Quai Anatole-France

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)

Aktuální verze z 23. 10. 2013, 20:05

Quai Anatole-France (nábřeží Anatola France) je nábřeží v Paříži. Nachází se v 7. obvodu.

Obsah

1 Poloha
2 Historie
3 Významné stavby
4 Reference
5 Externí odkazy

Poloha

Nábřeží vede po levém břehu řeky Seiny mezi mosty Royal a Concorde. Začíná na úrovni ulice Rue du Bac, kde proti proudu navazuje Quai Voltaire a končí u Boulevardu Saint-Germain, odkud dále pokračuje Quai d'Orsay.

Historie

Nábřeží bylo v roce 1704 pojmenováno Quai de la Grenouillière a v roce 1707 přejmenováno na Quai d'Orsay. V letech 1802-1915 se nazývalo Quai Bonaparte.

V roce 1947 byla původně východní část Quai d'Orsay odpojena a pojmenována po francouzském spisovateli Anatolu Francovi, který bydlel v domě č. 15 na Quai Malaquais a jeho otec provozoval knihkupectví v domě č. 9 na Quai Voltaire.

Významné stavby

Domy č. 1-3-5: komplex budov, které tvoří sídlo finanční instituce Caisse des dépôts et consignations, postavený na místě paláců z počátku 18. století. Tyto budovy byly strženy při stavbě železniční tratě a na konci 19. století nahrazeny současnou zástavbou ve stylu Ludvíka XV.
Dům č. 7-9: Musée d'Orsay
Dům bez č.: Palais de la Légion d'honneur
Dům č. 9bis-11: městský palác z konce 19. století
Dům č. 15: další sídlo Caisse des dépôts et consignations
Dům č. 19: zahrada, která je součástí Hôtel Beauharnais, sídlo německého velvyslance
Dům č. 21: zahrada, která je součástí Hôtel Seignelay
Dům č. 25: Hôtel Collot: palác postavil v roce 1840 architekt Louis Visconti v novoklasicistním stylu pro Jeana Pierrea Collota (1764-1852), armádního dodavatele a ředitele Pařížské mincovny. Po jeho smrti koupil palác generál Mahmud Benaiad z Džerby, ředitel státního obchodu v Tunisku. V roce 1850 získal francouzské občanství a v roce 1852 opustil Tunisko a usadil se v Paříži. Po odchodu do Konstantinopole prodal svůj majetek. V paláci pak v letech 1864-1880 sídlilo španělské velvyslanectví. V roce 1923 dům koupil antikvář Isaac Founes, francouzský specialista na nábytek. V roce 1932 dům koupila společnost Société Générale Commerciale de l'Est, která zde sídlila až do roku 2004, kdy palác získali antikváři Nicolas a Alexis Kugelovi, kteří jej pečlivě restaurovali a zřídili zde galerii.

Reference

Externí odkazy

Nábřeží na stránkách města Paříže (francouzsky)

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii

@@ Řádka 38: / Řádka 38: @@
 * Dům č. 19: zahrada, která je součástí [[Hôtel Beauharnais]], sídlo německého velvyslance
 * Dům č. 21: zahrada, která je součástí Hôtel Seignelay
-* Dům č. 25: Hôtel Collot: palác postavil v roce 1840 [[architekt]] [[Louis Visconti]] v [[Neoklasicismus|novoklasicistním]] stylu pro Jeana Pierrea Collota (1764-[[1852]]), armádního dodavatele a ředitele [[Pařížská mincovna|Pařížské mincovny]]. Po jeho smrti koupil palác generál Mahmud Benaiad z [[Džerba|Džerby]], ředitel státního obchodu v [[Tunisko|Tunisku]]. V roce 1850 získal francouzské občanství a v roce [[1852]] opustil Tunisko a usadil se v Paříži. Po odchodu do [[Konstantinopol|Konstantinopole]] prodal svůj majetek. V paláci pak v letech [[1864]]-[[1880]] sídlilo [[Španělsko|španělské]] velvyslanectví. V roce [[1923]] dům koupil antikvář Isaac Founes, francouzský specialista na nábytek. V roce [[1932]] dům koupila společnost ''Société Générale Commerciale de l'Est'', která zde sídlila až do roku [[2004]], kdy palác získali antikváři Nicolas a Alexis Kugelovi, kteří jej pečlivě [[restaurování|restaurovali]] a zřídili zde [[galerie umění|galerii]].
+* Dům č. 25: Hôtel Collot: palác postavil v roce 1840 [[architekt]] [[Louis Visconti]] v [[Neoklasicismus|novoklasicistním]] stylu pro Jeana Pierrea Collota (1764-1852), armádního dodavatele a ředitele [[Pařížská mincovna|Pařížské mincovny]]. Po jeho smrti koupil palác generál Mahmud Benaiad z [[Džerba|Džerby]], ředitel státního obchodu v [[Tunisko|Tunisku]]. V roce 1850 získal francouzské občanství a v roce 1852 opustil Tunisko a usadil se v Paříži. Po odchodu do [[Konstantinopol|Konstantinopole]] prodal svůj majetek. V paláci pak v letech 1864-1880 sídlilo [[Španělsko|španělské]] velvyslanectví. V roce [[1923]] dům koupil antikvář Isaac Founes, francouzský specialista na nábytek. V roce [[1932]] dům koupila společnost ''Société Générale Commerciale de l'Est'', která zde sídlila až do roku [[2004]], kdy palác získali antikváři Nicolas a Alexis Kugelovi, kteří jej pečlivě [[restaurování|restaurovali]] a zřídili zde [[galerie umění|galerii]].
 == Reference ==