Jicchak Zamir

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 3. 7. 2011, 20:22 (zobrazit zdroj) Sysop (diskuse | příspěvky) m (1 revizi) ← Porovnání se starší verzí

Aktuální verze z 7. 7. 2014, 11:44 (zobrazit zdroj) Sysop (diskuse | příspěvky) m (1 revizi)

---

Aktuální verze z 7. 7. 2014, 11:44

Jicchak Zamir (hebrejsky: יצחק זמיר, narozen 15. dubna 1931) je izraelský profesor veřejného práva. V minulosti působil jako děkan právnických fakult Hebrejské a Haifské univerzity, soudce Nejvyššího soudu a generální prokurátor.

Biografie

Narodil se ve Varšavě v Polsku a ve třech letech podnikl s rodiči aliju do britské mandátní Palestiny. Studoval v Herzliji a povinnou vojenskou službu nastoupil k Izraelskému vojenskému letectvu. Po jejím dokončení studoval ekonomii a politologii, načež změnil svůj studijní obor na právo, které vystudoval na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Vykonal pracovní stáž u Nejvyššího soudu pod dohledem soudce Jo'ela Zusmana. V roce 1959 získal právnickou licenci a doktorát z práva získal na Londýnské univerzitě. Vyučoval veřejné právo na Hebrejské univerzitě, kde v letech 1975 až 1978 působil jako děkan tamní právnické fakulty. Mezi lety 1978 až 1986 zastával pozici izraelského generálního prokurátora. Během svého působení v této funkci usiloval o vyšetřování zpravodajské služby Šin Bet v důsledku aféry autobusu číslo 300, v jejímž rámci byli dva zajatí teroristé zabiti agenty Šin Bet.^[1] Zamir po tehdejším ministru obrany Moše Arensovi požadoval jmenování zvláštní vyšetřovací komise, která by obvinění prošetřila. V květnu 1986 požadoval obvinění a propuštění náčelníka zpravodajské služby Avrahama Šaloma.^[1] Tehdejší premiér Šimon Peres však toto odmítl a Zamir byl následně nečekaně odvolán ze svého postu, ve kterém jej nahradil Josef Chariš. Jeho odvolání „vyvolalo intenzivní spekkulace o tom, jestli jeho odvolání je či není přímo spojeno s jeho odhodláním Šaloma soudně stíhat.“^[1] V letech 1988 až 1991 působil jako prezident Novinářské rady. V prosinci 1991 však rezignoval s odůvodněním, že mu není důvěřováno, a že nemá žádné pravomoci, jelikož nemůže sankcionovat novináře, kteří poruší etický kodex. V roce 1991 byl jmenován prvním děkanem nově zřízené právnické fakulty na Haifské univerzitě, v jejímž čele stál až do roku 1994. Tehdy byl jmenován soudcem Nejvyššího soudu, kterým byl až do svých 70 let v roce 2001. V roce 2001 stanul v čele Jeruzalémského centra pro etiku a v letech 2003 až 2007 byl předsedou komise, která měla na starosti vytvoření etických pravidel pro poslance Knesetu.

Ocenění

• 1986 – Celnerova cena za výzkum v oblasti práva
• 1986 – Cena Emila Grunzweiga za lidská práva^[2]
• 1997 – Izraelská cena za přínos v oblasti práva^[3]

Reference

1. ↑ ^{1,0 1,1 1,2} BLACK, Ian; MORRIS, Benny. Mossad - izraelské tajné války. Praha : Jota, 2006. 632 s. ISBN 80-7217-392-8. S. 422-428.  
2. ↑ List of recipients of the Emil Grunzweig Human Rights Award on the Association of Human Rights in Israel website [online]. acri.org.il, [cit. 2010-06-20]. Dostupné online. (hebrejsky) 
3. ↑ Recipients in 1997 [online]. Ministerstvo školství Státu Izrael. Dostupné online. (hebrejsky) 

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii