Odúmrť

'''Odúmrť''' je majetek [[zůstavitel|zůstavitele]], jenž neměl žádné [[dědici ze zákona|dědice ze zákona]] ani ze [[závěť|závěti]]. Dědictví tedy přechází na stát (dle současné právní úpravy).
V platném českém právu je právo odúmrti zakotveno v ustanovení § 462 [[občanský zákoník|občanského zákoníku]].
== Středověk a raný novověk ==
V období středověku a raného [[novověk]]u si odúmrtní právo (jinak také ''statek odumřelý'', ''bona vacantia'' či ''hereditas caduca'') nárokoval český panovník, a to již v 10. století. Tuto praxi postupně převzala i šlechta a vrchnost u svých leníků (statky, které tak vrchnost získala, byly zapisovány do odúmrtních knih). Prakticky tedy majetek každého, kdo zemřel bez mužských dědiců, připadl panovníkovi (resp. vrchnosti v případě poddanských statků).
Odúmrť byla velmi nepříjemnou záležitostí, protože tak rod (či rodina) mohl přijít o majetek budovaný pracně po několik generací. Proto v praxi existovaly různé snahy, jak odúmrť obejít (např. [[rodinný nedíl]]) nebo právo na odúmrť od vrchnosti (panovníka) odkoupit. V některých městech nebo i jejich okolí existovalo i dědičné právo žen (např. [[Cheb]], [[Žatec]]).
Od 14. století se vrchnost začala tohoto práva vzdávat, a to hlavně proto, aby zabránila vzniku pustnoucích míst. Český panovník se odúmrtního práva vzdal vůči šlechtickým majetkům v roce 1497 pro [[Čechy]] a v roce 1587 pro [[Morava|Moravu]]. Na některých panstvích se tato praxe udržela až do doby josefínské.


{{Dědické právo}}{{Článek z Wikipedie}}
[[Kategorie:Dědické právo]]
[[Kategorie:Právní dějiny]]