Církevní Otcové

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)

Verze z 12. 3. 2015, 14:56

Jako církevní Otcové se označují církevní spisovatelé křesťanského starověku, jejichž svědectví církev považuje za zvlášť závazné pro víru. Slovo Otec získalo tento svůj význam v průběhu 4. století, které je považováno za zlatý věk patristiky. Termínu se užívalo pro rozlišení od slova „Otcové“, kterým se označovali biskupové shromáždění na koncilu.

Kritéria

Pro označení někoho za církevního Otce je nutné, aby splňoval následující kritéria. Nejde o jmenování za církevního Otce – ti jimi jsou i zcela implicitně. Jde ve zkratce o tato čtyři kritéria:

pravověrnost nauky
svatost života
schválení církví
starobylost

Spisovatelé katolické církve

Pro zařazení autora do této skupiny je nezbytné, aby zanechal písemné dílo a náležel ke katolické církvi. Není nezbytně nutné, aby byl biskupem (jako např. sv. Basil) či knězem (jako sv. Jeroným), může jim být i laik – např. Prosper Akvitánský.

Časové vymezení

Tento autor též musí časově náležet do doby křesťanského starověku, tedy k epoše, kdy křesťanství bylo náboženstvím velmi mladým. Toto období je proto velmi podnětné pro teologii, protože v jeho průběhu můžeme pozorovat vznik a vývoj všech křesťanských nauk. Církevní Otcové jsou proto považováni za hodnověrné svědky rané křesťanské víry, za určitý článek podání víry (tradice), která dnešní křesťanství pojí s křesťanstvím počátků. Krom toho jde o období nerozdělené západní a východní církve, takže tito autoři jsou považováni za společné dědictví v celé církvi. Na Západě se tato doba ohraničuje stoletím po pádu Římské říše; za poslední latinské Otce se považují sv. Řehoř Veliký (540–604) a sv. Isidor Sevillský (560–636). Na Východě, kde antická kultura nezačala upadat tak rychle, a proto se patristická epocha ukončuje v 8. století a za posledního církevního Otce je považován sv. Jan Damašský (675–749).

Autorita ve víře

Posledním kritériem církevních Otců je, že tento člověk musí být považován církví za zvlášť velkou autoritu ve věcech víry. Toto schválení stačí implicitní, a proto je někdy nesnadné určit, jedná-li se pouze o církevního spisovatele nebo Otce.

Církevní Otcové a učitelé církve

Označení „církevní Otec“ nelze směšovat s pojmem „učitel církve“. Tato slova označují zcela jiné charakteristiky. Avšak i mezi církevními Otci jsou tací, které církev označila za své učitele, tj. ty, kdo vynikají zvlášť v nauce. Mezi řeckými Otci toto pojmenování přísluší sv. Atanáši (Athanasios), sv. Basilovi, sv. Řehoři Naziánskému a sv. Janu Zlatoústému; mezi latinskými sv. Ambrožovi, sv. Jeronýmovi, sv. Augustinovi a sv. Řehoři Velikému.

Autorita církevních Otců

Autorita církevních Otců se zakládá na kvalitě jejich svědectví o víře v prvých staletích. Protože katolické a pravoslavné církve chápou tradici jako důležitou součást pravidla či kritéria své víry, je pro ně výpověď takto starobylých autorů zvlášť závažná. Tak se např. španělský dominikánský teolog 16. století Melchior Cano domnívá, že se „všichni Otcové v tom, kde se shodují, nemohou v záležitostech víry mýlit“ (De locis theologicis 7,3). 1. vatikánský koncil považuje tzv. patristický důkaz za nedílnou součást zkoumání dogmatických otázek. Výše zmíněné názory pocházejí principiálně již z pera mnicha a kněze Vincence z Lerina († před 450), jenž položil tyto základy autority církevních Otců:

"Všechno, co se svatí Otcové mohli v jednotě smýšlení a cítění domnívat, budiž považováno za pravou a katolickou nauku církve bez jakékoli pochyby či skrupule.

Ti, kteří přijdou později, nemohou věřit nic jiného, než co uchovala posvátná starobylost svatých Otců jednomyslně v Kristu." (Commonitorium, 41 a 43).

Přehled významných církevních Otců

Církevní Otce lze klasifikovat na základě doby, kdy žili, a jazyka, jímž psali.

Přednicejští Otcové

Označují církevní Otce, kteří žili před rokem 325, kdy se sešel 1. nikajský koncil. Toto období se vyznačuje především skutečností, že křesťanství nebylo v Římské říši povoleným náboženstvím a že nauka církve nebyla společně definována (ačkoli její stopy ve spisech těchto autorů lze hledat a nacházet). Tento přehled v některých místech nutně nevytváří jasnou hranici mezi církevními Otci a církevními spisovateli (viz výše).

Apoštolští Otcové

Mezi tzv. apoštolské Otce patří generace žáků apoštolů, tj. ti, které církev (případně oni sami) označují jako ty, kteří ještě viděli apoštoly a přijali jejich víru.

sv. Klement Římský († asi 101)
sv. Ignác z Antiochie († asi 106)
sv. Polykarp ze Smyrny († mezi 155 a 167)
sv. Papiáš z Hierapole († kolem 140)
autor Didaché (zač. 2. století)
autor listu Barnabášova (kolem 130)
autor Pastýře Hermova (mezi 130 a 140)

Apologeté 2. století

Aristides z Athén (* kolem 130)
sv. Justin Mučedník († 165)
Athénagorás († asi 180?)
Tacián Syrský († asi 172)
Theofilos z Antiochie (kolem 180?)
autor listu Diognétovi (mezi 140 a 200)

Protiheretičtí autoři 2. století

sv. Irenej z Lyonu (asi 140–208)
sv. Hippolyt Římský (asi 170 – asi 235)

Otcové 3. století

Řečtí Otcové

Latinští Otcové

Tertullianus (155 – asi 220)
Minucius Felix
sv. Cyprianus z Kartága (asi 200–258)
Novatianus (asi 200–258)
Viktorín z Ptuje († asi 303/304)
Lactantius (asi 260 – asi 325)

Zlatý věk patristiky (325-451)

Otcové nicejské víry

Tito Otcové se vyznačují především svou obranou Nicejského vyznání víry.

Eusébius z Césareje (asi 265–339)
sv. Cyril Jeruzalémský († 387)
Alexandr z Alexandrie († 328)
sv. Atanáš (Athanasios) z Alexandrie (asi 296–373)
Marcel z Ankyry († 374)
sv. Didymos Slepý (313–398)
sv. Hilarius z Poitiers (315–367)
Marius Victorinus († 362)

Kapadočtí Otcové

Kapadocké Otce spojuje kromě vysoké úrovně jejich teologie i místo původu – Kappadokie v dnešním Turecku.

sv. Řehoř z Nazianzu (Naziánský) řečený Teolog (329–390)
sv. Basileios z Kaisareie (též Veliký) (330–379), bratr Řehoře z Nyssy
sv. Řehoř z Nyssy (Nysský) řečený Mystik (335–394)

Antiochijská škola

Diodóros z Tarsu († 394)
Theodor z Mopsvestie († 428)
sv. Jan Chrysostomos (též Zlatoústý) (345–407)
Theodorétos z Kyrrhu († asi 466)

Západní Otcové 4. století

sv. Ambrož († 393?)

Otcové 5. století

sv. Cyril Alexandrijský (380–444)
Rufinus z Aquileje († 410)
sv. Jeroným (Hieronymus) (347–420)
sv. Augustin z Hippo (354–430)
sv. Lev Veliký (406–461)

Konec patristické éry

Východ

sv. Dionýsios Pseudo-Areopagita (konec 4. století)
sv. Maxim Vyznavač (580–662)
sv. Jan Damašský (asi 675 – asi 749)

Západ

sv. Boëthius (480–524)
sv. Řehoř I. Veliký (540–604)
sv. Isidor Sevillský (asi 560–636)

Související články

Externí odkazy

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii

@@ Řádka 74: / Řádka 74: @@
 Kapadocké Otce spojuje kromě vysoké úrovně jejich teologie i místo původu – [[Kappadokie]] v dnešním [[Turecko|Turecku]].
 *sv. [[Řehoř z Nazianzu]] (Naziánský) řečený [[Teolog]] ([[329]]–[[390]])
-*sv. [[Basileios Veliký|Basileios z Kaisareie]] (též Veliký) ([[330]]–[[379]]), bratr Řehoře z Nyssy
+*sv. [[Basileios Veliký|Basileios z Kaisareie]] (též Veliký) (330–[[379]]), bratr Řehoře z Nyssy
 *sv. [[Řehoř z Nyssy]] (Nysský) řečený [[Mystik]] ([[335]]–[[394]])
 ==== Antiochijská škola ====