Paul Ricoeur

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 12. 11. 2018, 08:25

Paul Ricœur (* 27. února 1913 ve Valence, † 20. května 2005 v Châtenay-Malabry u Paříže) byl francouzský křesťanský filosof. Zabýval se hlavně fenomenologií, výkladem textů, včetně biblických, filosofickou etikou a filosofií jednání.

Rozsáhlé Ricœurovo dílo zahrnuje mj. filosofii jednání, času, jazyka a vyprávění, sociální filosofii a filosofii dějin, výklady biblických textů a díla Freudova a pohybuje se mezi

1. fenomenologií (Filosofie vůle, 1950; Čas a vyprávění, 1983-85; Já jako druhý, 1990)
2. hermeneutikou (O interpretaci, esej o Freudovi, 1966; Konflikt interpretací, 1969; Živá metafora, 1975; Myslet bibli, 1998) a
3. etikou (Dějiny a pravda, 1964; Od textu k jednání, 1986; Spravedlivý, 1991 a 2001)

Za své životní dílo získal Ricœur řadu ocenění, mezi nimi Velkou cenu francouzské akademie, Hegelovu cenu ve Stuttgartu, Cenu Karla Jasperse univerzity v Heidelbergu, Cenu Leopolda Lucase na univerzitě Tübingen a Cenu papeže Pavla VI. Během období normalizace navštěvoval též bytové semináře v Československu a roku 1993 byl prvním laureátem Ceny Karla IV., kterou uděluje Univerzita Karlova v Praze.^[1]

Život a myšlení

Paul Ricoeur za svůj dlouhý život vytvořil velmi rozsáhlé dílo, které přebíhá mezi mnoha tématy. Orientačně můžeme rozlišit dominanci zájmů fenomenologických (50. léta), hermeneutických (60.-80. léta) a etických (90. léta), byť se často prostupují a mísí.^[2]

Rané období

Ricœur se narodil ve zbožné protestantské rodině ve Francii, kde majoritním náboženstvím bylo katolictví. Matka zemřela po porodu a otec padl v 1. světové válce roku 1915, kdy Paulovi byly pouhé dva roky. Vyrůstal proto u své tety v Rennes a již odmalička byl knihomol. Roku 1933 získal licenciát na renneské univerzitě a roku 1934 začal studovat na pařížské Sorbonně. Tam jej nejvíce ovlivnil Gabriel Marcel, do jehož časopisu „Esprit“ pravidelně přispíval. Se začátkem 2. světové války Ricœur narukoval do francouzské armády. Jeho jednotka byla během invaze německé armády do Francie zajata a Paul Ricœur tak strávil pět let života jako válečný zajatec. V zajateckém táboře se však Ricœur setkal s dalšími intelektuály, se kterými organizoval přednášky na takové úrovni, že je vláda ve Vichy akreditovala. V této době čte hodně Karla Jasperse, začíná překládat Husserlovy Ideje.

Fenomenologické období

Po válce získává Ricœur místo na univerzitě ve Strasbourgu (1948–1956) a aktivně publikuje. Roku 1950 získává doktorát. Svou prací o Husserlovi si vysloužil pověst odborníka na fenomenologii, která se po válce stala ve Francii velmi populární. Podle Ricœura však fenomenologie podcenila otázku vůle; o nápravu se snaží jeho první větší dílo nazvané Filosofie vůle. Roku 1956 se Ricœur ujímá katedry filosofie na Sorbonně. V této době sepisuje knihy Freud a filosofie a Symbolika zla (II. díl Filosofie vůle, která mu získaly uznání.

Hermeneutické období

Otázky transcendence a viny přivedly Ricœura ke zkoumání symbolu a mýtu, jejichž analýza vyžaduje určitou metodu. Hermeneutika, která tehdy existovala, se však po Heideggerovi změnila z vědy o porozumění v ontologii, rozvíjenou Hans-Georgem Gadamerem. Ricœur se snaži přepracovat tento „hermeneutický roub na fenomenologii“^[3] právě analýzou mýtů a symbolů a obnovením epistemologického rozměru hermeneutiky. Od roku 1965 do roku 1970 pomáhá Ricœur zakládat univerzitu v Nanterre u Paříže. Jako výrazný levicový intelektuál doufal, že se mu zde podaří vytvořit dostatečně otevřenou a plodnou atmosféru pro vědeckou práci; prostředí na Sorbonně mu připadalo příliš stísněné. Během studentské revolty roku 1968 však byl studenty vypoklonkován jako „starý šašek“ a nástroj francouzské vlády. Uchýlil se nejprve do Lovaně a od roku 1970 přednášel také na univerzitě v Chicagu, kde nastoupil na místo po Paulu Tillichovi a zůstal zde až do roku 1985. Seznámil se tak s americkou filosofií, zejména s teorií řečových aktů, a obohatil tak své pojetí interpretace. V této době vznikají jeho nejdůležitější práce o jazyce: La métaphore vive (Živá metafora, 1975), kde se věnuje poetické funkci jazyka, a třísvazkový opus o Aristotelově Poetice Temps et récit (Čas a vyprávění, 1983). Po emeritování roku 1987 v Paříži a roku 1990 v Chicagu se věnoval dále historicko-filosofickému bádání v jazykově-fenomenologickém kontextu.

Období praktické filosofie

V závěru své myslitelské dráhy se Ricœur přiklání k otázkám etiky. Roku 1990 vydává dílo Soi-même comme un autre (Já jako druhý). Přijímá rozlišení mezi etikou a morálkou; etika, vycházející z aristotelské tradice, je zaměřen teleologicky, k nějakému cíli, zatímco morálka se drží především v deontologické kategorii povinnosti. Oba přístupy jsou přitom komplementární.^[4] Zároveň se věnuje problému identity, kterou chápe jako narativní-vyprávěnou. Roku 2000 vydává knihu La mémoire, l'histoire, l'oubli (Paměť, dějiny, zapomnění). Z historického, gnozeologického a fenomenologického pohledu v něm zkoumá problém zkušenosti v souvislosti s kulturní pamětí.

Dílo

Česky vyšlo

• Filosofie vůle 1: Fenomenologie svobody, Praha 2001
• Čas a vyprávění 1: Zápletka a historické vyprávění, Praha 2000
• Čas a vyprávění 2: Konfigurace ve fiktivním vyprávění, Praha 2002
• Čas a vyprávění 3: Vyprávěný čas, Praha 2007
• Křehká identita; úcta k druhému a kulturní identita, Třebenice 2000
• Myslet a věřit: kritika a přesvědčení (rozhovor vedli François Azouvi a Marc de Launay), Praha 2000
• Rozhovory (P. Ricoeur a G. Marcel), Brno 1999
• Teória interpretácie: diskurz a prebytok významu, Bratislava 1997 (slovenský překlad)
• Úkol hermeneutiky: Eseje o hermeneutice , Praha 2004
• Výbor z kratších studií, Praha 1989
• Život, pravda, symbol, Praha 1993

Reference

1. ↑ Viz http://www.cena-karlaiv.cz/eng_summ.html.
2. ↑ M. Agís Villaverde: Paul Ricoeur and Philosophy in the Twentieth Century
3. ↑ P. Ricœur, Existence a hermeneutika. In: Život, pravda, symbol, s. 180.
4. ↑ Paul Ricoeur, in: Stanford Encyclopedia of Philosophy.

Externí odkazy

• Stanford Encyclopedia - slovníkové heslo (anglicky)
• Akademické stránka o P. Ricoeurovi (francouzsky)
• Nadace P. Ricoeura (francouzsky)