Duše

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)

Aktuální verze z 4. 5. 2014, 09:56

Duše (od dýchati, dech) je velmi široký a často neurčitý pojem, který původně znamená princip života, to, čím se živá bytost liší od mrtvoly. K tomu později přistupuje i představa duše jako jedinečné osobní identity, důležitá zejména v křesťanství. Starou náboženskou představu, že duše člověka nějak přežívá, vyjádřili řečtí filosofové jako nesmrtelnost, případně představou reinkarnace jako v některých východních náboženstvích. Protože se tyto představy nedají empiricky doložit ani zkoumat, v moderní vědě se pojem duše neužívá a i psychologie, která jako věda o duši vznikla, jej nahrazuje pojmem vědomí nebo mysli. Pseudovědecké pokusy o výklad duše jako „energie“ a podobně nestojí tudíž na žádném základě. V náboženství, v běžné řeči, v umění a v mnoha metaforách však stále znamená oživující princip, nositele osobní jedinečnosti a odpovědnosti, citu a smyslu.

Michelangelo: Cháron převáží duše do podsvětí.

Původ a vývoj pojmu

Všeslovanské slovo duše souvisí s pojmy dýchání a dechu, podobně jako řecká psyché, hebrejský nefeš a latinská anima nebo animus. Jako slova běžné řeči nebyla jednoznačně vymezena, ale označovala původně postatný a nápadný rozdíl mezi živým, dýchajícím člověkem a na pohled nezměněnou mrtvolou. Staré („primitivní“) kultury měly sklon přisuzovat jakousi „duši“ – to jest samovolné působení či aktivitu - všemu, s čím se lidé setkávali (například i lesu, řece nebo skále), což britský etnolog Edward Burnett Tylor později nazval animismus a pokládal za nejstarší formu náboženství. Aristotelova filosofie přisuzuje duši všemu živému jako jeho „formu“ (eidos), která nemůže samostatně existovat. Rozlišuje duši vegetativní (rostliny), vnímavou (živočichové) a rozumnou (člověk), jen rozumná duše se však podílí na nesmrtelném logu.^[1] Ani na otázku, zda je duše nehmotná nebo je tvořena jemnou, vzdušnou látkou, není v řecké filosofii jednoznačná odpověď.

Ve starých, zejména východních náboženstvích (hinduismus, zoroastrismus, taoismus aj.) vznikla ze starší představy jakéhosi přežívání v podsvětí (manismus) myšlenka nesmrtelné duše (Átma, džívátma), která se případně může převtělovat (reinkarnace). Některé proudy buddhismu ovšem představu nesmrtelné duše odmítají. Platónova filosofie chápe duši jako samostatnou složku člověka, která je zdrojem všeho pohybu a navíc schopna nahlížet ideje - například ideu čísla nebo spravedlnosti - případně se za své jednání stydět.^[2] Duše smrtí nezaniká, nýbrž uniká z „hrobu těla“^[3] a může se vracet do nových životů. Má tři složky: emoce, vůli a rozum, který má obě předchozí řídit jako „vozataj“.^[4] Představu nesmrtelné duše převzaly některé proudy judaismu a zejména křesťanství, které však položilo důraz na jedinečnost každé osoby a její duše jakožto nositele odpovědnosti.

Vztah obou složek člověka, duševní a tělesné, stejně jako vlastní povaha duše nebyly ve starším myšlení jednoznačně určeny. Ve Starém zákoně výrazně převažují významy „dech, život, člověk“, ale už zde a potom ovšem v křesťanství spolu soupeřilo pojetí člověka jako jednoty, která se případně může obnovit vzkříšením (např. ), s pojetím duše, která trvá i po smrti (např.

nebo

). V Novém zákoně znamená duše téměř vždy osobní jedinečnost člověka (např. ), nad níž „smrt nemá moc“. Ve středověké filosofii, která se snažila o jednoznačné a určité vyjadřování, se přes odpor například Tomáše Akvinského nakonec prosadila představa oddělitelné substance, kterou pak formuloval René Descartes: všechno, co jest, je buďto „věc myslící“, kam patří také (bezrozměrná) duše, anebo „věc rozlehlá“, kterou pozdější myslitelé spojili s představou hmoty a hmotnosti. Tím také vznikl základní problém dualismu, totiž jak může nehmotná duše působit na hmotné tělo (psychofyzický problém). Descartovo řešení (místem vzájemného působení je hypofýza, resp. mozek) bylo zřejmě neudržitelné, připravilo však moderní představu netečné a mrtvé hmoty, do níž Descartes zařadil i živočichy a jíž se podle něho zabývá mechanika.

Když se s pokrokem lékařských věd ukázalo, že i duševní činnosti podstatně závisejí na stavu mozku, bylo tím descartovské rozdělení významně zpochybněno a filosofové jako David Hume představu duše jako substance odmítli. Podle I. Kanta sice otázku duše nelze empiricky rozhodnout, protože však na pojmu duše závisí představa lidské svobody a odpovědnosti, je třeba ji přijmout jako postulát praktického rozmumu.^[5] Podobné stanovisko zastával například T. G. Masaryk. V 19. století se duše stala předmětem psychologie a autoři jako John Stuart Mill nebo Wilhelm Wundt se snažili i logické a matematické struktury odvozovat z vlastností duše. Proti tomu se postavil například Franz Brentano, Edmund Husserl a celé novokantovství. Pojem duše se i v psychologii ukázal jako příliš neurčitý a empiricky nezkoumatelný, takže jej nahradily pojmy duševní činnosti, vědomí a mysli. Dnes se ve vědách obvykle hovoří o činnosti nervové a mozkové, které lze empiricky zkoumat. Pokud se například v klinické psychologii a terapii hovoří o duši, míní se běžný význam slova jako celku osobního myšlení, mravního hodnocení a cítění, včetně vztahu k sobě samému (sebereflexe).

Metaforická užití slova

Podle L. Wittgensteina je význam slov dán tím, jak se užívají. Běžný význam slov duše a duch lze ilustrovat na hovorových metaforách, které se často vyskytují i v jiných jazycích.

„Nebyla tam živá duše“ – nikdo
„Chodí jako tělo bez duše“ – bez cíle a smyslu
„Na mou duši“ – („dušovat se“) opravdu, poctivě, bez klamu
„Z celé duše“ (z celého srdce) – upřímně
„Tělem a duší“ – úplně, beze zbytku
„Bezová duše“ – jemný, téměř nehmotný vnitřek
„Duše“ u kola (pouze v češtině)
„Duchapřítomnost, duchem nepřítomný“
„V duchu“ – sám pro sebe, potichu
„V duchu“ někoho, něčeho – v souladu s jeho záměrem, smyslem
„Duch Studené války“ – nálada, celkový přístup

Literatura

R. Descartes, Vášně duše. Praha: Mladá fronta, 2002 - 182 s. ISBN 80-204-0963-7
C. G. Jung, Člověk a duše. Praha: Academia, 1995 - 277 s. ISBN 80-200-0543-9
F. Karfík, Duše a svět: devět studií z antické filosofie. Praha: Oikúmené, 2007 - 248 s. ISBN 978-80-7298-174-8
E. Kubler-Rossová, O životě po smrti: jedinečná svědectví o nesmrtelnosti duše. Turnov: Arica, 1992 - 68 s. ISBN 80-900134-7-3
Ottův slovník naučný, heslo Duše. Sv. 8, str. 230
C. Zimmer, Jak se duše stala tělem: výzkum mozku mění svět. Praha: Galén, c2004 - 291 s. ISBN 80-7262-332-X

Související články

Externí odkazy

Stanford encyclopedia of philosophy, heslo Ancient theories of the soul (Dějiny filosofie)
Catholic encyclopedia, heslo Soul (Katolické stanovisko)
Duše, „nefeš“, „psyché“ (stanovisko pravděpodobně Svědků Jehovových)

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii

Chybná citace Nalezena značka <ref> bez příslušné značky <references/>.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]