7 milionu obyvatel, kde politickou moc přebíraly nové orgány – národní výbory.
Průběh SNP
Hlavní složkou ozbrojených sil povstání byla 1. čs. armáda na Slovensku (oficiálně jmenovaná 31. srpna). Spolu s partyzány, částí policie, finanční stráže a milicemi Národní stráže bránila tato armáda povstalecké území na souvislé frontě do konce října. Zahraniční vláda v Londýně vyhlásila 1. čs. armádu za součást čs. branné moci a za spojeneckou ji uznaly i velmoci protihitlerovské koalice – SSSR, USA a Spojené království, které k ní postupně vyslaly své styčné vojenské mise.
Do SNP se nezapojily některé posádky ze západního Slovenska. Největší ztrátu však znamenalo nečekané odzbrojení východoslovenské armády německou armádní skupinou Heinrici, ukončené 1. – 2. září, čímž bylo znemožněno rychlé spojení povstání s jednotkami u slovenských hranic operující Rudé armády. Počet 18 000 vojáků a důstojníků 1. čs. armády vzrostl po mobilizaci z 5. září na 47 000. Mobilizací mužů do 40 let 26. září a nástupem branců 9. října se zvýšil asi na 65 000 mužů. Nedlouho po začátku povstání vystoupila z ilegality Slovenská národní rada a v Banské Bystrici převzala pravomoci vrcholného orgánu revoluční moci. Vládním a výkonným orgánem SNR se stal Sbor pověřenců s 9 až 11 pověřenci, jemuž předsedali Karol Šmidke a Vavro Šrobár.
Území kontrolované povstalci bylo na začátku září 1944 ohraničeno na východě linií Levoča - Spišská Nová Ves - Dobšiná, na západě linií Žilina - Bánovce nad Bebravou a na severu a na jihu dosahovalo hranic Slovenského štátu. První boje vzplály již na počátku povstání na přístupech k Žilině. Další boje probíhaly v Popradu a Kežmarku, kde byla silná německá menšina. Tvrdé boje probíhaly o Telgárt, který obsadily německé jednotky již 3. září, ale který byl dobyt zpět. Němci však začali útočit směrem na Liptov, Štrbu a Važec a po obejítí obrany u Liptovského Hrádku obsadili 5. září Liptovský Mikuláš. Obrana povstalců byla v tomto stadiu omezována příkazem londýnské československé vlády, který doporučoval soustředit síly na obranu středního Slovenska zejména v oblasti Zvolen, Banská Bystrica a Brezno, protože bránit celé území bylo nad síly 1. čs. armády. Němcům se na severozápadě podařilo prorazit obranou u Strečna v údolí Váhu a postupovat směrem k Vrútkám, které se jim podařilo obsadit. Další těžké boje probíhaly o Priekopy, Martin, Sučany, Partizánske, Telgárt a Čremošné, u Jalné, u vrchu Ostrô a jinde.
Povstalci byli na začátku povstání docela slušně vybaveni, disponovali nejen čs. tanky LT-35, LT-38 a LT-40, ale také různými typy německých tanků a samohybných děl. K dispozici měli také dělostřelectvo, ovšem jejich letectvo sestávající se ze zastaralých strojů nedokázalo Němcům v žádném případě konkurovat. Proto bylo rozhodnuto o přesunu 1. čs. stíhacího leteckého pluku na letiště Zolná, který den po svém příletu 17. září náletem na piešťanské letiště paralyzoval na dlouhou dobu německé letectvo. 25. září 1944 se začaly na pomoc SNP uskutečňovat první výsadky a 2. čs. samostatné paradesantní brigády. Povstalci již v tomto období trpěli přitom vážným nedostatkem těžkých zbraní, který jen částečně zmírňovaly letecké dodávky od Spojenců a Sovětů. Nejúčinnější pomocí povstání se měla stát Karpatsko-dukelská operace, ovšem vzhledem k tomu, že se v počáteční fázi povstání nedokázalo východoslovenským divizím obsadit pohraniční průsmyky, neměla tato operace na boje povstalců žádný přímý vliv. Do podpory povstání se 20. září zapojilo i 150 amerických létajících pevností B-17, které zlikvidovaly německé hangáry, dílny a letouny na letišti Nový Dvor u Malacek.
V druhé polovině září probíhaly těžké boje na všech přístupech k centru povstání. Němci, posílení o jednotky Waffen SS, se snažili za každou cenu dostat k Banské Bystrici a Zvolenu. Na severovýchodě povstaleckého území se dokonce podařilo 1. čs. armádě provést útok a donutit Němce k ústupu až k Popradu. Povstalcům se též podařilo postavit tři obrněné vlaky "Štefánik," "Hurban" a "Masaryk," které jim poskytovaly silnou podporu. Během povstání neprobíhaly jen boje v souvislém povstaleckém území, ale i vně, kde neustále útočily partyzánské skupiny. Partyzáni např. neustále útočili na důležitou železniční trať Ružomberok - Vrútky - Žilina, která byla i po zprovoznění stále přerušována.
Německá ofenzíva
Ke změně situace došlo v měsíci říjnu. Německá divize "Tatra" byla posílena o těžkou bojovou techniku a podnikla nové útoky, které skončily neúspěchem. 5. září se konala ve Vídni porada, kde byla vyjádřena nespokojenost s postupem vojenských operací proti povstalcům. Na podporu potlačení povstání tak byla vyslána 2. SS Strumbrigade "Dirlewanger" z Polska a 18. divize SS pancéřových granátníků "Horst Wessel" z Maďarska, což znamenalo značnou bojovou sílu. Generál Rudolf Viest mohl proti útočícím německým vojskům nasadit 18 pěších praporů, 27 dělostřeleckých baterií, 3 obrněné vlaky, 10 - 12 lehkých tanků a 20 letadel. Jeho pěchota čítala 60 tisíc vojáků a 12 tisíc partyzánů. Ale pouze tři čtvrtiny jeho vojáků měly zbraně a všichni povstalci byli vyčerpáni předchozími boji.
Německá ofenzíva začala 19. října 1944. Jako předehru k ofenzívě Němci bombardovali Banskou Bystrici, Liptovskou Osadu a letiště Tri Duby. Brigáda Dirlewanger zaútočila jako první na Biely Potok, ale byla po těžkých bojích zastavena. Útoky ostatních německých sil však byly úspěšné. Podařilo se jim obsadit některé opěrné body a tak dne 22. října svolal generál Viest poradu svého štábu, která určovala další taktiku bojů. Po příštích dvou dnech klidu byly 25. října boje znovu obnoveny. Slovenská letiště Zolná a Tri Duby se dostaly do dosahu palby německého dělostřelectva a 1. čs. stíhací pluk musel být evakuován. Povstalci tak ztratili veškerou leteckou podporu. 26. října postupovala německá divize Tatra na Banskou Bystricu od Zvolena i od Brezna. Velitelství 1. čs. armády se přesunulo do Donoval a Banská Bystrica byla vyklizena bez boje. Generál Viest vydal svůj poslední rozkaz 28. října v 04:00 hodin. Přijal porážku armády a vyzval všechny vojáky, aby odešli do hor a pokračovali v partyzánské válce.
Galerie – povstalecký obrněný vlak Hurban (2007)
Partyzánská válka
Němci začali hned 29. října s operacemi, které měly za cíl zlikvidovat jak partyzány, tak zbytky armády. Dne 3. listopadu byli zradou zajati velitelé povstání Viest a Golián, kteří byli odvezeni do Německa a tam popraveni. Jednotky, které ustoupily do hor, byly z větší části z dalších bojů vyřazeny, protože měly málo zbraní, munice a potravin a nebyly vybaveny zimním oblečením. Některé partyzánské skupiny však vedly boje s Němci prakticky celou zimu 1944/1945 a na jaře 1945 se účastnily pomocných akcí při osvobozování Slovenska. K partyzánskému boji byla donucena 2. československá paradesantní brigáda. Mnoho partyzánů a bývalých vojáků armády při boji v horách zahynulo hladem a vyčerpáním. Partyzánské jednotky na Slovensku však stále tvořily velkou bojovou sílu. Byly ale vybaveny pouze lehkými zbraněmi a mohly provádět jen omezené útoky a záškodnické akce. Hlavni štáb sídlil v Lomnisté dolině na jižní straně Nízkých Tater. Partyzánská válka vázala v listopadu a prosinci 1944 německé síly o počtu zhruba 35000 mužů. Přesto se partyzánům podařilo provést v tomto období 72 destrukcí na železnicích a výrazně tak omezit přepravu vojsk, zbraní a zásob na frontu. Svoji úlohu partyzáni sehráli i při Východoslovenské operaci a v dalších bojích při osvobozování území Slovenska, kdy byla jejich činnost s postupujícími sovětskými a československými vojsky koordinována ze štábu v Kyjevě.
Německý teror
Po porážce povstání Němci zřídili "Einsatzgruppe H" se sídlem v Bratislavě. Skupina byla kombinací jednotek Sicherheitsdienstu a Sicherheitspolizei a jejím úkolem bylo pacifikovat Slovensko. Sestávala s Einsatzkommanda, Sonderkommanda a Kommanda zu besondere (Komanda pro zvláštní účely). Tyto německé skupiny spolupracovaly s pohotovostními oddíly Hlinkové gardy a s oddíly četnictva. Hledaly nejen povstalce a partyzány, ale zasahovaly i proti těm, kteří jim pomáhali, i když se mnohdy jednalo o pomoc domnělou. Němci rozpoutali na Slovensku teror, při kterém byli zabíjeni nejen partyzáni, ale docházelo k masakrům civilistů, žen a dětí. Německé oddíly, k nimž patřily i zvláštní jednotky "Edelweis" a "Jozef" povraždily více než 5000 osob. Na Slovensku bylo vypálených 90 obcí a osad a po ukončení války bylo odkryto 211 masových hrobů. Snad k nejotřesnějším exekucím docházelo v obci Nemecká, kde Němci prováděli exekuce ve vápenné peci. Lidé byli nejprve okradeni o cennosti a poté byli popraveni ranou do týlu, přičemž jejich těla padala do rozpálené pece. Ve dnech 4. až 11. ledna 1945 zde zahynulo několik stovek osob, mezi nimiž byly i ženy, děti, osoby "rasově nevhodné," či zajatí američtí letci, kteří předtím pomáhali povstalcům. Tyto německé válečné zločiny se staly jednou z nejhoších kapitol historie Slovenska za druhé světové války.
Literatura
- Kolektiv autorů, Československé vojenské dějiny, Naše vojsko 1989
- Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal, Slovenská armáda 1939 - 1945, Levné knihy KMa 2006
Externí odkazy
- Slovenský svaz protifašistických bojovníků
- Slovenské národní povstání
- Fašistické represálie na Slovensku
- Muzeum Slovenského národního povstání Banská Bystrica
|
|
Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
---|
Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |