Šablona:Článek dne/2022/16

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 4. 1. 2024, 13:29

Etna je nejvyšší činná sopka a druhá nejmohutnější sopka v Evropě.

Nachází se v Itálii – na východním pobřeží ostrova Sicílie, nedaleko měst Messina a Catania. Její výška k roku 2009 dosahuje 3 329 metrů nad mořem, ale ještě do erupce v roce 1981 měřila o 21 metrů více, a to 3 350 metrů. Následkem sopečné erupce a uvolnění magmatu došlo k poklesu sopky. Jedná se o nejvyšší horu v Itálii jižně od Alp. Etna se rozkládá na 1190 km² s obvodem báze okolo 140 km. Samotná základna sopky je eliptického tvaru o rozměrech 38×47 km. Jedná se tak o největší aktivní sopku v Itálii, která je přibližně dva a půl krát větší než druhá největší sopka Vesuv. Pouze Pico de Teide na ostrově Tenerife předčí Etnu v Evropě, i když z geografického a nikoliv politického členění je Tenerife již ostrov v Africe. Etna je jedna z nejvíce aktivních sopek na světě, která je v podstatě neustále aktivní a u které existuje nejdelší doložený záznam erupcí. Projevuje se celou škálou typů sopečných erupcí od strombolského po pliniovský, jedná se o stratovulkán. Úrodná sopečná půda podporuje extenzivní zemědělství na jejích svazích, pěstování vinné révy a provozování ovocných sadů, které jsou rozmístěny v nižších oblastech svahů sopky a na jižní straně v rovině Catania. Etna se nachází v hustě obydlené oblasti, což zvyšuje její potenciální nebezpečí, jelikož v případě silné erupce by mohla způsobit značné materiální škody a oběti na životech. Z toho důvodu byla organizací OSN prohlášená společně s dalšími 15 sopkami za sopku desetiletí, což přináší větší pozornost vědecké obce a umožní podrobný průzkum její sopečné historie.

Etna je stratovulkán, ale nejedná se o jednotné sopečné těleso, které vzniklo jako jedno kompaktní. Vznik Etny je spojen s erupcemi více kuželovitých útvarů, které se vzájemně do sebe zakomponovaly erupcemi a gravitačními kolapsy. Až do roku 1911 byl vrcholek Etny tvořen jen jedním sopečným kráterem, který vyrůstal nad původním Centrálním kráterem, kde později vznikly krátery Voragine a Bocca Nuova. Vrchol Etny v současnosti tvoří čtyři hlavní sopečné krátery – 250 metrů vysoký Bocca Nuova vzniklý v roce 1968, Voragine vzniklý v roce 1964, Severovýchodní vzniklý v roce 1911 a Jihovýchodní kráter vzniklý v roce 1971. Předpokládá se, že tyto sopečné krátery jsou vzájemně propojeny systémem pravých žil, ale často v dobách jednotlivých erupcí se ukazuje, že se každý kráter umí chovat zcela samostatně. Vrcholek Etny je celoročně pokryt sněhovou pokrývkou. Na vrcholku sopky se nachází několik kalder, mezi nejvýznamnější patří Ellittico Caldera, která vznikla před 14 000 až 15 000 roky.

Celé těleso sopky protíná v severovýchodním směru zlomová oblast, která způsobuje vznik různých prasklin přivádějících často magma na povrch. Nad těmito puklinami často vznikají menší parazitické kužele či kužele z nasypané strusky nebo tufů, celkový počet takovýchto těles je několika stovek. Některé jsou ve skutečnosti nové malé sopky vysoké pouze několik desítek metrů, jiné mohou být vysoké až několik stovek metrů. Odhaduje se, že celkem se na svazích Etny nachází 250 až 300 samostatných menších těles, ze kterých příležitostně proudí láva. Mezi nejvýznamnější patří Monte Barca, Monte Moio, Monti Rossi nebo Monti Silvestri. Vznikají jako výsledek svahových erupcí, které jsou pro obyvatele žijící okolo Etny pravděpodobně nejvíce nebezpečnou sopečnou událostí. Tyto kužele nejsou okolo sopky rozmístěny kruhově, ale mají orientaci ve směru zlomů S30°V, čímž vzniká severovýchodní riftovový systém.

Pod Etnou se pravděpodobně stýkají tři výrazné zlomové systémy procházející větší částí Sicílie. První hlavní zlomový systém prochází ve směru SSV-JJZ, druhý pak ve směru VSV-ZJZ a třetí menší VJV-ZSZ. Jedná se o zlomy Monte Kumeta - Alcantara, Messina - Giardini a Tindari - Letojanni. Tato skutečnost může mít důležitý dopad na přívod magmatu do sopky. Samotné těleso sopky je taktéž rozpraskané menšími mělkými zlomy, které mohou mít ale spojitost s gravitačním kolapsem kužele namísto s většími zlomovými systémy procházející Sicílií.

Až do roku 1911 měla Etna jediný vrchol s Centrálním kráterem v jeho nejvyšší části. Jednalo se o kuželovité těleso 250 metrů vysoké na jehož vrcholu byl 500 metrů široký kráter. Z historických záznamů vyplývá, že se jednalo o kužel vzniklý během 18. století na místě katastrofického sesuvu z roku 1669. Kráter byl výrazně aktivní až do roku 1869. V červenci 1787 se v tomto kráteru odehrála i nejsilnější zdokumentovaná erupce, kdy došlo ke vzniku lávové fontány tryskající až do výšky přes 3 000 metrů a lávového proudu 5 km dlouhého. Během druhé poloviny 19. a začátku 20. století se Centrální kráter stal jediným útvarem s téměř kolmými stěnami zdvihajícími se do výšky 150 až 200 metrů. Mezi roky 1916 až 1922 se v severní části kráteru vytvořil nový menší kužel, který zaplňoval centrální část původního kráteru eruptivním materiálem až vznikla rovná terasa, kterou zničil pozdější kolaps. Ve 40. letech 20. století docházelo k podobným událostem, kdy vzniklo několik menších kuželů a kolapsů. V této době se začal také pomalu formovat kužel, ze kterého později vznikl dnešní kužel Voragine.