V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!
V tiskové zprávě k 18. narozeninám brzy najdete nové a zásadní informace.

Teodicea

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
m (Nahrazení textu)
m (1 revizi)
 

Aktuální verze z 26. 10. 2013, 05:46

Gottfried Wilhelm von Leibniz
(Kolem 1700)

Teodicea (z franc. théodicée, od řec. theos, Bůh a dikaios, spravedlivý) znamená ospravedlnění Boha. Je to starý problém filozofie a teologie a týká se přítomnosti zla ve světě. Klíčovou otázkou je proč Bůh, pokud je všemohoucí a dobrý, dopouští zlo? Tímto tématem se zabývali již od starověku skeptici i agnostikové, na počátku novověku toto téma znovu otevřel G. W. Leibniz, který také roku 1710 poprvé použil pojem teodicea.

Obsah

Problém

Problém existence zla se vyskytuje už v nejstarší známé literatuře, v Sumeru a v Egyptě. Podle Eposu o Gilgamešovi musí člověk zemřít, protože mu žárliví bohové udělili jen kousek života. Poněkud odlišný problém utrpení nevinného člověka je tématem biblické knihy Jób. Klasická formulace, pocházející od Davida Huma, říká: „Chce Bůh předejít zlu, ale nemůže? Pak je bezmocný. Může, ale nechce? Pak je zlovolný. Pokud může a chce, kde se bere zlo?“[1] Hume zde shrnuje obšírnější formulaci téže myšlenky, kterou zachoval starokřesťanský spisovatel Lactantius (kolem 300) a omylem připsal Epikurovi, ač patrně pochází od neznámého starověkého skeptika.[2] Proto se problém někdy nazývá Epikurův paradox. Velmi podobnou úvahu napsal skeptik Sextus Empiricus (2. stol.). Problém vzniká ze sporu mezi představou všemohoucího a dobrotivého Boha a na druhé straně zkušeností zla. Týká se tedy zejména monoteistických náboženství, zejména judaismu, křesťanství a islámu; netýká se systémů dualistických, které předpokládají, že svět vzniká zápasem dobrého a zlého božstva. Řada autorů, například Voltaire, v něm viděla a vidí zásadní logické vyvrácení náboženství. Jiní se snažili rozpor vyřešit, těmto pokusům se říká teodicea. Tak Aurelius Augustinus zastával názor, že zlo je zdánlivé a ve skutečnosti je jen nedostatkem dobra. Jeho názor byl obecně přijímán – s výjimkou některých nominalistů - až do 17. století, kdy se opět začalo uvažovat o skutečnosti zla.

Pokusy o řešení

Pokusy o řešení lze rozdělit do několika skupin:

  • odmítnutí problému
  • relativizace problému
  • omezení Boží všemohoucnosti
  • zpřesnění pojmu zla.

Odmítnutí problému

Na několika místech Bible se podobné otázky odmítají s odkazem na to, že člověk nemůže proti svému Bohu a stvořiteli nic namítat. Tak říká spravedlivý Job: „To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ . Pavel z Tarsu napsal: „Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: Proč jsi mě udělal takto?“ . Rabbi Jannai v Mišně říká: „Není nám dáno vědět, proč se bezbožným vede dobře a spravedliví trpí.“[3] Podobně Immanuel Kant[4], protestantský teolog Karl Barth i katolický teolog Hans Küng.

Relativizace problému

Problém zla lze různým způsobem relativizovat. Tak podle jiných míst Bible slouží i zlo k uskutečnění Božího plánu se světem (například

). Zlo se často chápe jako zkouška (Job), případně trest. V pozdějším judaismu se argumentuje tím, že Bůh nejprve stvořil různé světy „na zkoušku“ a jejich pozůstatkem je zlo. Podobně hovoří Hegel o „práci záporna“, bez níž by se světový Duch nemohl vyvíjet.

Omezení Boží všemohoucnosti

Boží všemohoucnost je výrazně omezena svobodou, kterou člověku dal a respektuje až po možnost lidské vzpoury. Zlo je důsledkem pádu člověka, prvotního hříchu, jímž se člověk od Boha odvrátil. Někteří protestantští teologové, například Dietrich Bonhoeffer, pod dojmem hrůz války a holocaustu dokonce soudili, že Bůh je v tomto smyslu bezmocný, že „nemá jiné ruce než ty naše“ (D. Sölle).

Zpřesnění pojmu zla

Leibniz ve svém eseji „O teodiceji, o Boží dobrotě, lidské svobodě a původu zla“ rozlišil tři kategorie zla:

  1. metafyzické zlo – nezbytný rozdíl mezi Bohem a člověkem;
  2. fyzické zlo – nástroj zdokonalování člověka, neboť odtrašuje od škodlivého a vede k prospěšnému;
  3. mravní zlo – hřích, který od Boha odvádí.

Leibniz správně pochopil, že ve většině logických argumentací – včetně současných[5] - se představa zla přijímá bez rozlišení a „antropocentricky“: například tělesná bolest je sice nepříjemná, je to ale také varování, pro něž je tělo vybaveno zvláštním nervovým aparátem. Také smrt a smrtelnost je součástí celkové „strategie“ živého, které trvá jen tak, že se obnovuje – rodí a hyne. Zbývají pak kategorie zla působené člověkem, zneužitím jeho svobody – vraždy a války, lhostejnost, zbabělost a bezohlednost, lež a podvod.[6]

Literatura

  • Ottův slovník naučný, heslo Theodicea. Sv. 25, str. 334

Související články

  • Gottfried Wilhelm Leibniz

Externí odkazy


Chybná citace Nalezena značka <ref> bez příslušné značky <references/>.
Citováno z „http://www1fdc.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Teodicea“