Irácko-íránská válka

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 4. 12. 2015, 07:41

Irácko-íránská válka
Konflikt:
Trvání: 22. září 1980 – 20. srpna 1988 Naplánováno: {{{plánováno}}} Cíl: {{{cíl}}} Místo: Perský záliv, irácko-íránská hranice Casus belli: Irácká invaze do Íránu Výsledek: Nerozhodný; OSN nařídila zastavení bojů Změny území: {{{Území}}}
Strany
Írán	Irák
Velitelé
Rúholláh Chomejní, Abú al-Hasan Baní Sadr, Alí Šamchání, Mustafa Čamrán†	Saddám Husajn, Alí Hasan al-Madžíd
Síla
305 000 vojáků 500 000 jednotek Pásdárán a Basídž 900 tanků 1 000 obrněných vozidel 3 000 ks dělostřelectva 470 letadel 750 vrtulníků	190 000 vojáků 5 000 tanků 4 000 obrněných vozidel 7 330 ks dělostřelectva nad 500 letadel, nad 100 vrtulníků
Ztráty
nad 500 000 vojáků/milicí/civilistů zraněno či zabito	nad 375 000 vojáků/milicí/civilistů zraněno či zabito
{{{poznámky}}}

Irácko-íránská válka byla válka mezi Irákem a Íránem od září 1980 do srpna 1988. Ve své době se nazývala také jako Válka v Perském zálivu, což se později ujalo jako označení jiného konfliktu v letech 1990-91. Válka začala přesně 22. září 1980 invazí iráckých vojsk do Íránu a skončila 20. srpna 1988 uzavřením příměří. Příčinou konfliktu byly jednak historické územní nároky, dále státy bojovaly o ropná naleziště a v neposlední řadě také šlo o důvody nábožensko-ideologické.

Předehra

Již na počátku 60. let, kdy byla svržena monarchie, začaly pohraniční spory mezi Irákem a Íránem. Konkrétně šlo o spory o íránskou provincii Chúzistán bohatou na ropu, jež se nachází na západě země a hraničí s Irákem. V roce 1968 se v Iráku chopila moci strana Baas, která si začala činit nároky na Chúzistán. Irácká média mluvila o této provincii, jako by už dávno patřila Iráku, dala jí i vlastní arabské jméno - Nasýrie. Televizní stanice v Basře začala nazývat i jiná íránská města arabskými jmény. Přímo v Chúzistánu začali Iráčané s propagandou. Jako odpověď na tuto aktivitu povzbuzoval v roce 1974 Írán Kurdy proti Iráku.

Pokus Sovětského svazu zprostředkovat v roce 1973 jednání mezi stranou Baas a Kurdy, jakož i mezi Irákem a Íránem, který Kurdy podporoval, byly neúspěšné, ale po summitu v Rabatu v říjnu 1974 se jordánskému králi Husajnovi podařilo dohodnout předběžnou schůzku mezi představiteli Iráku a Íránu. V lednu 1975 následovala v Istanbulu schůzka mezi oběma stranami na ministerské úrovni a separátní diskuse s prezidentem Sadatem a Boumédiènem. Výsledkem těchto jednání byla alžírská dohoda, kterou uzavřeli Saddám Husajn a Šáh na začátku března 1975. Tato dohoda prakticky ukončila boje v Kurdistánu a připravila cestu pro rychlé a permanentní vytyčení sporné irácko-íránské hranice. Poté, co se Íránci stáhli, se kurdský odpor zhroutil. Íránci dokonce pohrozili, že se přidají k Iráčanům a společně na Kurdy zaútočí, dokud nebudou ochotni přijmout podmínky dohody.

Po podpisu Alžírské smlouvy dobré vztahy mezi Bagdádem a Teheránem trvaly do šáhova pádu v únoru 1979. Navzdory zřetelným a významným rozdílům v politické kultuře obou zemí bylo zjevné, že hlavní faktory, které se podílely na vzestupu "náboženské" opozice v Íránu v 70. letech se svým charakterem a kořeny nelišily od impulsů dění zaznamenaných ve stejném období v Iráku. Když bylo stále zřejmější, že pád Šáha je nevyhnutelný, strana Baas začala navazovat kontakty s opozicí.

Nástup íránské revoluce byl pro Saddáma nepopiratelně nevítanou událostí, ale nezbývalo mu nic jiného než uznat nový režim, což se stalo 12. února 1979 den po převratu. Napětí v Irácko-Íránských vztazích rychle rostlo. Opět se začal starý spor o ostrovy v Perském zálivu. V roce 1979 a první polovině roku 1980 napětí vzrůstalo, zvlášť když se Íránci netajili tím, že by rádi vyvezli islámskou revoluci do Iráku, Saúdské Arábie a dalších států Perského zálivu.

V červnu 1979 podnikl Irák letecký útok na Írán, následně se formálně omluvil, ale k podobným incidentům docházelo pravidelně a od února do září 1980 byly téměř na denním pořádku. V listopadu, několik dní před obsazením velvyslanectví USA v Teheránu, varoval Irák Írán, že bude třeba přehodnotit alžírskou smlouvu a že se Írán bude muset vzdát tří ostrovů v Perském zálivu. Příčina střetu mezi oběma zeměmi se nacházela hlavně v územních sporech.

Saddám Husajn přecenil míru do jaké míry Šíitská populace v Iráku sympatizovala s myšlenkou nastolení teokratického režimu v zemi a případně byla ochotna ho podporovat. Saddám Husajn měl odhodlání získat úplnou kontrolu nad všemi sférami politického života, ale íránská revoluce byla vnímána jako něco, co tento absolutní vliv může ohrozit. Také podcenil sílu vlasteneckého a islámského zanícení, který íránská revoluce v Íránu vzbudila a dospěl k závěru, že zjevný chaos, který panoval v íránských vojenských jednotkách mu dává příležitost zbavit se Chomejního režimu. Vítězství by mu zaručilo absolutní vládu v Iráku, ovládnutí svatých míst Karbalá a Nadžaf, zmocnění se obrovských nalezišť ropy a že oslabený Írán bude možná ochotnější spolupracovat s Irákem.

Vidina výhod rychlého a oslnivého vítězství nad Íránem zabránila realističtěji zhodnotit strategickou situaci. Především bylo skutečností, že počet Íránců byl zhruba třikrát vyšší než Iráčanů (42:13,5 mil.) Teherán dělilo od Bagdádu asi 850 km, z nichž 650 leží na území Íránu a společná hranice o délce 1 300 km.

Počátek války

Iráčtí piloti a stroje Mirage F1-EQ se připravují na misi

Válka začala, když silná irácká armáda překročila západní hranice Íránu.

Důvody pro rozpoutání války:

1. Anexe Chúzistánu (někdy také Arábistán).
2. Ovládnutí vodní cesty Šatt al-Arab, která je jediným spojením Iráku s Perským zálivem.
3. Posílení postavení na iráckém poloostrově Fao, který přímo navazuje na Šatt al-Arab a je nesmírně důležitý při vývozu irácké ropy.
4. Ovládnutí 3 ostrovů (Abú Músá, Malý a Velký Thumb) v Hormuzském průlivu.

Překvapivá ofenzíva postupovala rychle proti stále neorganizovaným jednotkám Íránu. Po široké frontě postupovaly irácké jednotky stále dále do Íránu a to i bez patřičné letecké podpory. Jedním z cílů ofenzívy bylo zabrat na ropu bohatý Chúzistán. Írán však nakonec dokázal konsolidovat svoje jednotky a navíc na frontu dorazilo přibližně 100 000 dobrovolníků. V této fázi konfliktu se ukázalo, že irácké letecké údery proti letištím v Íránu nebyly nijak efektivní. Navíc irácké odhady vojenské síly protivníka byly značně podhodnocené.

Externí odkazy

• Stránka věnovaná konfliktu (anglicky)
• Context of 'December 20, 1983: Rumsfeld Meets with Hussein, Promises US Support – kontext vztahů Iráku a USA během této války (anglicky)
• Irácko-íránská válka 1980 - 1988 (První válka v Zálivu) – stručný přehled