V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!

Kněz

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
m (Nahrazení textu)
m (1 revizi)
 

Aktuální verze z 8. 1. 2014, 20:57

Kněz dnes znamená osobu, většinou muže, která je v daném náboženském společenství oprávněna a povolána konat pravidelné bohoslužby (liturgie), zejména přinášet oběti, v křesťanských církvích sloužit svátostmi. Ve většině náboženství je kněžství celoživotní povolání, které vyžaduje nějakou přípravu, zvláštní pověření a svěcení a často i odlišný způsob života. Kněžská funkce se vyskytovala už v dávných civilizacích, bývala vázána k určitému chrámu a byla často rodová, čímž se liší od charismatické funkce například proroka, věštce nebo šamana.

Katoličtí kněží při modlitbě (Velký pátek v klášteře Heiligenkreuz)

Obsah

Původ slova a historický vývoj

Kněz, rytíř a sedlák (Středověká miniatura)

České slovo kněz pochází z praslovanského *kъnędzь, jež se odvozuje od staroněmeckého kuning kníže (srv. současné der König, král). Podle V. Machka znamenal kněz i v češtině až do 15. století vladaře, knížete, ale už od 13. století se vyskytuje i v současném významu křesťanského kněze.[1] O dávné souvislosti mezi funkcí vladaře a kněze svědčí i jiné doklady, například české slovo „kostel“ z latinského castellum, hrad. Páter je lidové označení římskokatolického kněze (z latiského pater, otec).[2]

Podle francouzského filologa G. Dumézila se dávné indoevropské společnosti dělily do tří vrstev, kněží, bojovníků a zemědělců. Podobné rozdělení zavádí ještě Platón v "Ústavě", kde místo kněží vystupují filosofové. Podle J.-P. Vernanta vykonávali „králové“ (basileus) nejstarších řeckých společností trojí funkci kněze, vojevůdce a soudce; v pozdějším vývoji jim zůstala jen funkce kněžská (slavení a obětování).[3]

Soubor:Amon karnak 2.jpg
Egyptský velekněz Amonův (Karnak)

Nejstarší civilizace

V Egyptě vznikla už velmi brzy oddělená, jednotně organizovaná a dědičná kněžská vrstva, která byla nositelkou vzdělanosti a vykonávala i administrativní funkce, zejména soudní a správu majetku a daní. V některých obdobích vznikalo dokonce i jistě napětí mezi kněžstvem a panovníkem. Velmi výrazná a ostře oddělená kněžská vrstva bráhmanů vznikla v Indii. Udržovala rozsáhlé, později i písemné tradice, z bráhmanů bývali poradci panovníků a pro lid vykonávali za odměnu oběti. Nevytvořila však nikdy jednotnou hierarchii. Naproti tomu v Číně se až do moderní doby udrželo rodové náboženství, takže bohoslužby konali otcové rodů a oddělená kněžská vrstva tam nevznikla. Její kulturní a vzdělávací roli plnily jednak kláštery, jednak panovnická administrativa. V Řecku sice byly kněžské sbory kolem jednotlivých chrámů, nevytvořily však organizovanou vrstvu, jaká vznikla v Římě.

Judaismus

Soubor:Cow on Delhi street colorcorr.jpg
Brahman v Dillí

V nejstarší době vykonávali funkci obětníka zřejmě i v Izraeli otcové rodů jako například Abrahám nebo Jób ( ). Podle Starého zákona svěřil Mojžíš kněžskou funkci svému bratru Áronovi a byla pak vyhrazena mužům z pokolení Lévi (levité), kteří při dělení země nedostali půdu a žili z desátků a chrámové daně. Jejich hlavním úkolem byla služba v chrámu, přinášení obětí a rozhodování o čistém a nečistém ( . Význam kněžské vrstvy vzrostl už když král David vybudoval chrám v Jeruzalémě a pokusil se kolem něho soustředit celý Izrael. Od té doby mezi kněžími dominuje rod Sádokův, snad také levitského původu ( ). Další vzestup významu kněžské vrstvy nastal po reformách krále Joziáše a po obnovení chrámu po návratu z babylonského zajetí (Ezdráš, Nehemjáš), kdy se právě kněží zřejmě zasloužili o sestavení a redakci Bible. Poexilní židovství se tak blížilo teokratickému zřízení. Kněžské funkce definitivně skončily zničením jeruzalémského chrámu roku 70. Pozdější židovství tak nemá kněze v pravém slova smyslu, příslušnost k pokolení Lévi se však mezi ortodoxními židy dodnes respektuje a potomci levitů dodržují přísnější pravidla čistoty a znečištění.

Křesťanství

Nový zákon užívá odborné označení kněze (řecké hiereus a latinské sacerdos) jen pro kněze židovské a pohanské. List Židům mluví o Kristu jako o pravém veleknězi ( ) a První list Petrův píše, že Ježíšovým vzkříšením se všichni křesťané stali „lidem Božím“ a „královským kněžstvem“ ( . Pro představené křesťanských obcí užívá Nový zákon označení „starší“ (presbyteros), které se pak stalo i odborným označením křesťanských kněží. Už svatý Pavel z Tarsu ale obhajuje stav, kdy se křesťanská obec má svému představenému postarat o živobytí ( ). Důležitým novozákonním označením je také „pastýř“ (latinsky pastor), které se odvozuje zejména z Janova evangelia ( ). Pomocníky starších v praktických záležitostech byli jáhnové (diakonos, ). Někdy kolem roku 200 se začínají objevovat i označení hiereus a sacerdos pro křesťanské kněze a rozdělení na biskupy (episkopos), kněze a jáhny (diakonos).

Gruzínský pravoslavný kněz (Mzcheta, Gruzie)

S početním i organizačním rozvojem křesťanských církví rostl i význam jejich představených a představitelů, kteří pozvolna vytvářeli opět více či méně oddělenou vrstvu, klérus. Už ve starověku se vyžadovalo, aby biskup nebyl ženatý (celibát), kněží nesměli nosit zbraně a požívali větší právní ochranu. Velké utužení církevní discipliny znamenaly papežské reformy 11. století, kdy byl v západní církvi zaveden i povinný celibát. Tím se klérus oddělil od okolní laické společnosti, omezily se jeho příbuzenské vazby a klerici se také zbavili sociálního zabezpečení, kterým v té době byl pouze majetek nebo vlastní rodina.

Reformy papeže Řehoře VII. potvrdily oddělení západní a východní církve, která je nepřijala a zachovala předchozí stav s povinným celibátem biskupů, nikoli kněží, ale s poměrně výrazným sociologickým oddělením duchovenstva. Proti tomuto oddělení se postavil Martin Luther a reformace, kdežto římskokatolická církev na Tridentském koncilu dále utužila disciplinu kléru, předpsala jeho povinné vzdělávání a přesně stanovila postup svěcení. Druhý vatikánský koncil opět zdůraznil novozákonní učení o „Božím lidu“ a „všeobecném kněžství“.

Reformační církve odmítly nebo oslabily chápání křesťanské liturgie jako oběti a s tím i označení „kněz“. Ostatně slovo pro „kněze“ v západních jazycích (francouzské prêtre, anglické priest, německé Priester atd.) je odvozeno od řeckého a latinského presbyter („starší“), nikoli od obětního kněžství. Přesto však i ve většině protestantských církví tvoří pastoři a kazatelé sociologicky více méně odlišenou vrstvu se zvláštním vzděláním a pověřením (ordinací).

V Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů může obdržet kněžství každý muž od 12 let, pokud je toho hoden.

Křesťanská teologie kněžství

Specifické dobové termíny pro kněžství (hiereus, sacerdos) používá Nový zákon jen pro židovské a pohanské kněze. Jediným knězem (ἱερεύς) v křesťanství, tj. prostředníkem mezi Bohem a lidmi, je Ježíš Kristus ( , ). Na tomto Kristově kněžství pak mají účast všichni věřící jako celek a „Boží lid“( ). Tomuto kněžství věřících se říká též kněžství královské.

Specifickým označením kněze podle chápání katolických, anglikánských a pravoslavných církví je presbyter (πρεσβύτερος presbyteros), doslova starší. Tito kněží pak opakují jedinou oběť, kterou přinesl kněz Ježíš Kristus, když slaví eucharistii. Již ve 2. století však nalezneme svědectví o tom, že řecky mluvící křesťané označují novozákonní „starší“ slovem ἰερεύς. Stejně tak latinsky mluvící část církve označuje již na přelomu 2. a 3. století (Tertullianus) své služebníky (biskupy a „kněze“) pojmem sacerdos (obětník).

Ve zmíněných církvích se toto kněžství nazývá též služebné kněžství či svátostné. Kněz je, stejně jako ostatní tzv. hierarchické služby, ustanoven vkládáním rukou biskupa a takto je spojen s první generací Ježíšových učedníků a prvními dvanácti apoštoly, viz Apoštolská posloupnost). Svátost kněžství je potom nezrušitelná – dle nauky i suspendovaný kněz bude mít navždy otisk ve své duši, že je knězem.

Posláním kněze je především předsedat slavení eucharistie, sloužit Božímu lidu hlásáním Božího slova a slavit uprostřed něho svátosti. Knězem může být jedině pokřtěná a biřmovaná osoba, v katolických a pravoslavných církvích a v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů výhradně muž.

Příprava a svěcení

Před vysvěcením musí uplynout zkušební doba, kdy sám uchazeč o kněžskou službu zjišťuje, zda jeho odhodlání je trvalé a neměnné. Jiní (rektor semináře, biskupové vedoucí diecéze) zas rozlišují povolání – zda je uchazeč o kněžství skutečně povolán, jako tomu bylo u apoštolů. Ten pak nastupuje do semináře, kde studuje teologii a musí se podřizovat vnitřnímu řádu.

V římskokatolické církvi ke kněžství patří také závazek celibátu, proto také někteří odcházejí před vysvěcením i po něm. Právě vysvěcený kněz se označuje jako novokněz, řidčeji novosvěcenec neboli neomysta[4] a jeho první mše, která se zpravidla koná v místě, odkud pochází, se nazývá primice.

Příbuzná slova

  • Duchovní je širší pojem, který v katolické a pravoslavné církvi zahrnuje i tzv. nižší svěcení, a jehož používají i reformační církve, někdy i pro ženy. Analogicky je lze použít i pro židovské rabíny („učitele“).
  • Farář (přes staroněm. pfarrer < střlat. parochus < lat. parochia a řec. παροικιά farnost) je kněz, který je správcem místní farnosti (každý kněz tedy není farář).
  • Z hlediska územní správy může katolický kněz zastávat také funkce kaplana (asistent faráře, z lat. capella, kaple) nebo děkana (používá se na Moravě, v Čechách se ve stejném významu používá termínu vikář), což je farář představený několika farnostem, které tvoří vikariát či děkanát.
  • Kanovník je člen kněžského sboru (kapituly), obvykle při biskupském kostele.
  • Prelát a probošt jsou vyšší funkce, dnes většinou pouze titulární.
  • Někdy se rozlišují řádoví kněží (členové řádů) a kněží diecézní čili světští, podřízení místnímu biskupovi.
  • Kazatel je označení duchovního v některých reformovaných církvích.
  • Pastor (latinsky pastýř) je označení pro faráře a duchovní v převážně protestantských zemích, kde se ale užívá i pro katolické kněze.

Oslovení a tituly

  • Otec (latinsky pater, zkratka P. před jménem) je uctivé oslovení katolických kněží. Teprve v poslední době se běžně užívá i pro biskupy.
  • Důstojný pán (latinsky reverendus dominus, reverendus pater, zkratka R. P.), také velebný pán nebo důstojnost se v současné češtině užívá méně, oslovení reverend je dodnes běžné v anglicky mluvících zemích i ve Francii (révérend Père).
  • Bratr (latinsky frater) je v katolické církvi označení řeholníka, který není knězem.
  • Černoprdelník je nadávka používaná zejména komunisty k zesměšnění kněží, dnes je využívána hojně v politice

Související články

Literatura

  • G. Gilbert, Bratr vyvržených: kněz na pařížské periferii . Praha: Portál, 1993 - 126 s. ISBN 80-7178-958-5
  • Ottův slovník naučný, heslo Kněžstvo. Sv. 14, str. 430
  • K. Rahner - H. Vorgrimmler, Teologický slovník. Praha: Zvon 1996. Heslo kněz.
  • J.-P. Vernant, Počátky řeckého myšlení. Praha: Oikoymenh, 1995 - 87 s. ISBN 80-85241-45-5
  • H. Waldenfels (vyd.), Lexikon der Religionen. Freiburg 1992. Heslo Priester.

Reference

  1. ↑ V. Machek, Etymologický slovník. Praha 1970. Heslo kněz.
  2. ↑ Všeobecná encyklopedie. Praha : Diderot, 1999. ISBN 80-902555-2-3.  
  3. ↑ J.-P. Vernant, Počátky řeckého myšlení.
  4. ↑ Nový akademický slovník cizích slov. Praha : Academia 2006. str. 551.

Externí odkazy

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Kněz
Citováno z „http://www1fdc.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Kn%C4%9Bz“