Dějiny Bosny a Hercegoviny

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 29. 3. 2011, 23:20

Nejstarší část města Sarajeva, turecký bazar

Most v Mostaru, postavený za osmanské vlády

Karikatura obyvatele Bosny v rakousko-uherských novinách, 1908

Dějiny Bosny a Hercegoviny začínají už od doby osídlení země Římany, pokračují přes středověký bosenský stát až k raně novověkému osmanskému Sandžaku, Bosně v rámci Jugoslávie a nezávislé republice.

1878–1918: Rakousko-uherský protektorát

Koncem 19. století, v roce 1878, připadla země Rakousko-Uhersku a stala se na základě smluv z berlínského kongresu jeho protektorátem; Vídeň se zavázala obnovit v zemi mír a pořádek. Rakouští správci začali následně s rozvojem průmyslu v této zaostalé zemi.

Protektorát byl později anektován v říjnu 1908. To vedlo ke krizi, neboť mnoho bosenských Srbů se nyní stalo součástí již regulérní části území Rakousko-Uherska. Srbsko protestovalo, přidalo se později i Rusko a Osmanská říše. Situace se zkomplikovala a vyostřila téměř až k novému válečnému konfliktu. Bělehrad mobilizoval a oba mocenské bloky, jejichž síla se naplno ukázala až o několik let později, v první světové válce, se tak utužily. S anexí nakonec muselo Srbsko souhlasit, a to poté, co Ruské impérium zjistilo, že podporu pro případný konflikt by ze strany západoevropských mocností nezískalo.

Klid byl však velmi vratký (i proto se také Balkánu a Bosně říkalo tehdy „sud se střelným prachem“). V roce 1914, v hlavním městě Sarajevu, byl zastřelen následník rakousko-uherského trůnu, František Ferdinand d'Este. To se stalo záminkou k rozpoutání první světové války. V této době muselo odejít mnoho obyvatel Bosny a Hercegoviny do války, do řad rakousko-uherské armády^[1].

1918–1941: První Jugoslávie a postavení BiH v ní

Podrobnější informace naleznete na stránce: Drinská bánovina

Po čtyři roky trvající válce se zemi vládnoucí Rakousko-Uhersko rozpadlo a Bosna se spolu s Chorvatskem, Srbskem a Slovinskem stala součástí nově vytvořeného Státu SHS, později Království SHS a ještě později Království Jugoslávie. Nový stát nevznikal v zrovna jednoduchých podmínkách, Bosna a Hercegovina patřila mezi jeho nejméně rozvinuté oblasti, v politice dominoval srbský či chorvatský nacionalismus a – podobně jako tomu bylo například v Československu – velké množství politických stran.

V letech 1921 a 1931 se konalo sčítání lidu, tehdy však ještě Bosňáci nebyli považováni za samostatný národ (poprvé až ve sčítání lidu z roku 1971)^[2] a mnoho z nich tak národnost (byla možná pouze slovinská, chorvatská a srbská) neuvedlo. Zatímco na začátku 20. let žilo v zemi 1,8 milionu lidí, o deset let později to bylo již 2,3 milionu.

Roku 1929 Bosna spolu s ostatními historickými zeměmi Jugoslávie byla dočasně zrušena; její území se rozdělilo mezi několik bánovin, které nerespektovaly národnostní hranice; jednalo se Vrbaskou bánovinu (západ země), Drinskou bánovinu (východ země) a Přímořskou bánovinu (jih země). Přímořská bánovina se stala v předvečer druhé světové války součástí bánoviny chorvatské, která do jisté míry kopírovala etnické hranice území, kde žije chorvatský národ. Cílem této reformy bylo rozdělit jednotlivá území tak, aby byla potlačeno jednotlivé národní uvědomění jednotlivých zemí a upevněna jednota všech obyvatel země. K tomu však nakonec nedošlo, bánoviny vydržely pouhých deset let.

1941–1945: Druhá světová válka

Za 2. světové války, kdy se Jugoslávie na několik let vinou nacionalistických tendencí rozpadla, vládlo Bosně a Hercegovině ustašovské Chorvatsko. To jej začlenilo k svému území; zdejší Židé a Srbové byli posíláni do koncentračních táborů. Proti režimu se zvedl organizovaný odpor, činní byli tzv. Jugoslávští partyzáni (od roku 1941) v čele s Josipem Titem. Ti nakonec v roce 1943 zvítězili a ve městě Jajce uspořádali první sněm kde se rozhodlo o obnovení Jugoslávie a o jejím budoucím uspořádání. Ta skutečně obnovena byla - jako socialistická federativní republika pod nadvládou partyzánského vůdce Josipa Tita; Bosna a Hercegovina se stala jednou z šesti republik federace (srbochorvatsky Narodna Republika Bosna i Hercegovina), později srbochorvatsky Socijalistička Republika Bosne i Hercegovine; v historických hranicích obklopena dalšími republikami svazku.

V této době (1948) měla země celkem 2,5 milionu obyvatel; dominovali Srbové (44 %), následovali Bosňáci (30 %) a Chorvati (24 %).^[3] Již o dvacet let později žilo v Bosně 3,7 milionu obyvatel. Později nárůst už tolik markantní nebyl.

1945–1989: Socialistická Bosna a Hercegovina

Socialistické zřízení nebylo však oblíbené všemi obyvateli republiky. Nehledě na to, že bývalí aktivisté a politici NDH byli souzeni a popravováni, omezeny byly i náboženské svobody. Bosenští muslimové však získali výhodnější statut v rámci země (v roce 1971 se stali oficiálně uznaným národem). V roce 1950 došlo nedaleko Cazinu ke vzpouře, vznikla tzv. srbochorvatsky buna protiv novog socijalistickog uredjenja^[1], kterou museli nakonec potlačit až policejní složky za použití násilí.

Cellista hrající v ruinách Sarajevské knihovny, zničené za občanské války v Jugoslávii. Dnes se knihovna opravuje

Hořící budova parlamentu v Sarajevu za války

Nově opravený most v Mostaru, který zničila v roce 1992 chorvatská vojska za války

Přestože byla Bosna a Hercegovina stále chudou částí celé Jugoslávie, díky investicím z fondu pro nerozvinuté republiky, kam přicházel kapitál hlavně z bohatších zemí, jako byly Srbsko a Slovinsko, byl budován průmysl a infrastruktura. V energetice se uplatnily díky geografickým podmínkám vodní elektrárny, v průmyslu pak rozsáhlé závody jak prvovýroby, tak i druhovýroby (např. ocelárna v Jajce, závody ve Veliké Kladuši^[1]). Nejvyšší průmyslový rozvoj a životní úroveň připadly na hlavní město Sarajevo (kde se roku 1984 konaly olympijské hry), následovala Banja Luka a další velká města. Budovaly se silnice i železnice; například spoj údolím řeky Bosny do Sarajeva.

Po smrti prezidenta Tita se zostřily vztahy mezi jednotlivými národy. Srbové, podobně jako v Kosovu, poukazovali v Bosně a Hercegovině na to, že Bosňáků přibývá mnohem rychleji, než jich samotných, a že za nějakou dobu by se sami stali nevýraznou menšinou. Zatímco Bosňáci a Chorvati prosazovali stále větší decentralizaci, u Srbů zvítězil proud přimknout se více k Bělehradu. Horšící se ekonomická situace, inflace a nezaměstnanost nakonec vedla k podpoře Slobodana Miloševiće, který sliboval jasné vyřešení všech problémů a podporu měl i v zahraničí.

1989–1992: Předzvěsti bosenské nezávislosti

Související informace můžete najít také v článku: Vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny

Nacionalistické tendence, které v každém národě brzy během slábnutí komunistické moci na přelomu 80. a 90 let vrcholily, vynesly v Jugoslávii na výsluní tři politiky – Aliju Izetbegoviće, Slobodana Miloševiće a Franju Tuđmana. V této době se zde začíná ozývat srbská část obyvatelstva, v Bělehradě se diskutuje o změně hranic jednotlivých republik v prosrbské podobě. Jednotlivé republiky SFRJ se začínají připravovat na nezávislost, první ji vyhlašuje Slovinsko a později Chorvatsko.

V prvních svobodných volbách v zemi v březnu roku 1991 vyhrála koalice tří stran (SDA, SDS, HDZ BiH) v čele s Izetbegovićem a jeho stranou Spojení demokratické akce, KSJ naprosto propadla. Prezidentem svazové republiky se stal Bosňák Fikret Abdić, který později své místo uvolnil Izetbegovićovi. Předsedou Skupštiny se pak stal Srb (Momčilo Krajšnik), předsedou vlády Chorvat Jure Pelivan.

V roce 1991 už probíhají válečné střety v Chorvatsku. Protože Bosna a Hercegovina je stále ještě součástí Jugoslávie, JNA k boji proti chorvatským vojenským sborům používá bosenské základny a z území BiH probíhají mnohé vojenské operace. Mnoho komunikací pro tehdejší RSK vedlo právě přes bosenské území.

V tehdejší neklidné atmosféře reagovala i skupština BiH, která vydala akt o suverenitě republiky. Tím je rozhodnuto, že představitelé republiky se již nebudou účastnit jednání na federální celojugoslávské úrovni, dokud nedojde k jednání mezi všemi svazovými republikami. Chorvatští a bosňáčtí představitelé toto přijali s nadšením, Srbové se odmítli tohoto aktu účastnit. Další dohoda rovněž znemožnila případnou mobilizaci vojenských záloh v republice, které potřebovala JNA pro boj s Chorvatskem.

Od poloviny září 1991 začíná SDS vytvářet tzv. srbské autonomní oblasti, které se spravují de facto samy a nepodléhají republikové vládě. 9. a 10. listopadu 1991 se konalo navíc referendum, které by vytvořilo nezávislou ryze srbskou republiku jako součást BiH a také i SFRJ. Sarajevská vláda tento krok odsoudila a označila za neústavní. Chorvatští představitelé země na něj reagovali vytvořením chorvatského společenství Posaviny v Bosenském Brodu, o čtyři dny později pak vznikla formálně i republika Herceg-Bosna.

9. ledna 1992 přetransformovala SDS srbské autonomní oblasti v Srbskou republiku Bosny a Hercegoviny, ze které se později stala Republika srbská, která se rozkládá v těch oblastech, kde měli Srbové většinu. Tam, kde neměli, avšak i tak získali velkou podporu, vznikají tzv. srbské opštiny. Těsně před tím skupština BiH přijala dohodu o referendu o nezávislosti celé svazové republiky. 27. ledna je vyhlášeno i chorvatské společenství Střední Bosna. Oficiálním důvodem, na kterém stavěli představitelé nových autonomních a samosprávných celků uvnitř svazové republiky, byla ochrana vlastního národa. Vzhledem k tehdy promíchanému obyvatelstvu na území jednotlivých opštin byla myšlenka vytvoření etnicky homogenních celků dost problematická a počítala s odsunem či likvidací obyvatelstva jiné než majoritní části.

V tomto období začíná pozvolný rozpad Teritoriální obrany BiH; jednotlivé celky si vytvářejí vlastní paravojenské sbory. JNA pomáhá srbským dobrovolníkům v republice Srbské s budováním vlastních sborů. Tehdy zdánlivě neaktivní Bosňáci, kteří zůstali loajální republice v jejích svazových hranicích, vytvořili tzv. Patriotskou ligu, namířenou proti JNA a Srbům. Politici sice tehdy ještě oficiálně mluvili o jednotě a nedělitelnosti Bosny a Hercegoviny, začali se však připravovat na rozdělení země podle národnostního klíče. A nejednalo se jen bosenské politiky, ale i o zástupce v Bělehradu a Záhřebu.

29. února a 1. března 1992 se konalo referendum o vyhlášení nezávislosti. V něm se Bosňáci a Chorvati vyslovili pro, Srbové jej – stejně jako předchozí dohody směřující k nezávislosti – bojkotovali. Republika vyhlásila nezávislost 3. března^[4]; drtivá většina hlasujícících se vyslovila za nezávislý stát. Nová republika byla v následujících dnech mezinárodně uznána jak zeměmi EU tak i Spojenými státy.

1992–1995: Válka mezi jednotlivými národy země

Podrobnější informace naleznete na stránce: Válka v Jugoslávii

Nenávist mezi jednotlivými etniky rychle rozdmýchala konflikt, který v dějinách moderní Evropy neměl obdoby a nezávislou Bosnu a Hercegovinu na mnohá léta poznamenal. Proti sobě stály tři strany – Srbové, za které bojovala Vojska Republiky srbské, Chorvati, kteří ustavili Hrvatsko vijeće odbrane (Chorvatský obraný koncil), a Bosňáci, kteří byli zastoupeni v oficiální armádě. Poslední dvě vojska bojovala až do roku 1993 pospolu, poté ale nastal náhlý zvrat a každá ze stran bojovala sama za sebe. Válka byla vedena se značnou krutostí proti civilnímu obyvatelstvu, byly páchány často masakry (v Srebrenici, či v Sarajevu). Mezinárodní společenství nebylo schopné konflikt zastavit, OSN však vyslala do země své jednotky.

V muslimské čtvrti Sarajeva došlo na začátku března 1992 k ozbrojenému útoku na srbský svatební průvod; následně sympatizanti SDS začali v mnohých městech (Bosanski Šamac, Derventa, Odžak, Sarajevo) stavět barikády a útočit na policejní sbory, situace se začala vyostřovat velmi rychle. Na přelomu března a dubna padli první mrtví v přestřelkách mezi vládním vojskem a srbskými ozbrojenci v Bijeljině, Mostaru, Kupresu, či Derventě. Srbům pomáhají síly JNA, které nyní, po odtržení Slovinska, Chorvatska a BiH od Jugoslávie, sestávají pouze ze srbských vojáků. 3. dubna je mobilizována teritoriální obrana, Srbové již nyní obsazují celá města, z nichž nejvýznamnější je Banja Luka. Během několika následujících dní dochází k velkým protiválečným demonstracím v Sarajevu a Mostaru, ty mají i podporu ze stran místní samosprávy. Srbští ostřelovači zabili několik protestujících, čímž se situace opět vyostřila.

Vojenské akce se neustále stupňují; jednotky JNA podnikají 7. dubna nálet na Široki Brijeg (bombardování tříštivými bombami^[5]) ve snaze vyřadit z bojů jednotky chorvatů. Prezident Izetbegović následující den vyhlásil v hlavním městě dekretem výjimečný stav. Svoji vlastní paravojenskou organizaci založila i republika Herceg-Bosna, jedná se o HVO (Hrvatsko vijeće odbrane). Během několika dní probíhají vojenské operace ve Zvorniku, Derventě, Bosanském Brodu, Livně a Kupresu. Prezident republiky požádal mezinárodní společenství o pomoc a zastavení začínajícího ozbrojeného konfliktu. To sice začalo celou záležitost řešit, avšak bojové operace se stále rozšiřovaly.

Ke konci dubna 1992 začaly jednotky JNA ostřelovat i samotnou metropoli Sarajevo, s cílem ji obklíčit a později obsadit. TOBiH hrozí zničením přehrady na řece Drině, pokud JNA neumožní evakuaci civilních obyvatel Višegradu a nezastaví útoky na město. V tyto dny Chorvatsko přijalo celkem 40 000 uprchlíků, kteří v první vlně opustili zemi.

Od 1995: Poválečná obnova země

V průběhu let, jak válka pokračovala, si zástupci všech tří stran uvědomili, že současná situace stále více škodí jejich vlastním zájmům a že řešení cestou ozbrojeného konfliktu není již dále možné. Proto Franjo Tuđman, Alija Izetbegović a Slobodan Milošević začali vyjednávat o budoucí podobě země a jejím poválečném uspořádání. 21. listopadu 1995 v americkém Daytonu podepsali zástupci všech znesvářených stran mírovou dohodu, čímž byla válka neoficiálně ukončena. 14. prosince 1995 se pak v Paříži koná poslední schůzka, na které jsou slavnostně dořešeny a podepsány mírové podmínky.

Územní členění bylo navrženo a schváleno tak, aby oba dva hlavní bloky získaly polovinu země. Republika srbská byla zachována, avšak stala se jednou z tzv. entit – fakticky samostatných útvarů uvnitř státu. Na území, které drželi za války Bosňáci a Chorvati, byla vytvořena Federace Bosny a Hercegoviny. Sporným se stal Distrikt Brčko, který má strategický význam (dělí Republiku srbskou na dvě části) a spravují jej obě entity společně. Území entit přesně kopírují současné národnostní linie uvnitř státu, pouze v oblasti západní Bosny u hranic s Chorvatskem bylo čistě srbské území zahrnuto pod bosňáckochorvatskou federaci.

Poválečný plán obnovy, díky kterému získala země přístup k penězům od bohatších zemí, jako jsou například státy EU, ale i Japonsko, pomohl obnovit alespoň základní infrastrukturu a zajistit fungování nezbytných orgánů. I přesto však jedna z nejchudších republik bývalé Jugoslávie zažívala těžké časy, které zhoršila navíc skutečnost, že oba celky federace spolupracovaly jen chladně, díky dlouhou dobu zažité národnostní nesnášenlivosti. Bezpečnostní situace navíc v prvních poválečných letech nebyla uspokojivá, velká část země je dosud zaminovaná a mnoho infrastruktury ještě stále zničeno. Na dodržování průběhu mírové smlouvy začali dohlížet vojáci mezinárodní mise SFOR, kteří jsou původem z mnoha zemí (například Německa, Itálie, ale také i Česka). Na území státu se navíc stále ukrývají hledaní váleční zločinci.

Zatímco vznikly oddělené orgány a úřady podle entit, v ekonomické oblasti byla zakotvena jednota země. Měnou se stala po několika neúspěšných pokusech a nedohodách o nové celobosenské platidlo de facto Německá marka, kterou nahradila později marka konvertibilní (už faktická místní měna), s pevným kurzem 1:1 k německé marce. Stát má jednu centrální banku se sídlem v Sarajevu.

V roce 1998 byly vybrány nové státní symboly. Po několika neúspěšných kolech nakonec vysoký představitel pro Bosnu a Hercegovinu vybral nejúspěšnější návrh vlajky a znaku, který nereprezentuje jeden konkrétní národ a vychází ze symbolů Evropské unie. Roku 2007 se dostaly pod drobnohled i symboly obou entit, které byly uznány za neústavní, neboť symbolizují pouze jeden národ. Republika srbská se sice proti tomuto postoji ohradila, nakonec ale byla donucena nahradit původní znak emblémem, který již tolik problematický není.

V prvních letech 21. století je vidět mírný rozvoj. Vlády obou entit se zaměřují jednak na rozvoj turistiky (obnovují se historické památky a země se reprezentuje v zahraničí), jednak i na budování dopravní infrastruktury. Železnice prošly modernizací, buduje se dálnice v údolí řeky Bosny do Sarajeva. I v oblasti vtahů mezi jednotlivými národy došlo k pozvolným změnám; za klíčové je považováno uznání Chorvatů a Bosňáků jako konstitutivního národa v Republice srbské a Srbů ve Federaci Bosny a Hercegoviny. Roku 2006 pak došlo k sjednocení ozbrojených sil obou entit v jeden všebosenský celek OSBiH. Nyní se v zemi diskutuje o reformě policejních sborů, která by byla uskutečněna podle obdobného postupu.

Související články

• Historiografie