V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!

Fašismus

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 21. 4. 2012, 21:30; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Benito Mussolini (vlevo) a Adolf Hitler


Fašismus (italsky fascismo) v užším a původním smyslu označuje italský fašismus, politické hnutí vedené Benitem Mussolinim, které ovládalo Itálii v letech 1922 až 1943. Již ve 20. letech 20. století se však označení rozšířilo na příbuzná politická hnutí, strany a státní režimy v jiných zemích, a stalo se tak označením typu politické ideologie. Typickými rysy fašistických ideologií jsou mimo jiné vypjatý nacionalismus, autoritativní a charismatické vůdcovství, militarismus, kult modernity, mládí a síly jakož i silná ekonomická role státu, často chápaného korporativisticky. V poválečné Evropě se nositeli fašistických idejí stali především bývalí frontoví vojáci. V roce 1919 vznikl Fašistický manifest, jehož autory byli Alceste De Ambris a Filippo Tommaso Marinetti, a Mussolini založil organizaci Fasci italiani di combattimento. Roku 1920 se sporného území Rijeky zmocnila bojůvka vedená básníkem Gabrielem d'Annunziem, který spolu s De Ambrisem pro svou dočasnou državu vytvořil takzvanou Ústavu Fiume, další vlivný dokument fašistického hnutí. Fašismus, který se brzy začal politicky posouvat doprava, se v Itálii stal významnou silou. V důsledku politické krize roku 1922, na jejímž rozpoutání se fašisté podstatnou měrou podíleli, se Mussolinimu podařilo strhnout na sebe moc a založit první stabilní fašistický režim světa. Německý nacionální socialismus čili nacismus rovněž vyrůstal z pravicově nacionalistických i levicově socialistických kořenů. „Levičácké“ elementy v rámci fašistického hnutí, jakými byly například SA v Německu či sorelovské revoluční syndikáty v Itálii, byly rychle odstaveny na vedlejší kolej, jakmile se fašistické strany chopily moci.[1] Vůdce nacistů Adolf Hitler hodlal uchopit moc zhruba ve stejné době jako Mussolini, puč roku 1923 však selhal a další příležitost nabídla až světová hospodářská krize roku 1933, kdy se Hitler dostal do čela státu a rychle získal diktátorské pravomoci. Již předtím uveřejnil hlavní ideologický dokument nacismu, knihu Můj boj (1925–1926). Oproti italskému fašismu kladli nacisté mnohem větší důraz na tzv. rasovou teorii a jejich rasismus je vedl ke genocidě Židů a dalších skupin obyvatelstva. Agresivní nacistická mezinárodní politika nesla hlavní vinu za rozpoutání druhé světové války a porážka Itálie i Německa roku 1945 vedla k zániku obou režimů a zničení fašismu jako významné politické síly. V řadě zemí včetně Česka je nyní fašistická propaganda postavena mimo zákon a i v zemích, kde tomu tak není, nemá čistý neofašismus rozhodující vliv. Nepočítáme-li krátkodeché loutkové režimy jako ustašovské Chorvatsko (1941–1945) a vládu národní jednoty v Maďarsku (1944–1945), žádné další fašistické režimy nevznikly. V řadě evropských zemí však existovaly konzervativní diktatury s fašistickými rysy nebo podporované fašisty. Patří sem například frankistické Španělsko (1939–1975), Salazarem založený portugalský „Nový stát“ (1933–1974), Dollfussův a Schuschniggův autoritativní režim v Rakousku (1933–1938), Metaxasovo Řecko (1936–1941) nebo Slovensko (1939–1945). V mnoha dalších zemích světa pak existovaly fašistické organizace, některé s nezanedbatelným vlivem, které se však nikdy nedostaly k významnému podílu na moci. Byli to například Mosleyovi fašisté v Británii, klerofašističtí belgičtí rexisté nebo i česká Vlajka.

Obsah

Definice

Termín fašismus se používá v řadě různých významů od nejužšího, zahrnujícího pouze italské přívržence Mussoliniho, až po nejširší, jež je spíše nálepkou použitelnou téměř na cokoli,[2] což vede k pochybnostem o užitečnosti takového pojmu.[3] Někteří badatelé například odmítají spojovat italský fašismus a německý nacismus do jedné kategorie proto, že zatímco pro Němce byl rasismus a antisemitismus zásadním prvkem programu, měl Mussolini ve svém hnutí řadu židovských členů, takže se obě ideologie jeví jako vzájemně neslučitelné.[4] Odborníci, považující obecný pojem fašismu za užitečný, vedli dlouhá desetiletí spory o přesnou definici tohoto pojmu.[5]

Soubor:Bundesarchiv Bild 146III-373, Modell der Neugestaltung Berlins ("Germania").jpg
Radikální obnova národa: budoucí Berlín, plánovaný nacisty

Fašismus navíc ve srovnání se staršími politickými proudy postrádal jednotnou systematickou doktrínu a jasný program, vyznačoval se velkou pružností a pragmatismem co do svých taktických cílů i prostředků.[6] Ideje, které se tradičně používají pro definici fašismu, jako jsou nacionalismus, rasismus, korporativismus a iracionalismus, proto nikdy úplně necharakterizují všechna vývojová stadia všech fašistických hnutí.[7] Marxističtí teoretici fašismus od počátku chápali jako do krajnosti dovedený, agresivní kapitalismus. Oficiální definice, přijatá Kominternou roku 1935, líčí fašismus jako „otevřenou teroristickou diktaturu nejreakčnějších, nejšovinističtějších a nejimperialističtějších složek finančního kapitálu“.[8] Tento přístup ovšem nedovedl vysvětlit, proč fašistická hnutí vznikla vedle zemí rozvinutých (Německo) i v zaostalejších státech (Itálie) anebo proč se přívrženci hnutí výrazněji neprofilovali třídním původem, ale věkem – fašismus byl výrazně mládežnické hnutí.[9] Marxisté také zřejmě přecenili vliv velkokapitalistů na Mussoliniho či Hitlera,[8] a naopak měli tendenci ignorovat levicové aspekty fašismu.[10] Liberální teoretici se v hodnocení fašismu dlouho neshodovali. Někteří, jako Ernst Nolte, fašismus psychologizovali, ba démonizovali jako reakci na údajné hypnotické působení diktátorů, čímž ospravedlňovali jeho řadové přívržence a vydělovali fašismus z kontextu dějin evropské moderny.[11] Jiné teorie zase fašismus umísťovaly do blízkosti jiných moderních politických ideologií a hnutí, například marxismu, aniž by byly schopny dobře odlišit specifika těchto směrů.[12] Spor se vedl také o to, zda fašismus je „nedílnou součástí dějin evropské kultury“, jak se domnívá například izraelský historik Zeev Sternhell, anebo zda je založen na „opojení destrukcí“, jak napsala Hannah Arendtová, a tudíž vůbec na tradice Západu nenavazuje.[13] V 90. letech 20. století se v sociálních vědách prosadila tendence jako fašismus označovat ty ideologie, které spojují revoluční, aktivistickou politiku s mýtem záchrany a obnovy rasy či národa. Například oxfordský politolog Roger Griffin fašismus definoval jako

skutečně revoluční, nadtřídní formu antiliberálního, (...) antikonzervativního nacionalismu. Jako takový je ideologií hluboce propojenou s modernizací a modernitou, ideologií, která přijala velké množství podob, aby se přizpůsobila specifickému historickému a národnímu kontextu, v němž se objevila, a čerpala ze široké škály kulturních a intelektuálních směrů, levicových i pravicových, protimoderních i promoderních, aby se artikulovala jako soustava idejí, hesel a doktrín. V meziválečném období se projevila především v podobě elitou vedené ,ozbrojené strany‘, jež se – většinou neúspěšně – pokoušela vytvořit populistické masové hnutí pomocí liturgického stylu politiky a radikálního programu, slibujícího přemoci hrozbu mezinárodního socialismu, ukončit degeneraci postihující národ ovládaný liberalismem a uskutečnit radikální obnovu národního sociálního, politického a kulturního života v rámci toho, co si běžně představovala jako počínající novou éru západní civilizace. Ústředním mobilizačním mýtem fašismu, ovlivňujícím jeho ideologii, propagandu, politický styl i činy, je vize bezprostředně nastávajícího znovuzrození upadajícího národa.[14]

Podobně definice, ke které dospěl americký historik Robert Paxton, zní: Fašismus je

způsob politického jednání vyznačujícího se obsesivními představami o rozkladu společenství, o národním potupení, o tom, že se národ stal obětí, a kompenzačními kulty sjednocení, síly a ryzosti, v nichž masová politická strana složená z militantních nacionalistů nepříliš spokojeně, ovšem výkonně spolupracující s tradičními elitami, opouští demokratické svobody a za pomoci spásného násilí a bez jakýchkoli etických nebo zákonných omezení usiluje o vnitřní očistu a vnější expanzi.[15]
Paxton pak doplňuje seznam idejí či emocí, „mobilizačních vášní“, jež fašisty motivují. Fašisté podle něho cítí, že
  • je zde drtivá krize, neřešitelná tradičním způsobem;
  • povinnosti vůči skupině, k níž člověk patří, jsou nadřazeny všemu ostatnímu;
  • tato skupina je obětí, což ospravedlňuje jakýkoli postup proti jejím nepřátelům;
  • skupinu ohrožuje individualistický liberalismus, třídní konflikty i vliv cizáků;
  • skupinu je nutno více sjednotit, třeba i násilím;
  • situace vyžaduje, aby se moci ujali přirození vůdcové (mužského pohlaví) v čele s národním vůdcem, ztělesňujícím historický úděl skupiny;
  • vůdcovy instinkty jsou nadřazeny nad abstraktním rozumem;
  • je správné nasadit ve prospěch skupiny vůli a násilí;
  • vyvolená skupina má právo vládnout bez omezení ostatním lidem, má právo rozhodovat na základě kritérií zdatnosti skupiny v darwinistickém boji o přežití zdatnějších.[16]

Na konci 20. a začátku 21. století je slov jako fašismus a fašista ve vztahu k současníkům užíváno, podobně jako v případě označování za rasistu,[17] spíše jako hanlivého označení pro ideového či politického oponenta, nežli jako neutrálního deskriptnivního pojmu. Alexandr Solženicyn uvádí, že:

Nálepka fašismu je to samé jako svého času stigmatizující nálepka „třídní nepřítel“ či „nepřítel lidu.“. Je to úspěšná metoda, kterou se dá oponent srazit k zemi, zacpat mu ústa, přivolat na něho represe a podle potřeby to v médiích zverejňovať.[18]

Kořeny

Fašismus jako celek byl velmi nečekanou inovací,[19] v jednotlivostech však navazoval na řadu dřívějších myšlenek a politických hnutí.

Houston Stewart Chamberlain

Osvícenský ideál pokrokové, rovnostářské, rozumné společnosti už v 19. století z různých důvodů kritizovala řada myslitelů. Třebaže mnozí z nich fašismus odmítali nebo jím byli dokonce pronásledováni, fašisté si osvojili některé jejich myšlenky a argumenty. Byli to například hlasatel „nadčlověka“ Friedrich Nietzsche,[20] teoretik psychologie davu Gustave Le Bon,[21], objevitelé skryté iracionality lidského myšlení Henri Bergson a Sigmund Freud,[21] zakladatel teorie elit popírající možnost rovnosti v politice Vilfredo Pareto a další sociologové či filosofové poukazující na hrozby moderní společnosti jako Gaetano Mosca, Roberto Michels, Ferdinand Tönnies či Oswald Spengler.[22] Metafory fašisté čerpali i z oblasti přírodních věd. Vedle Darwinem inspirovaných myšlenek – sociálního darwinismu a Galtonovy eugeniky[23] – to byly objevy mikrobiologie a genetiky, které fašistům umožnily označovat své nepřátele za dědičně nemocné či přenášeče chorob a byly použity i při zdůvodnění nacistického programu euthanasie rasovou hygienou.[24] Německý fašismus sám sebe označil slovy „nacionální socialismus“ (termín ovšem poprvé použil již francouzský nacionalista Maurice Barrès roku 1896[25]), a toto označení lze použít i na fašismus italský.[26] Svým programem, politickými metodami i složením svých podporovatelů fašismus skutečně navazoval jak na některá levicová, socialistická hnutí raného 20. století, tak především na dobové nacionalistické a rasistické ideje.

Georges Sorel

Programovou návaznost fašismu na levici lze spatřovat jak v útocích na velkokapitalistické „plutokraty“ (jež ovšem v praxi zpravidla zůstaly na papíře),[27] tak v požadavcích na zlepšení pracovních podmínek dělníků a jejich účasti na rozhodování, obvykle v rámci korporativisticky utvářeného státu.[28] Ještě významnější vazba spočívá v převzetí aktivistického, revolučního pojetí politiky, jež sami komunisté zdědili od radikálů Francouzské revoluce.[29] Již před první světovou válku se v Itálii sorelističtí levicoví anarchosyndikalisté jako Paolo Orano a Arturo Labriola sešli s pravicovými nacionalisty typu Enrica Corradiniho například na stránkách týdeníku La lupa, založeného roku 1910 Oranem,[30] a shodli se na potřebě války.[31] Fašistický a komunistický model vládnutí rovněž vykazují značnou podobnost, jak ukázala již Hannah Arendtová v knize Původ totalitarismu – jde o totalitní státy, tedy silně ideologizované autoritativní státy jedné strany snažící se ovládnout všechny aspekty života. S výjimkou necelých dvou let platnosti paktu Ribbentrop-Molotov (1939–1941) však přes jistou podobnost názorů a metod bylo mezi fašisty a levicí ostré vzájemné nepřátelství. Evropský nacionalismus se v zásadě vyvinul v 18. a 19. století, kdy lidé přestávali považovat za samozřejmý zdroj státnosti a autority Boha a šlechtu a v důsledku demokratizace a modernizace hledali původ moci v lidu.[32] Sdílený jazyk, kultura a tradice v jejich očích vytvářely „společenství osudu“, s nímž se mohli identifikovat a které se stalo klíčovou veličinou politiky. Moderní vědecký rasismus a antisemitismus, který chtěl doposud intuitivní či nábožensky odůvodňované předsudky povýšit na vědu, vznikl kolem poloviny 19. století. Arthur de Gobineau tehdy vydal Esej o nerovnosti lidských ras, v němž obhajoval přednost bílé „árijské“ rasy nad ostatními a kritizoval míšení ras. Na Gobineaua navazovala řada dalších autorů, například v Německu působící Houston Stewart Chamberlain, který navíc vyzvedl Germány jako prý nejlepší „árijce“, schopné ochránit civilizaci před zhoubným působením Židů a dalších údajně méněcenných ras. Tyto a podobné pseudobiologické a pseudohistorické teorie se pak staly pevnou součástí zejména nacistické ideologie.[33] Radikální nacionalistická a často i rasistická hnutí působila v Evropě již na konci 19. století. Například ve Francii od roku 1898 působilo hnutí Action française, vedené Charlesem Maurrasem, přes svůj reakční charakter někdy považované dokonce za první fašistickou organizaci vůbec.[34] V rakouské monarchii Hitlerova mládí, kde národnostní vášně jitřily třenice mezi Čechy a Němci,[35] působili nacionalisté jako pangermánský antisemita Georg von Schönerer.[36] V Německu antisemitskou kartou hrál pastor Adolf Stöcker, ve Francii se od roku 1911 skupina zvaná Cercle Proudhon snažila „sjednotit nacionalisty a levicové antidemokraty“ a v USA působil rasistický Ku-klux-klan již od roku 1865.[37]

Počátky

První světová válka (1914–1918) nepřinesla jen obrovské utrpení, hmotné strádání a politický rozvrat. V očích mnoha současníků také podryla víru v dosud převládající ideologie, konzervatismus, liberalismus i socialismus, které nedokázaly válečným hrůzám předejít, a naopak vybičovala vlastenectví a posílila víru v organizační a mocenské schopnosti státu, v potřebu vůdcovství a podřízení se, v idealismus a bojové ctnosti.[38] To připravilo živnou půdu pro hnutí fašistického typu, která vznikala po celé Evropě a často se opírala o demobilizované vojáky.[39]

Itálie

Znak Mussoliniho strany Partito Nacionale Fascista

Když v srpnu 1914 vypukly boje, Benito Mussolini, šéfredaktor novin Italské socialistické strany, zprvu v souladu s linií strany válku odmítal. Zanedlouho se však přidal ke skupině levicových nacionalistů, zvané Fasci Rivoluzionari d'Azione Internazionalista (česky Revoluční svaz intervenční akce),[40] podněcující vstup Itálie do války v naději, že se podaří vysvobodit Italy žijící pod cizí nadvládou. Ztratil členství ve straně a stal se nepřítelem socialismu. Po válce, v níž byl zraněn, pak Mussolini pokračoval v agitaci a 23. března 1919 v Miláně v čele asi stovky bývalých elitních vojáků (arditi), nacionalistických syndikalistů a protiměšťáckých intelektuálů futuristů vyhlásil „válku socialismu ... neboť se protiví nacionalismu“[41] a ustavil organizaci Fasci di combattimento (česky přibližně „Bojová bratrstva“), budoucí fašistickou stranu Partito Nacionale Fascista, PNF. Slovo fasci, italsky „svazky“, jež dalo fašismu název, zdůrazňuje solidaritu spolubojovníků a odkazuje také na starořímský odznak moci zvaný fasces, svazky jilmových prutů s vyčnívající vetknutou sekyrou, jež liktoři v průvodu nosili před vysokými úředníky.[42] Za účasti vůdčího ducha futuristů, básníka Marinettiho, fašisté již 15. dubna přepadli kanceláře socialistických novin Avanti!, jež Mussolini řídil do roku 1914, a zničili jejich zařízení; jejich první násilná akce přinesla čtyři mrtvé a 39 zraněných.[43] Ve volbách 16. listopadu 1919 ovšem fašisté zcela propadli[44] a neúspěchem skončil i dobrodružný pokus jiné skupiny italských nacionalistů, vedených básníkem Gabrielem d'Annunziem, zmocnit se sporného území Rijeky. Vyhlásili zde 8. září 1920 samostatný stát, nikým neuznanou Carnarskou republiku, která brzy nato skončila po útoku italského námořnictva. Pozdější fašismus se ovšem mohl inspirovat teatrálním politickým stylem „commandanteho“ d'Annunzia i Carnarskou ústavou[45] čili Ústavou Fiume, prvním ústavním dokumentem fašistického typu, jejímiž spoluautory byli d'Annunzio a Alceste De Ambris.[46] Přes počáteční neúspěch na sebe začali Mussoliniho fašisté rychle strhávat pozornost. Jejich nová taktika, squadrismus, spočívala ve vysílání násilnických komand, squadre d'azione, zvaných černokošiláči, terorizujících domnělé nepřátele Itálie, zprvu především Slovince žijící v okolí Terstu[47] a socialisty.[48] K oblíbeným teroristickým metodám squadristů patřilo donutit protivníka vypít velkou dávku ricinového oleje a oholit mu půlku kníru.[49] Útoky na socialisty si fašisté získali podporu statkářů, kteří v nelehké hospodářské situaci čelili silným levicovým odborům, a to Mussolinimu umožnilo zapustit kořeny na severoitalské politické scéně.[50] Zároveň se jeho hnutí rychle posouvalo politicky doprava, opustilo počáteční programový pacifismus i požadavky znárodnění[51] a již roku 1921 se díky koaliční dohodě s premiérem Giolittim Mussolini v čele 35 poslanců PNF ocitl v italském parlamentu.[52]

Německo

V poraženém a rozvráceném Německu po roce 1918 bujela radikální hnutí všeho druhu, komunisté vedli regionální vzpoury, proti kterým zasahovaly bojůvky nacionalistických válečných veteránů zvané Freikorps, a hospodářská situace zůstávala dlouho po válce neutěšená. Jednou z mnoha nových nacionalistických straniček byla mnichovská Německá dělnická strana (DAP), již založil zámečník Anton Drexler. Do ní byl v září 1919 armádní rozvědkou nasazen kaprál Adolf Hitler, před válkou nedostudovaný zneuznaný umělec, nyní vyznamenaný frontový veterán. Řečnické schopnosti mu umožnily rychle převzít vedení strany a s pomocí sympatizujících členů místní honorace i armádních důstojníků, jako byl Ernst Röhm, také rozšířit řady sympatizantů. 24. února 1920 na dvoutisícovém shromáždění v Hofbräuhausu stranu přejmenoval na Národně socialistickou německou dělnickou stranu (zkráceně NSDAP či nacisté) a dal jí program o 25 bodech v duchu nacionalismu, antisemitismu a antikapitalismu.[53] Sám Hitler program příliš vážně nebral, prosadil však jeho neměnnost, aby zabránil vnitrostranickým diskusím.[54]

Soubor:Nazi eagle swastika.png
Stranická orlice, znak NSDAP

Strana založila ozbrojené složky Sturmabteilung (SA), jejichž aktivita se podobala italským squadristům, a v prosinci 1920 zakoupila noviny Völkischer Beobachter jako svou oficiální tribunu. Ve straně se prosadil vůdcovský princip, Hitler jako vůdce (Führer) měl neomezenou pravomoc.[55] Strana rostla a roku 1923 již měla 55 tisíc členů.[56] Špatně připravený pokus o puč v Mnichově 8. listopadu 1923 však selhal,[57] Hitler byl uvězněn a strana dočasně zakázána. Proces s pučisty, konaný v roce 1924, dal Hitlerovi alespoň možnost se zviditelnit v celostátním tisku.[58] Ve vězení, do něhož byl odsouzen na pět let, z nichž kvůli vlivu svých přívrženců odpykal jen asi 9 měsíců, pak napsal první část základního ideologického díla nacismu, knihy Můj boj (Mein Kampf).[59] Ideový profil strany vedle Hitlera tehdy určovali lidé jako autor knihy Mýtus dvacátého století a šéfredaktor Beobachteru Alfred Rosenberg, fanatický antisemita Julius Streicher s vlastním časopisem Der Stürmer[60] a levicověji orientovaný vůdce propagandy Gregor Strasser, který později se svým bratrem Ottou vytvořil severoněmecké sociálně-revoluční křídlo NSDAP, kam zpočátku patřil i budoucí hlavní propagandista strany Joseph Goebbels, než se přidal k Hitlerovu prokapitalističtějšímu mnichovskému křídlu.[61][62]

Ostatní státy

Počáteční úspěch italských fašistů podnítil po celé Evropě ve 20. letech vznik mnoha fašistických a rádobyfašistických hnutí.[63] Další silný impuls pak přišel s vítězstvím nacismu, jež zároveň přimělo stávající pravicové režimy a strany, aby napodobovaly dynamický styl fašistů ve snaze dosáhnout větší mobilizace sil a vypadat moderněji.[64] Žádné jiné revolučně-nacionalistické hnutí kromě italských fašistů a německých nacistů však nedokázalo založit déletrvající fašistický režim. Ve čtyřech zemích, Rakousku (a potažmo v Československu), Maďarsku, Španělsku a Rumunsku, však místní fašisté alespoň na krátkou dobu podstatně ovlivnili celostátní politiku.[65] Rakousko-uherská Německá dělnická strana (Deutsche Arbeiterpartei, DAP) byla založena již roku 1903 v Ústí nad Labem a předešla Hitlera jak v užívání svastiky, tak v použití hesla Gemeinnutz geht vor Eigennutz (Společný prospěch je před osobním prospěchem).[66] Mezi její členy patřili především sudetští Němci. V roce 1918 se její rakouská část přejmenovala na Německou národně socialistickou dělnickou stranu (Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei, DNSAP) pod vedením Waltera Riehla, zatímco část v českém pohraničí, vedená Hansem Knirschem, se stala předchůdkyní Henleinovy Sudetoněmecké strany. Třebaže stále levicově orientovaná DNSAP nebyla jako celek plně fašistická, odštěpilo se z ní radikální křídlo, které pod Hitlerovým vlivem vytvořilo rakouskou odnož nacistické strany.[67] Dílem rakouských nacistů byl neúspěšný červencový puč, při němž byl 25. července 1934 zavražděn konzervativní diktátor Engelbert Dollfuss, a později také podpora anšlusu (připojení) Rakouska k nacistickému Německu 12. března 1938. Také v Československu sudetští nacisté a jejich Freikorps posloužili jako Hitlerova pátá kolona a přispěli k rozbití státu v mnichovské krizi.

Falangistická vlajka s jařmem, symbolem zemědělství, a šípy, symbolem války

Ve Španělsku se fašismus vyvíjel relativně pomalu, také proto, že šlo o poměrně zaostalou konzervativní zemi, kde nacionalismus byl spojován především s katalánským a baskickým separatismem.[68] Během druhé španělské republiky (1931–1936) však na pravici vykrystalizovaly všechny tři varianty konzervativního autoritářství, konzervativní, pravicově radikální i fašistická;[69] fašismus zprvu reprezentovali Ernesto Giménez Caballero a Ramiro Ledesma Ramos, který roku 1931 založil hnutí Juntas de Ofensiva Nacional-Sindicalista (JONS, Unie nacionálně-syndikalistické ofenzívy), jež se roku 1934 spojilo s Falangou, již vedl José Antonio Primo de Rivera, syn bývalého diktátora, aspirující na roli fašistického vůdce.[70] Primo de Rivera však byl popraven republikány 20. listopadu 1936, na počátku občanské války.[71] Jeho hnutí převzal roku 1937 Francisco Franco, který sice udržoval de Riverův kult, celkově však jeho diktatura vykazovala spíše konzervativně-pravicové než revoluční, tedy fašistické rysy, a falangistické „staré košile“ v ní hrály jen omezenou roli, takže vhodnější je označit ji za pouze semifašistickou.[72] Franco však dokázal přežít své diktátorské kolegy a Španělsko se stalo nejdéle trvajícím režimem s fašistickými prvky.[73]

Zatýkání budapešťských Židů, říjen 1944

V meziválečném Maďarsku byl pravděpodobně největší počet krajně pravicových a fašistických skupin vůbec.[74] Ze všech států ztratilo první světovou válkou nejvíc území a etnických Maďarů ve prospěch jiných zemí, dále zde vznikla krátkodobá Maďarská republika rad (1919), řízená komunisty často židovského původu, což vedlo k vybičování nacionalistických antisemitských vášní, navíc po Uherské říši zbyla rozsáhlá střední úřednická vrstva trpící nyní nezaměstnaností.[74] Rysy fašismu měla již raná poválečná skupina radikálních důstojníků kolem Gyuly Gömböse, který však přešel na stranu konzervativního diktátora admirála Horthyho a své hnutí rozpustil.[75] Později vzniklo přes půl tuctu nacionálně socialistických stran, z nichž nejvýznamnější byla Strana Šípových křížů založená Ferencem Szálasim roku 1934. Tomu se podařilo maďarské fašisty postupně sjednotit,[76] ovlivňovat vnitrostátní politiku a 16. října 1944 s pomocí Němců násilně uchopit moc; Szálasiho vláda trvala jen do března 1945, kdy Maďarsko obsadili Sověti, a aktivně se podílela na vyvražďování Židů. Rumunskou Legii archanděla Michaela, známější pod názvem své ozbrojené složky jako Železná garda, založil roku 1927 Corneliu Zelea Codreanu. Stanley G. Payne jej označuje za charismatického fanatika.[77]. Garda byla mezi fašistickými hnutími výjimečná svou křesťansky laděnou ideologií a duchovními cíli („Duchovní vzkříšení! Vzkříšení národa ve jménu Ježíše Krista!“).[78] Podpořil ji například i seriózní teoretik korporativismu Mihail Manoilescu.[79] Poté, co byl Codreanu uvězněn a během „noci upírů“ 30. listopadu 1938 s řadou svých spolustraníků zavražděn,[80] následnictví si vybojoval Horia Sima. Krátce se podílel na moci, diktátor Ion Antonescu však privilegia Železné gardy omezil a potlačil její povstání v lednu 1941, což znamenalo praktický konec vlivu domácích rumunských fašistů na tamní politiku.[81] V demokratických státech byly mezi válkami úspěchy fašistů ještě skromnější. Ve Francii například získala omezený počet příznivců hnutí jako ta, jež vedli Georges Valois[82] a později Marcel Bucard,[83] o něco úspěšnější, avšak méně fašistická byla Francouzská lidová strana, již roku 1936 založil exkomunista Jacques Doriot.[84] Francouzští fašisté však se alespoň mohli těšit z vysoké intelektuální úrovně svých teoretiků, jako byli Pierre Drieu La Rochelle a Robert Brasillach.[85] V Belgii byli fašisté a nacionalisté o něco úspěšnější. V Belgii Joris Van Severen roku 1931 založil hnutí Verdinaso, jeho milice v tmavozelených košilích však nikdy neměly víc než 3000 členů.[86] Mnohem úspěšnější však bylo katolicky zbarvené hnutí rexistů,[87] jež vedl Léon Degrelle, i Nacionálně socialistické hnutí v Nizozemí, založené roku 1931 pod vedením Antona Musserta.[88] Za kanálem La Manche působila od roku 1932 až do zákazu roku 1940 Britská unie fašistů vedená Oswaldem Mosleyem, jež se dočasně těšila vlivným příznivcům,[89] nikdy však neprorazila ve volbách.[90] Malá fašistická hnutí působila i ve Skandinávii, Švýcarsku a jinde.[91] Mezi Čechy se za první republiky zrodila dvě významnější fašistická hnutí. Od roku 1926 působila Národní obec fašistická generála Radoly Gajdy, inspirovaná italským fašismem. Byla autoritářská, protiněmecká, protikomunistická, panslavistická a disponovala i mládežnickým hnutím a malými odbory. Jejími příznivci byli hlavně důstojníci a rolníci, největší úspěchy měla na jihu Čech a na Moravě. Gajda se roku 1929 dostal do parlamentu, po zpackaném židenickém puči v lednu 1933 však se strana propadla do praktické bezvýznamnosti.[92] Menší hnutí Vlajka se soustředilo kolem stejnojmenného časopisu, jenž vycházel od roku 1928, a postupně se vyvíjelo směrem k ideové shodě (a později kolaboraci) s nacismem.[93] Slováci žádné významnější samostatné fašistické hnutí neměli, ovšem v rámci nacionalistické, klerikální a konzervativní Hlinkovy slovenské ľudové strany existoval radikální proud kolem stranických milic Rodobrana, reprezentovaný především Vojtechem Tukou. Toto křídlo již před válkou směřovalo k fašismu;[94] v době válečné Slovenské republiky pak nejradikálnější složkou strany byla Hlinkova garda, vedená Alexandrem „Šaňo“ Machem.

Ustavení diktatury

Fašistická hnutí v demokratických státech obvykle nedokázala získat větší podporu voličů, zatímco konzervativní diktátoři jako Franco či Antonescu si fašisty zpravidla dokázali podrobit a začlenit do svého režimu. Existují ovšem dvě významné výjimky, Itálie a Německo. Konzervativní elity zde sice také doufaly, že fašisty využijí ke zklidnění situace a potlačení levice, a přitom si udrží moc, ale přepočítaly se. Oba příběhy mají řadu podobností: Italský i německý stát vznikly až v druhé polovině 19. století z řady původně samostatných zemí; fašisté dokázali získat nejdříve regionální podporu, a poté se rozšířit celostátně; fašistické bojůvky destabilizovaly situaci zdola, zatímco charismatičtí vůdcové svým demonstrativním nacionalismem a postupným příklonem k pravicové politice získali podporu části konzervativních elit;[95] v Itálii ani v Německu neproběhlo násilné, revoluční převzetí moci, ale fašisté se k vládě dostali legální či pololegální cestou v situaci politické krize, na jejímž vyvolání se kromě fašistického násilí podílela i slabost ostatních politických sil.[96]

Itálie: Pochod na Řím a případ Matteotti

Pochod na Řím

Počátkem 20. let 20. století se Itálie dostala do hluboké politické krize, způsobené mimo jiné i sektářstvím levice a nesvorností demokratických sil.[97] Squadristé v situaci, kdy byla vláda neschopná akce, pokročili od vypalování jednotlivých budov k zabírání celých měst v severní Itálii; 3. března 1922 například obsadili Rijeku, 12. července Cremonu a 26. července Ravennu.[98] Odhaduje se, že v letech 1920–1922 následkem politického násilí v Itálii zahynulo asi 500–600 fašistů a asi 2000 antifašistů a nefašistů; další asi 1000 antifašistů bylo povražděno v letech 1923–1926.[99] Na konci října 1922 Mussolini zorganizoval tažení, jež vešlo do dějin jako Pochod na Řím: jeho černokošiláči se zabavenými vlaky nebo pěšky vydali k hlavnímu městu. Pochod vedli Italo Balbo, Emilio De Bono, Michele Biangi a Cesare Maria De Vecci, zatímco Mussolini vyčkával v Milánu připraven uprchnout do Švýcarska, kdyby akce selhala.[100] Slabá vláda premiéra Facty se pokusila tažení fašistů zastavit, což se jí i zčásti podařilo. Král Viktor Emanuel III. však odmítl Factu podpořit vyhlášením stanného práva a místo toho nabídl Mussolinimu místo premiéra. Ten vzápětí přicestoval železničním lůžkovým vozem a úřad převzal.[101] Královy motivy nejsou dodnes zcela jasné, roli nejspíše hrály obavy z dalšího vývoje v případě otevřené konfrontace s fašisty. Rozhodující 28. říjen se stal italským státním svátkem záměrně fašisty opřádaným hrdinskými mýty.[102] První dva roky Mussolini předsedal koaliční vládě, jež prováděla běžnou konzervativní politiku,[103] a musel dokonce krotit nepokoje squadristů, dožadujících se „druhé revoluce“, jíž by získali větší díl moci.[104] Roku 1923 se fašistům pomocí nátlaku černokošiláčů podařilo prosadit volební zákon, podle něhož vítězná strana získávala dvoutřetinovou většinou poslanců, jestliže dostala aspoň 25 % hlasů.[104] Ve volbách 6. dubna 1924 Mussoliniho nacionalistická koalice díky nátlaku na voliče drtivě zvítězila a „duce“ ovládl parlament.[104] Brzy nato došlo k zásadnímu zlomu. 30. května vystoupil v parlamentu socialista Giacomo Matteotti s projevem kritizujícím nezákonné ovlivňování nedávných voleb fašisty.[104] Deset dní poté byl unesen a zavražděn.[105] Stopa vedla do Mussoliniho okolí; veřejnost byla šokována, politický život na několik měsíců ochromen a vládě hrozilo zároveň svržení králem i vzpoura černokošiláčů.[106] Nakonec 3. ledna 1925 Mussolini přednesl agresivní projev, v němž přijal za vraždu odpovědnost; fašisté pak spustili vlnu opatření k utužení režimu: rušení opozičních novin, zatýkání nefašistických politiků, rozpuštění politických stran kromě fašistické PNF, zavedení trestu smrti a další kroky „na obranu státu“.[106] Počátkem roku 1927 byla diktatura jedné strany dobudována.[107]

Německo: von Papenova intrika a zmocňovací zákon

Nacisté byli po potlačení mnichovského puče a stabilizaci výmarské republiky oslabeni, další příležitost jim ovšem poskytla světová hospodářská krize z přelomu 20. a 30. let.[108] Slabá demokracie, ohrožovaná zleva komunisty a zprava nacisty, vyžadovala vytváření nesourodých, neakceschopných koalic a posléze vedla i vládnutí pomocí dekretů prezidenta Hindenburga.[109] Ve volbách z července 1932 získala NSDAP nejvíc hlasů a kancléř Franz von Papen nabídl Hitlerovi úřad místokancléře, ale Hitler místo bez pravomocí odmítl a žádal o ustanovení kancléřem.[110] Nacisté pak vystupňovali pouliční násilí; během několik týdnů bylo zabito 103 lidí a stovky byly zraněny.[110] Von Papen vypsal nové volby na listopad, při kterých nacisté opět zvítězili, i když poněkud ztratili na úkor komunistů, a politický pat se vyřešit nepodařilo.[111] Kancléřem se stal generál Kurt von Schleicher, který se pokusil získat podporu nacistů v jednáních s Gregorem Strasserem, zatímco Hitler stále odmítal přijmout cokoli menšího než kancléřský úřad.[111] Von Papen, žárlící na Schleichera, však zosnoval intriku: tajně nabídl Hitlerovi kancléřství za podmínky, že se sám stane místokancléřem, a přesvědčil Hindenburga, že von Schleicher plánuje puč. Doufal, že z pozice místokancléře bude s pomocí prezidenta schopen Hitlera zvládnout.[111] Intrika vyšla, Hitlerova a von Papenova vláda byla jmenována 30. ledna 1933.[111] Nacisté zpočátku vládli v rámci koaliční vlády, navíc v prezidentském systému, tedy jen s omezenou mocí.[112] To se však rychle změnilo: 27. února 1933 v Berlíně vypukl požár Říšského sněmu a nacisté z jeho založení obvinili komunisty, čímž ve společnosti vyvolali strach z levicové revoluce. Již 28. února prezident Hindenburg dekretem výrazně omezil občanská práva a SA dostaly volnou ruku.[113] 5. března se konaly další volby, při nichž v již jen částečně svobodných poměrech NSDAP posílila, ale nezískala nadpoloviční většinu.[114] Přesto se 24. března 1933 podařilo Hitlerovi v Říšském sněmu prosadit dvoutřetinovou většinou tzv. zmocňovací zákon, který mu na čtyři roky dával diktátorské pravomoci; nacisté si vypomohli tím, že předem pozatýkali komunistické poslance.[114] Během několika týdnů byly zakázány všechny nenacistické strany a pro politické odpůrce byl zřízen první koncentrační tábor v Dachau u Mnichova.[115] 30. června 1934 proběhla tzv. Noc dlouhých nožů, při níž komanda tajné policie Gestapo povraždila Hitlerovy vnitrostranické konkurenty v čele s velitelem SA Ernstem Röhmem a vůdcem severoněmecké NSDAP Gregorem Strasserem, řadu vlivných konzervativců včetně exkancléře von Schleichera a několik náhodných obětí, celkem asi 150 až 200 osob. Diktátor tím získal prakticky absolutní moc.[116]

Vláda

Po získání moci oba velké fašistické režimy dokázaly situaci stabilizovat a získat si podporu nemalé části obyvatelstva. Oba pak zanikly v důsledku válek, jež samy vyvolaly svou agresivní zahraniční politikou. Existovaly ovšem i rozdíly v cílech a metodách obou režimů; a existovaly i další kolaborantské fašistické vlády, které za druhé světové války pomohli uvést do života Němci v satelitních či okupovaných zemích.[117]

Příčiny šíření fašismu

Jako teoretikové fašismu se projevili především Benito Mussolini, Giovani Gentile a Mario Palmieri, který ve své Filosofii fašismu označuje za základní principy fašismu jednotu, autoritu a povinnost. Byli to také italští fašisté, v souvislosti s kterými byl zaveden pojem totalitarismus. V roce 1932 Mussolini společně s Gentilem popsal fašistickou ideologii v pojednání nazvaném Fašistická doktrína, kde ji uvedl jako popření předešlých ideologií socialismu, liberalismu, individualismu a dalších hodnot, které měly být nahrazeny kolektivismem, nacionalismem a všeobjímajícím totalitárním státem. Za příčinu vítězství fašismu v evropských zemích je možné považovat nestabilitu a nejednotnost místních (většinou koaličních) vlád, přetrvávající ekonomickou, politickou a společenskou krizi, nedůvěru veřejnosti k demokratickým principům a také obavy vyšších a středních vrstev z rozšíření Ruské revoluce do dalších zemí a růstu moci komunistických hnutí. Státní kontrola veřejných forem soukromého vlastnictví (vytváření holdingů a státem nebo polostátními mafiemi přímo či nepřímo kontrolovaných či chráněných firem a korporací - např. akciových společností) je základem ekonomického fašismu a ten stojí často na počátku fašismu politického.

Další režimy označované někdy jako fašistické

Vliv fašistické ideologie se uplatňoval od 20. let 20. století. Inspirován jím by do jisté míry německý nacismus. Od roku 1928 existoval autoritativní režim v Portugalsku vedený diktátorem Salazarem, který bývá občas označován jako podobný fašismu. Srovnání však pokulhává při zjištění, že Salazar fašistickou stranu v Portugalsku zakázal.

Neofašismus

Na konci 20. století se objevila řada menších skupin a politických stran s neofašistickými myšlenkami, které se šíří po celém světě. Relativně významné. V Německu a v jiných zemích se vliv neofašismu překrývá s neonacismem. V Itálii měla neofašistické kořeny Národní aliance, ale Gianfranco Fini postupem času stranu přivedl do pravo-středových pozic. Itálie:

Španělsko:

Související články

Reference

  1. ↑ HEYWOOD, Andrew. Politické ideologie. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. ISBN 978-80-7380-137-3. S. 230. (čeština) 
  2. ↑ ORWELL, George. What is Fascism? [online]. 1944, rev. 2004-07-24, [cit. 2011-01-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ Paxton, s. 13
  4. ↑ Sternhell, Sznajder, Asheri, s. 4–5
  5. ↑ O'Sullivan, s. 13–38
  6. ↑ Paxton, s. 22–24
  7. ↑ O'Sullivan, s. 46–47
  8. ↑ 8,0 8,1 O'Sullivan, s. 23
  9. ↑ O'Sullivan, s. 23–25
  10. ↑ O'Sullivan, s. 22
  11. ↑ O'Sullivan, s. 14–15, 19–22, 30–33
  12. ↑ O'Sullivan, s. 26–27
  13. ↑ Paxton, s. 47
  14. ↑ GRIFFIN, Roger. The palingenetic core of generic fascist ideology. In CAMPI, Alessandro. Che cos'è il fascismo? Interpretazioni e prospettive di ricerche. Roma : Ideazione editrice, 2003. s. 97–122. ( )
  15. ↑ Paxton, s. 249–250
  16. ↑ Paxton, s. 250–251
  17. ↑ Sailer, Steve.: Banned by Free Republic?
  18. ↑ Solženicyn, Alexandr: Rusko v troskách. kapitola 25. online
  19. ↑ O'Sullivan, s. 13
  20. ↑ Paxton, s. 41
  21. ↑ 21,0 21,1 Paxton, s. 42
  22. ↑ Paxton, s. 42–45
  23. ↑ Paxton, s. 43
  24. ↑ Paxton, s. 46
  25. ↑ Paxton, s. 58
  26. ↑ Paxton, s. 9
  27. ↑ Paxton, s. 14–15
  28. ↑ O'Sullivan, s. 138–144
  29. ↑ O'Sullivan, s. 39–89
  30. ↑ Sternhell, Sznajder, Asheri, s. 32
  31. ↑ Sternhell, Sznajder, Asheri, s. 3-6, 160-161
  32. ↑ HROCH, Miroslav. Národy nejsou dílem náhody. Příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů. Praha : Slon, 2009. ISBN 978-80-7419-010-0. S. 95–108.  
  33. ↑ VINCENT, Andrew. Modern Political Ideologies. Chichester : Wiley-Blackwell, 2010. ISBN 978-1-4051-5495-6. S. 153. (anglicky) 
  34. ↑ Paxton, s. 57
  35. ↑ Paxton, s. 33
  36. ↑ Paxton, s. 57–58
  37. ↑ Paxton, s. 58
  38. ↑ Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Brno : CDK, Proglas / Jota, 1995. ISBN 80-85617-47-1. S. 114.  
  39. ↑ Paxton, s. 36–38
  40. ↑ Paxton, s. 8–9
  41. ↑ Paxton, s. 9
  42. ↑ Paxton, s. 8
  43. ↑ Paxton, s. 11
  44. ↑ Paxton, s. 65
  45. ↑ O'Sullivan, s. 199–214
  46. ↑ Paxton, s. 70–71
  47. ↑ Paxton, s. 70
  48. ↑ Paxton, s. 72
  49. ↑ Paxton, s. 73
  50. ↑ Paxton, s. 72–74
  51. ↑ Paxton, s. 75
  52. ↑ Paxton, s. 76
  53. ↑ Paxton, s. 34–35
  54. ↑ Bullock, s. 89
  55. ↑ Bullock, s. 85
  56. ↑ Bullock, s. 88
  57. ↑ Bullock, s. 98–99
  58. ↑ Bullock, s. 142–146
  59. ↑ Bullock, s. 147–155
  60. ↑ Bullock, s. 91
  61. ↑ Bullock, s. 158–161
  62. ↑ WISTRICH, Robert Solomon. Who's who in Nazi Germany. London : Routledge, 2002. ISBN 0-415-26038-8. (anglicky)  s. 246–247
  63. ↑ Payne, s. 290
  64. ↑ Payne, s. 290
  65. ↑ Payne, s. 245
  66. ↑ Payne, s. 246
  67. ↑ Payne, s. 247
  68. ↑ Payne, s. 252–253
  69. ↑ Payne, s. 255
  70. ↑ Payne, s. 259
  71. ↑ VERNIER, Ettore. Falanga : k problematice třetí cesty. Vyd. 1. Praha : Národní myšlenka, 2008 72 s (Knihovna Národní myšlenky ; s sv. 7) ISBN 978-80-903582-7-0. str. 21
  72. ↑ Payne, s. 266
  73. ↑ Payne, s. 252
  74. ↑ 74,0 74,1 Payne, s. 267
  75. ↑ Paxton, s. 33
  76. ↑ Payne, s. 273–274
  77. ↑ Payne, s. 280–281
  78. ↑ Payne, s. 280
  79. ↑ Payne, s. 279
  80. ↑ Payne, s. 289
  81. ↑ Paxton, s. 115
  82. ↑ Payne, s. 292–293, Paxton, s. 81
  83. ↑ Payne, s. 296–297
  84. ↑ Payne, s. 297–299
  85. ↑ Payne, s. 299
  86. ↑ Payne, s. 300
  87. ↑ Payne, s. 300–301, Paxton, s. 87–88
  88. ↑ Paxton, s. 88
  89. ↑ Paxton, s. 89
  90. ↑ Payne, s. 304–305
  91. ↑ Payne, s. 306–309
  92. ↑ Payne, s. 309
  93. ↑ Payne, s. 309–310
  94. ↑ Payne, s. 309
  95. ↑ Paxton, s. 116–123
  96. ↑ Paxton, s. 124–131
  97. ↑ Paxton, s. 104–106
  98. ↑ Paxton, s. 103
  99. ↑ Paxton, s. 112–113
  100. ↑ Paxton, s. 104
  101. ↑ Paxton, s. 106
  102. ↑ Paxton, s. 107
  103. ↑ Paxton, s. 128–129
  104. ↑ 104,0 104,1 104,2 104,3 Paxton, s. 129
  105. ↑ Paxton, s. 129–130
  106. ↑ 106,0 106,1 Paxton, s. 130
  107. ↑ Paxton, s. 131
  108. ↑ Paxton, s. 108
  109. ↑ Paxton, s. 109–111
  110. ↑ 110,0 110,1 Paxton, s. 112
  111. ↑ 111,0 111,1 111,2 111,3 Paxton, s. 113
  112. ↑ Paxton, s. 126
  113. ↑ Paxton, s. 126–127
  114. ↑ 114,0 114,1 Paxton, s. 127
  115. ↑ Paxton, s. 127–128
  116. ↑ Paxton, s. 128
  117. ↑ Paxton, s. 132–135

Literatura

Externí odkazy



Citováno z „http://www1fdc.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Fa%C5%A1ismus“