Dějiny Polska

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 5. 12. 2016, 12:27

Příchod Slovanů

Na menší části dnešního Polska byli Slované autochtonní. To znamená, že území sahající k horními toku řeky Visly a možná i dále na západ k Odře, patřilo k tzv. slovanské pravlasti, území, na kterém došlo ke slovanské etnogenezi. V době stěhování národů osídlili Slované mnohem širší prostor mezi Vislou a Labem, kde v té době žilo nepříliš početné germánské obyvatelstvo. Tito Slované patřili k západní větvi, v jejímž rámci se na území dnešního Polska a Německa zformovalo několik skupin: Poláci, Polabští Slované, Pomořané (Pobaltští Slované). Na severovýchodě sídlily kmeny baltských Prusů.

První písemnou zprávu o kmenech v povodí řek Odry a Visly obsahuje tzv. Bavorský geograf, který uvádí názvy několika kmenů a připojuje k nim počet hradů (hradišť), jež se na jejich území nacházely. Z tohoto hlediska se jako nejvýznamnější jevili Goplané (Glopeani), které archeologické výzkumy lokalizují do dnešního Kujavska a severovýchodní části Velkopolska. Dále tu byli usazeni Lenčici. Slezsko obývaly kmeny Slezanů, Dědošanů, Opolanů a Golasiců. V Malopolsku sídlili Vislané, v Pomořanech Pomořané (Prissané) a Voliňané.

Existence hradů (hradišť) byla na polském území prokázána již pro 7. století. Byly budovány ještě v době kmenové organizace. Kmenoví náčelníci je využívali k upevnění svého postavení nad ostatními dosud svobodnými příslušníky kmene. Velké hrady v oblasti Malopolska (například Chodlik) sloužily také jako útočiště pro okolní obyvatelstvo a dobytek v případě ohrožení, menší byly především sídly rodící se aristokracie. V jejich podhradí se začali usazovat specializovaní řemeslníci, což přispělo k rozvoji obchodu. Hlavním vývozním artiklem byli otroci, z jejichž prodeje arabským, židovským, případně varjažským kupcům bohatla formující se aristokracie. Dále se patrně vyvážely kožešiny, jantar, stříbrné šperky. Dovoz tvořily přepychové předměty. Platidlem byly jako u ostatních Slovanů plátěné šátečky, případně kožešiny.

Počátky polského státu

S počátky státní organizace se na polském území setkáváme již ve druhé polovině 9.století. Zárodky státu vznikly současně ve dvou centrech. Byla to knížectví Vislanů na jihu země a knížectví Polanů na severozápadě. Nezávisle na sobě se vyvíjely až do konce 10.století, kdy bylo území Vislanů - Krakovsko připojeno ke knížectví Polanů.

Rozdělené Polsko (1772–1918)

Posilování šlechty a vnitřní rozbroje během 17. století oslabily zemi, takže v letech 1772, 1793 a 1795 si Rusko, Prusko a Rakousko v trojím dělení rozdělily Polsko na základě vzájemné dohody. Po třetím dělení Polska v roce 1795 tak Rzeczpospolita zanikla.

V letech 1807 - 1815 zřídil francouzský císař Napoleon I. na části území předtím zabraným Pruskem a Rakouskem Knížectví varšavské, které se stalo spojencem Napoleona a jehož vévodou byl Friedrich August Saský, vnuk předposledního polského krále. Po jeho porážce bylo zrušeno a na jeho místě bylo zřízeno autonomní Království polské také nazývané „Kongresovka“. Tento stát podléhal Rusku, jehož panovníkem byl také ruský car. Polsko tak bylo spojené personální unií s Ruskem.

Ruští carové Alexandr I. a Mikuláš I. se nechali korunovat za polské krále. Po povstání v roce 1830 a sesazení dynastie Romanovců polským sejmem, ztratila Kongresovka svoji autonomii a byla degradována do postavení obyčejné provincie ruské říše.

V roce 1832 však byla jeho autonomie omezena a roku 1866 zcela zrušena. Část obsazená Rakouskem nesla název Království haličsko-vladiměřské s autonomní vládou od roku 1861). Město Krakov s okolím bylo v letech 1815 - 1846 nezávislou Republikou krakovskou (pod patronátem tří sousedních mocností). Poté bylo připojeno k Rakousku. Území obsazené Pruskem se nazývalo v letech 1815 - 1848 Velké knížectví poznaňské (s omezenou autonomií), poté byla jeho autonomie rovněž zrušena.

V letech 1916-1918 existovala tzv. regentská vláda polského království (bez krále, s tříčlennou regentskou radou), což byl satelitní stát ústředních mocností.

Moderní Polsko (od 1918)

Jazyková mapa druhé Polské republiky

Druhá polská republika

Podrobnější informace naleznete na stránce: Druhá polská republika

Polsko se stalo svrchovaným státem znovu až roku 1918 po porážce Centrálních mocností. V prvních letech své existence se druhá republika snažila prosadit své územní nároky a dosáhnout hranic z roku 1772, což však vedlo k napětí se všemi okolními státy s výjimkou Rumunska a k několika válkám (zejména k rusko-polské válce).^[1]

Druhá republika byla ustavena jako parlamentní demokracie, avšak kvůli neochotě polských politických stran se dohodnout, nacionálnímu napětí a hospodářským potížím byly polské vlády velmi nestabilní, takže se ozývalo volání po vládě pevné ruky, které roku 1926 vyslyšel maršál Józef Piłsudski, který provedl puč a zavedl vojenskou diktaturu, která vedla k politické i národnostní perzekuci a potlačování demokratických principů a práv.^[2]

Krvavá středa v Olkuši

Varšavské ghetto 1940

Vlajka hnutí Solidarita

Polsko během 2. světové války

Dne 1. září 1939 zahájili Němci útokem na Polsko druhou světovou válku. 17. září 1939 vtrhla do východní části Polska sovětská vojska a obsadila území, která náležela od konce 18. století do roku 1920 Rusku. Po kapitulaci polské armády byl nařízením Adolfa Hitlera zřízen na části Polska tzv. Generální gouvernement, zbylé části (Pomoří, Velkopolsko, Slezsko, Kujavsko, západní Mazovsko a části vojvodství Lodžského, Krakovského a Kieleckého) byly přičleněny přímo k Třetí říši. Vůči Polákům byl od samého počátku uplatňován krutý teror, na kterém se podílely jednotky SS-Totenkopfverbände a Einsatzgruppen. Docházelo k zatýkání a hromadným popravám polského obyvatelstva, na vesnicích byli zabíjeni rolníci, byla vyvražděna prakticky celá polská národní elita, polští intelektuálové. Svůj podíl na vyvraždění polské inteligence a zejména polské vojenské elity měl i Sovětský svaz, který provedl v roce 1940 Katyňský masakr a který též prováděl násilnickou politiku vůči Polákům na obsazeném území. Poněmčování Poláků se uskutečňovalo dvěma způsoby, a to jako germanizací území a germanizací lidí. Během války byl z polských území připojených k Německu vyhnán téměř jeden milión Poláků. Násilím bylo zlikvidováno velké množství polských vesnic, docházelo i k ničení měst. Samostatnou kapitolou byl holocaust vůči polským Židům. Poláci se postavili okupantům na odpor, vznikaly odbojové a partyzánské skupiny, jejichž činnost vyvrcholila roku 1944 Varšavským povstáním. Po ukončení druhé světové války, které stálo Polsko dle různých zdrojů 5 600 000 až 6 028 000 obyvatel a obrovské materiální, hospodářské a kulturní škody, došlo k jeho „posunutí“ směrem na západ. SSSR v rámci výsledků Jaltské konference obsadil sporná území, která vlastnil v letech 1772-1920 a 1939-1941, takže východní hranice Polska se ustálila na tzv. Curzonově linii. Polsko bylo naopak rozšířeno o západní „nová území“ až po hranici s Německem na Nise a Odře. V důsledku těchto změn docházelo k velkým migracím obyvatelstva. Bylo transferováno německé obyvatelstvo, jehož velká část uprchla předtím na základě Hitlerova Neronova rozkazu. V letech 1945 a 1946 bylo ze SSSR nuceně vysídleno 787 tisíc Poláků (když dalších tři sta tisíc předtím uprchlo). Naopak z Polska na území sovětské Ukrajiny bylo v tomtéž období odsunuto 482 tisíc Ukrajinců.

Polská lidová republika

Polsko se po válce dostalo do sovětské sféry vlivu. Již roku 1945 byla uskutečněna agrární reforma, byl znárodněn průmysl, banky a doprava. Roku 1949 se začala uskutečňovat násilná kolektivizace zemědělství, která však skončila krachem. Po Stalinově smrti došlo v roce 1956 došlo k masovým protisovětským nepokojům v Poznani, které však byly potlačeny. Téhož roku se dostal do pozice 1. tajemníka PSDS Władysław Gomułka, který vyhlásil program reforem. I když se nejprve dostal do sporu se sovětskými představiteli, kteří hrozili ozbrojeným konfliktem, nakonec se situace vyřešila a Polsko zahájilo reformy, které dostaly pojmenování Gomułkovo tání. Došlo k uvolnění poměrů, ovšem hospodářská situace se v 60. letech neustále zhoršovala. V roce 1968 se Polsko účastnilo intervence vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Roku 1970 vypukly stávky, které byly krvavě potlačeny. Po nich se do čela Polska dostal Edward Gierek, ovšem ani pod jeho vedením se hospodářství nezlepšovalo. 6. října 1978 byl římským papežen zvolen krakovský biskup Karol Wojtyla, který přijal jméno Jan Pavel II. a který se stal ikonou nejen polského protikomunistického odboje. Roku 1980 vzniklo v Gdaňských loděnicích stávkové hnutí, do jehož čela se postavil Lech Wałęsa. Ten se stal vůdcem odborové organizace Solidarita, která se postupně stala rozhodujícím opozičním hnutím. V prosinci 1980 vyhlásil generální tajemník Polské sjednocené dělnické strany Wojciech Jaruzelski výjimečný stav, v roce 1981 dokonce i stanné právo a pokusil se potlačit revoltu Solidarity, polské církve i všech sympatizantů všemi možnými způsoby. Konflikt mezi státní mocí a opozicí trval prakticky až do počátku roku 1989, kdy došlo k novým mohutným stávkám a kdy polské vedení bylo nuceno uznat legálně Solidaritu a vyhlásit svobodné volby, které se uskutečnily 4. června 1989. V nich utrpěli komunisté porážku a země nastoupila cestu k demokracii.

Třetí republika

Po pádu komunismu Polsko přijalo šokovou terapii s cílem transformovat svoji ekonomiku. V roce 1999 se země stala členem Severoatlantické aliance (NATO) a je jednou z 10 zemí přistoupivších k Evropské unii v květnu 2004.

Související články

• Piastovci
• Měšek I.
• Československo-polské pohraniční spory
• Invaze do Polska
• Generální gouvernement
• Povstání ve varšavském ghettu
• Varšavské povstání

Reference

1. ↑ MELICHAR, Václav, a kol. Dějiny Polska. Praha : Svoboda, 1975. Dále jen Melichar (1975). S. 331-353.  
2. ↑ Melichar (1975). S. 353-396.

Externí odkazy

• Stručné dějiny Polska
• Commonwealth of Diverse Cultures: Poland's Heritage