V pondělí 16. září 2024 začala naše další
nová soutěž o nejlepší webovou stránku !!
Proto neváhejte a začněte rychle soutěžit o lákavé ceny !!

Šablona:Článek dne/2015/37

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
m (Zamyká „Multimediaexpo.cz:Článek dne/2015/37“: Prevence...svůj požadavek můžete vložit na diskusní stránku ([edit=sysop] (do odvolání) [move=sysop] (do odvolání)))
(+ Masivní vylepšení)
Řádka 1: Řádka 1:
<!-- Zde bude umístěn článek platný pro daný rok a den. Každému dni náleží jiný článek. -->
<!-- Zde bude umístěn článek platný pro daný rok a den. Každému dni náleží jiný článek. -->
-
[[Soubor:SUN-Ultra40-2014-002.jpg|right|160px|Dvojice konektorů IEEE 1394a na předním panelu serveru SUN Ultra 40 M2.]]
+
[[Soubor:StevenF Udvar-Hazy Center Arado Ar 234 B-2 Blitz.jpg|right|160px|Arado Ar 234 B-2 Blitz (květen&nbsp;2011)]]
-
'''[[FireWire]]''' ('''IEEE 1394''') je standardní sériová [[sběrnice]] pro připojení periférií k [[počítač]]i. Díky své technické jednoduchosti a pořizovací ceně nahrazuje dříve používané způsoby připojení, především [[SCSI]].
+
'''[[Arado Ar 234]]''' byl druhým německým [[Letadlo|letounem]] s&nbsp;reaktivním pohonem a prvním proudovým bombardérem na&nbsp;světě&nbsp;!
-
V současné době jsou k dispozici dvě verze FireWire: původní s šestipinovým kabelem označovaná dnes jako FireWire 400 neboli IEEE&nbsp;1394a s rychlostí 400 Mbit/s a FireWire 800 neboli IEEE&nbsp;1394b s rychlostí až 800&nbsp;Mbit/s a devítipinovým kabelem. Nyní se schvaluje nový&nbsp;standard IEEE 1394c s rychlostí až 3&nbsp;200&nbsp;Mbit/s. FireWire na rozdíl od USB není ale prozatím tak rozšířen a patrně už nikdy nebude. Dnes se používání tohoto rozhraní pro běžné uživatele zúžilo zejména k připojení digitálních videokamer, v profesionální sféře se používá k rychlému připojení externích disků a optických mechanik.
+
Práce na konstrukci nového typu letounu byly zahájeny v projektovém týmu firmy Arado&nbsp;Flugzeugwerke&nbsp;GmbH tehdy se sídlem v Brandenburgu-Neuendorf již na podzim roku [[1940]], a to na základě objednávky ministerstva letectví (Reichsluftfahrtministerium, RLM). RLM objednalo vývojové práce na rychlém průzkumném letadle, které mělo být poháněno [[Reaktivní motor|proudovými motory]]. Proudové motory byly v&nbsp;&nbsp;době vyvíjeny společnostmi Junkers a BMW (Bayerische Motorenwerke&nbsp;GmbH). Z návrhů překypujících technickou fantazií, předkládaných vedoucím konstruktérem firmy Arado inženýrem Walterem Blumem ministerstvu byl v říjnu roku [[1941]] přijat vcelku konvenčně řešený projekt (Ar&nbsp;E-370) dvoumotorového hornoplošníku s přímým křídlem a s motory umístěnými v gondolách pod ním. Dlouho se uvažovalo nad koncepcí podvozku a nakonec bylo přijato řešení předpokládajíc použití tříkolového startovacího vozíku s tím, že letadlo bude přistávat pomocí velké výsuvné lyži upevněné pod trupem a stabilitu stroje zajistí pomocné lyže vysunuté z motorových gondol. Hmotnost přistávacího zařízení u takto vybaveného letadla neměla převyšovat 3% z celkové hmotnosti stroje.
-
FireWire může spojit až 63 zařízení ve stromové nebo daisy chain topologii (na rozdíl od sběrnicové topologie paralelního SCSI). To umožňuje komunikaci zařízení na principu [[peer-to-peer]], například mezi [[Scanner|skenerem]] a [[Počítačová tiskárna|tiskárnou]], bez potřeby využití systémové paměti nebo [[Procesor|procesoru]] počítače. FireWire také podporuje více hostitelských zařízení na jedné sběrnici. USB potřebuje na stejnou funkci speciální čipset, což v praxi znamená, že potřebuje speciální drahý kabel, přičemž FireWire postačuje běžný kabel se správným počtem pinů (standardně šest). FireWire podporuje technologie [[plug-and-play]] a hot swapping. Měděný kabel, který je použit nejčastěji, může mít délku až 4,5 metru a je flexibilnější než většina kabelů pro paralelní SCSI. Kabel se šesti nebo devíti piny dokáže napájet port až 45 [[watt]]y a 30&nbsp;[[volt]]y, což umožňuje energeticky středně náročným zařízením pracovat bez samostatného napájecího zdroje.
+
V únoru [[1943]] konečně do firmy Arado dorazily dva předsériové proudové motory [[Junkers Jumo 004|Jumo 004 A-0]] a ty byly ihned zabudovány do Ar 234 V1. Následně byly provedeny pojezdové zkoušky, které však brzy ukázaly, jak jsou nové motory slabé. Dávaly totiž nedostatečných 8,23 kN (840 kp tahu).
-
Dodatek IEEE 1394a, vydaný v roce 2000, upřesnil a vylepšil původní specifikaci. Přidal podporu pro asynchronní&nbsp;streaming, rychlejší rekonfiguraci sběrnice, spojování paketů a úsporný režim spánku. IEEE 1394a nabízí několik výhod oproti IEEE 1394. 1394a je schopen rozhodčích zrychlení, což sběrnici umožňuje urychlit rozhodčí řízení cyklů, což vede ke zlepšení efektivity. To také umožňuje řídit krátký restart sběrnice, při kterém mohou být přidány nebo odebrány uzly, aniž by došlo k&nbsp;velkému poklesu v isochronním přenosu.
+
První let prototypu se uskutečnil 15. června roku [[1943]], prototyp byl při jednom z letů zničen a tak v září [[1943]] byly zalétavány další dva prototypy. Druhý prototyp byl zcela zničen 1. října [[1943]] , přičemž příčina katastrofy nebyla nikdy zcela objasněna. Postupně vrhaly další prototypy a pátý (V5) měl již nové motory [[Junkers Jumo 004|Jumo 004 B-0]], jejichž tah se příliš nezměnil, ale byly o 90 kg lehčí. Při zkouškách byly neustálé problémy s odhazovacími podvozky. V&nbsp;některých případech startovala Arada pomocí kapalinových raketových motorů typu Walter 109-500A-1 umístěným pod vnějšími částmi křídel.
<noinclude>[[Kategorie:Článek DNE]]</noinclude>
<noinclude>[[Kategorie:Článek DNE]]</noinclude>

Verze z 20. 3. 2015, 01:52

Arado Ar 234 B-2 Blitz (květen 2011)

Arado Ar 234 byl druhým německým letounem s reaktivním pohonem a prvním proudovým bombardérem na světě !

Práce na konstrukci nového typu letounu byly zahájeny v projektovém týmu firmy Arado Flugzeugwerke GmbH tehdy se sídlem v Brandenburgu-Neuendorf již na podzim roku 1940, a to na základě objednávky ministerstva letectví (Reichsluftfahrtministerium, RLM). RLM objednalo vývojové práce na rychlém průzkumném letadle, které mělo být poháněno proudovými motory. Proudové motory byly v té době vyvíjeny společnostmi Junkers a BMW (Bayerische Motorenwerke GmbH). Z návrhů překypujících technickou fantazií, předkládaných vedoucím konstruktérem firmy Arado inženýrem Walterem Blumem ministerstvu byl v říjnu roku 1941 přijat vcelku konvenčně řešený projekt (Ar E-370) dvoumotorového hornoplošníku s přímým křídlem a s motory umístěnými v gondolách pod ním. Dlouho se uvažovalo nad koncepcí podvozku a nakonec bylo přijato řešení předpokládajíc použití tříkolového startovacího vozíku s tím, že letadlo bude přistávat pomocí velké výsuvné lyži upevněné pod trupem a stabilitu stroje zajistí pomocné lyže vysunuté z motorových gondol. Hmotnost přistávacího zařízení u takto vybaveného letadla neměla převyšovat 3% z celkové hmotnosti stroje.

V únoru 1943 konečně do firmy Arado dorazily dva předsériové proudové motory Jumo 004 A-0 a ty byly ihned zabudovány do Ar 234 V1. Následně byly provedeny pojezdové zkoušky, které však brzy ukázaly, jak jsou nové motory slabé. Dávaly totiž nedostatečných 8,23 kN (840 kp tahu).

První let prototypu se uskutečnil 15. června roku 1943, prototyp byl při jednom z letů zničen a tak v září 1943 byly zalétavány další dva prototypy. Druhý prototyp byl zcela zničen 1. října 1943 , přičemž příčina katastrofy nebyla nikdy zcela objasněna. Postupně vrhaly další prototypy a pátý (V5) měl již nové motory Jumo 004 B-0, jejichž tah se příliš nezměnil, ale byly o 90 kg lehčí. Při zkouškách byly neustálé problémy s odhazovacími podvozky. V některých případech startovala Arada pomocí kapalinových raketových motorů typu Walter 109-500A-1 umístěným pod vnějšími částmi křídel.